Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2655/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Nymburk
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2655.11.1
Datum podání08.09.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. N., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Křižíkova 16, směřující proti usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. dubna 2011, č.j. 2 PP 5/2011-26, a Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2011, č.j. 14 To 285/2011-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení zásady ne bis in idem, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny.

Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Nymburce byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že ke zkrácení v jeho právech došlo v důsledku svévole soudů obou stupňů vzhledem k extrémně vadné interpretaci hmotně právních podmínek pro podmíněné propuštění, zejména podmínky spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě a též v důsledku opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch.

Důvody nevyhovění založil soud prvého stupně na skutečnosti, že stěžovatel, ač zavázán k náhradě škody, poškozeným neuhradil nic. Nezohlednil přitom fakt, že stěžovatel není pracovně zařazen, ač o to projevil zájem a nemá tak možnost škodu nahradit. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 3 To 668/2006, které judikovalo potřebu zohlednit, zda plnění náhrady škody je s ohledem na situaci posuzovaného odsouzeného adekvátní, respektive nezávislé na jeho vůli. Stěžovatel poukázal rovněž na důvodovou zprávu k ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku, upravujícího podmíněné propuštění z výkonu trestu, která uvádí, že účelem tohoto institutu je působit na odsouzené, aby hradili škodu vzniklou jejich trestným činem. Není tedy možné, aby soud dané ustanovení vykládal tak, že nebude brát zřetel na další okolnosti, které jsou způsobilé nesplnění povinnosti objektivně ovlivnit a nezohlednil objektivní nemožnost zapojit se do pracovního - výdělečného procesu.

Dále stěžovatel poukázal na hodnocení z věznice Jiřice, v němž je uvedeno, že není možné objektivně zhodnotit změny v hodnotovém žebříčku stěžovatele. Skutečnost, že hodnotitel není schopen něco objektivně zjistit, není možné klást stěžovateli k tíži. Okresní soud tedy neučinil vše potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/01), například výslechem zpracovatele posudku.

Krajský soud ve svém rozhodnutí přihlédl k vykonání poloviny trestu, sociálnímu zázemí i příslibu práce, předsevzetí stěžovatele vést spořádaný život i vůli uhradit způsobenou škodu. Na druhou stranu však soud konstatoval, že stěžovatel nebyl primárně odsouzen k trestu odnětí svobody, ale k trestu obecně prospěšných prací, kdy bylo na stěžovateli, aby vedl řádný život. Tento trest však měl podle soudu stěžovatel ignorovat a naopak dopustit se dalšího závažného trestného činu, a to hned čtyřmi útoky. Proto je krajský soud přesvědčen, že dosavadní poznatky nedovolují po vykonání poloviny trestu stanovit riziko další recidivy. Stěžovatel s takovým soudním uvážením nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že svým chováním prokázal svoji nápravu a splnil tak další podmínku pro podmíněné propuštění. Závažnost spáchaného skutku má (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 83/2009/I) význam toliko pro posouzení otázky, zda lze mít za to, že povede řádný život. Chování je tedy třeba posuzovat nejen před spácháním trestného činu, ale i při jeho páchání a zejména po jeho spáchání. V jeho věci však soud nezjistil skutkový stav v nezbytném rozsahu.

Soudy posuzovaly splnění podmínek podmíněného propuštění i z dřívějšího trestního jednání stěžovatele, které přitom bylo zohledněno již v rozhodování o jeho trestném činu. Je tím tedy popřen účel trestu, neboť není dostatečně přihlédnuto k jednání a chování ve výkonu trestu odnětí svobody. Hodnocení z věznice přitom deklaruje pozitivní prognózu, pokud stěžovatel využije možnosti, které mu nabízí rodinné zázemí a zkušenosti z výkonu trestu. Stěžovatel přitom odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 PP 5/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ze spisu soudu prvého stupně se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 3. dubna 2007, č.j. 8 T 35/2007-56, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2007, pro trestný čin výtržnictví a útok na veřejného činitele odsouzen k úhrnnému trestu 200 hodin obecně prospěšných prací. Následně byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. března 2008, sp. zn. 2 T 29/2008, shledán vinným a odsouzen pro trestný čin loupeže k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Tento rozsudek by zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. května 2008, sp. zn. 2 T 33/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2008, sp. zn. 6 To 324/2008, jímž byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu loupeže a odsouzen za pokračující trestný čin ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Dne 30. října 2008 byl, pro nevykonání, přeměněn trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody v trvání 100 dní. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody obdržel stěžovatel 18 kázeňských pochval a ani jeden kázeňský trest.

Z napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce je patrné, že soud zohlednil veškeré okolnosti žádosti stěžovatele, deklaroval výši dluhů stěžovatele, jak vůči vězeňské službě, tak i vůči ostatním subjektům a uvedl, že se na úhradě nepodílí, neboť nemá žádný příjem. Přesto právě absenci, byť i částečné, náhrady škody soud posoudil jako jeden z důvodů pro zamítnutí žádosti. Naopak stížnostní soud se se závěry okresního soudu ohledně zaplacení náhrady škody nezabýval, respektive se neztotožnil tímto kritériem hodnocení žádosti o podmíněné propuštění. Přesto ani on, s ohledem na ostatní okolnosti, neshledal důvod žádosti stěžovatele vyhovět. Stěžovatel totiž nesplnil kumulativně všechny tři požadavky dané dle ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že není přesvědčen o tom, že vývoj života stěžovatele, četnost, časová návaznost a gradace protiprávního jednání stěžovatele poskytují záruku minimálního přijatelného rizika recidivy po vykonání poloviny trestu.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován.

Právo na spravedlivý proces pak zaručuje každému, že jeho věc bude projednávána příslušným nestranným a nezávislým soudem, který bez vnějších vlivů a působení, zákonem stanoveným postupem posoudí, zda nastaly okolnosti, pro které je na místě vyhovět požadavku navrhovatele, případně takový požadavek odmítnout. Pokud není ústavní stížnost založena na pochybení soudu či jeho opomenutí některého zákonem předvídaného kroku či náležitosti, ale jen a výhradně na nesouhlasu s rozhodnutím, které neodpovídá očekávání navrhovatele, není možno ústavní stížnost považovat za důvodnou. V projednávaném případě právě taková situace nastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho předchozí trestná činnost se zobrazila již v odsuzujících rozsudcích a nové uplatnění při rozhodování o jeho současné žádosti jej zkracuje v jeho právech. Dle Ústavního soudu se však nejedná o nové "přitvrzení" při posuzování jeho žádosti, ale o posouzení, zda, právě s ohledem na předchozí i zahlazená odsouzení, skutečně došlo k nápravě či nikoliv. Stěžovatel sám svým jednáním, kdy bylo v jeho možnostech prokázat nápravu po udělení trestu obecně prospěšných prací, této možnosti nevyužil. I tento fakt zjevně vedl soudy k tomu, aby důkladněji a hlouběji prověřily, zda okolnosti skutečně nasvědčují tomu, že v případě stěžovatele došlo k opravdové nápravě, která by mohla vést k odůvodněnosti podmíněného propuštění. Pokud pak obecné soudy nedospěly ke stěžovatelem očekávanému závěru, není možno, s přihlédnutím k výše popsanému, hledět na taková rozhodnutí jako na akt libovůle soudů způsobilý zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru