Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2648/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-sever
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
výzva
rozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2648.17.1
Datum podání21.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 153a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2648/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Vekra racing team s.r.o. se sídlem Plasy, Polní 561, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2017 č. j. 64 Co 159/2017-74 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 1. 2017 č. j. 225 C 4/2016-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně vydal dne 24. 10. 2016 platební rozkaz pro 32 705 Kč s příslušenstvím, doručený právnímu zástupci stěžovatelky dne 11. 11. 2016, jehož součástí byla i kvalifikovaná výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Lhůta pro vyjádření byla stanovena na 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Stěžovatelka sice podala dne 28. 11. 2016 odpor, avšak ve lhůtě stanovené v platebním rozkazu se nevyjádřila k žalobním tvrzením, ani nesdělila důvod, který jí v tom zabránil. Vyjádření doručila soudu teprve 2. 1. 2017, tedy po marném uplynutí stanovené lhůty. Soud prvního stupně proto vydal rozsudek pro uznání, a to na základě fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že platební rozkaz vydala soudní úřednice ze soudního oddělení soudkyně, která vznesla pochybnosti o své nepodjatosti, a věc byla poté přidělena jiné soudkyni. Není přitom zřejmé, zda platební rozkaz byl vydán přímo na základě pokynu vyloučené soudkyně či nikoli. Žaloba přitom měla neurčitě vymezený skutkový stav a předpoklady pro vydání platebního rozkazu nebyly splněny. Žaloba podaná vedlejším účastníkem ani nedosahovala takové kvality, aby mohla naplnit předpoklady pro aplikaci kvalifikované výzvy podle ust. § 114b o. s. ř. Podle stěžovatelky je celá konstrukce ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., při níž se počítá s alternativou podání odporu proti platebnímu rozkazu a současně se - též přímo - kalkuluje s kvalifikovanou výzvou s možným následkem v podobě fikce uznání nároku, protismyslná. Stěžovatelka zcela jasně a srozumitelně vyjádřila svůj nesouhlas s žalobou podaným odporem a v takovém případě nelze bez dalšího použít § 114b odst. 5 o. s. ř. a presumovat, že stěžovatel nárok uznal.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Pokud jde o projednávanou věc, Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry soudů a obecný nesouhlas s právní konstrukcí rozsudku pro uznání.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval. V odůvodnění mj. zdůraznil, že ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Přestože není zřejmé, zda později vyloučená soudkyně dala pokyn vyšší soudní úřednici k vydání platebního rozkazu, tato soudkyně předložila spis předsedkyni soudu z důvodu možné podjatosti ihned po podání odporu žalovaným ve formě blanketního podání. Rozsudkem pro uznání pak rozhodla soudkyně, které byl spis předsedkyní soudu následně přidělen. Odvolací soud dále uvedl, že žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodných skutečností, přičemž žalovaný nepopíral, že by nevěděl, o jakou smlouvu o dílo jde, a jaké konkrétní práce byly žalobcem provedeny. Naopak proti pohledávce uplatněné v žalobě, kterou považoval za určitou a důvodnou, uplatňoval své pohledávky proto žalobci k započtení. Krajský soud se také dostatečně zabýval otázkou, zda vydáním rozsudku pro uznání přes splnění formálních procesních podmínek nedošlo k odepření práva stěžovatele na meritorní projednání věci. V této souvislosti uvedl, že jde o spor mezi podnikateli, kdy stěžovatel byl zastoupen advokátem, tedy osobou právně odborně způsobilou, která následky nesplnění povinnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě k žalobě zná i bez ohledu na poučení soudem. Advokát stěžovatele, který přislíbil vyjádření, svoji povinnost nesplnil a nezaslal žádné vyjádření k žalobě. Také soudu nesdělil existenci překážky, která by mu ve splnění povinnosti bránila.

Ústavní soud neshledává závěry soudů, podle nichž v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání, jako ústavně rozporné. Ústavní soud není oprávněn z titulu svých kompetencí znovu přehodnocovat závěry soudů, podle nichž žaloba vykazovala náležitosti pro vydání platebního rozkazu, ani zda byly splněny podmínky pro kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. Nicméně odůvodnění rozhodnutí i tvrzení v ústavní stížnosti nenasvědčují tomu, že by při vydání platebního rozkazu došlo ze strany soudu, bez ohledu na to, zda jej vyšší soudní úřednice vydala na základě pokynu posléze vyloučené soudkyně či nikoliv, k svévolnému jednání. V dané věci šlo o typický obchodní spor o nezaplacenou cenu za provedené práce. Stěžovatelka sice vyjádřila nesouhlas s platebním rozkazem, nicméně pouze formou blanketního odporu, přičemž k žalobním tvrzením se ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila ani neuvedla důvody, pro které tak nemohla učinit. Ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. přitom jasně vyžaduje, aby se žalovaný vyjádřil k výzvě soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., tedy aby na tzv. kvalifikovanou výzvu reagoval kvalifikovaným způsobem.

Ústavní soud rovněž podotýká, že měřítko pro rozhodování Ústavního soudu představuje také intenzita, s níž by mohlo eventuálně být zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv. O takový případ však v projednávané věci nejde. Pokud by stěžovatelka řádně využila svých procesních práv, měla možnost svá práva hájit. V projednávané věci nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.

Poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu shledává Ústavní soud (v podstatě shodně jako odvolací soud) jako nepřípadný, neboť se vztahuje na skutkově odlišné případy. K aplikaci závěrů Ústavního soudu ostatně nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

Pokud jde o obecný nesouhlas stěžovatelky s právní úpravou institutu rozsudku pro uznání, Ústavní soud odkazuje na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, z něhož vyplývá, že lze ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 vyložit ústavně konformním způsobem.

Za ústavně rozporná rozhodnutí nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3981/16).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru