Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2640/12 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2640.12.1
Datum podání12.07.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 64, § 125

40/2009 Sb., § 337 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2640/12 ze dne 6. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, AK se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2011 č. j. 5 T 89/2011-63, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 č. j. 10 To 447/2011-81 a Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 3 Tdo 259/2012-100 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 89/2011 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 č. j. 5 T 89/2011-63 uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 22. 4. 2011 řídil osobní motorové vozidlo, přestože si byl vědom, že mu byl rozsudkem téhož soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že o uloženém trestu nevěděl, neboť ačkoli usnesení odvolacího soudu zamítající odvolání proti rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen zmiňovaný trest zákazu činnosti a peněžitý trest, převzal v důsledku shody jmen stěžovatelův otec, stěžovatelova vědomost o právní moci tohoto rozsudku vznikla před spácháním projednávaného trestného činu, a to nejpozději dne 25. 3. 2011, kdy otec stěžovatele uhradil první splátku peněžitého trestu za stěžovatele, přičemž stěžovatel i jeho otec v hlavním líčení potvrdili, že o úhradě peněžitého trestu spolu mluvili; stěžovatel tudíž musel vědět o právní moci předmětného rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 10 To 447/2011-81 zamítl stěžovatelovo odvolání. Dodal, že stěžovatel byl s otcem v blízkém a častém osobním kontaktu, záležitosti trestního řízení řešili společně, stěžovatel byl přítomen vyhlášení odsuzujícího rozsudku a účelový nezájem o výsledek řízení a právní moc rozsudku jej nemůže zbavit odpovědnosti za vlastní jednání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2012 č. j. 3 Tdo 259/2012-100 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Doplnil, že lze stěží předpokládat, že dovolání ze dne 11. 4. 2011 podal advokát bez vědomí svého klienta.

Stěžovatel namítá, že o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a které převzal jeho otec, nebyl svým otcem informován. Dodal, že často pobývá u své matky v Německu, a proto otec, s kterým žije ve společné domácnosti v České republice, vyřizuje podstatnou část jeho "úředních" záležitostí, přičemž "zcela výlučně" vyřizoval všechny potřebné úkony v obou trestních věcech, tedy sjednal obhajobu stěžovatele, požádal obhájce o podání odvolání i dovolání, vyřizoval i úhradu peněžitého trestu.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil při posuzování viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.

Stěžovatelova námitka stran nevědomosti o právní moci rozsudku, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti, představuje pouhou opakovanou polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Ve světle skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí stran této otázky podrobně a přesvědčivě odůvodnily, se stěžovatelem uplatněná námitka jeví jako velmi chatrná a nepřesvědčivá, pročež Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, nemaje důvodu cokoliv jim z pohledu ústavněprávního vytýkat, odkazuje.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru