Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 264/95Nález ÚS ze dne 13.06.1996K principu rovnosti. K nepříslušnosti ÚS suplovat kompetence zákonodárce a zmírňovat tvrdosti vůči obětem nacistické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkodškodnění
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/5 SbNU 399
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.264.95
Datum podání02.11.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

217/1994 Sb., § 3 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 264/95 ze dne 13. 6. 1996

N 49/5 SbNU 399

K principu rovnosti. K nepříslušnosti ÚS suplovat kompetence zákonodárce a zmírňovat tvrdosti vůči obětem nacistické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě složeném z předsedkyně

senátu a soudců rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené JUDr. A.F., advokátem se sídlem

v Brně, Minská 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

13. 10. 1995, č. j. 7A 744/95-14, ve spojení s rozhodnutím České

správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 2. 1995, č. j. 265 419

463/B, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní

senátu JUDr. V.Š., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 2. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná

ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad

návrhu doplněna právním zástupcem stěžovatelky podáním učiněným

dne 4. 12. 1995. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení. Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost

stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3

písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní

částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č.

77/1995 Sb., s odůvodněním, že nebyla pro účely citovaného zákona

splněna podmínka, že manželství s postiženým existovalo v rozhodné

době.

Spolu s touto ústavní stížností podala stěžovatelka podle §

74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení

ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění

zákona, č. 77/1995 Sb., a to v části vyjádřené slovy " jejichž

manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení"

a ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona, v části vyjádřené slovy

"ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť tato ustanovení, podle

jejího názoru jednak zakládají nerovnost takto postižených občanů

v důstojnosti i právech a jednak jejich diskriminaci. Ústavní soud

proto svým usnesením ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. IV. ÚS 264/95,

podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení přerušil a návrh

postoupil k rozhodnutí plénu. O takto předloženém návrhu rozhodlo

plénum Ústavního soudu dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 47/95 (nález

Ústavního soudu č. 122/1996 Sb.), a to tak, že návrh zamítlo.

Předmětem ústavní stížnosti samotné je tvrzení stěžovatelky,

že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená

základní práva, a to čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), který zaručuje rovnost občanů v důstojnosti

i právech, čl. 3 Listiny zakazující diskriminaci v oblasti

základních práv a svobod a dále čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, který stanoví rovnost před

zákonem a právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace.

Namítaná porušení spatřuje stěžovatelka v tom, že její manžel

J.P. by byl nepochybně postiženým občanem ve smyslu zákona č.

217/1994 Sb., ale odškodnění se nedočkal, neboť 7. 1. 1993 zemřel.

Důsledky postižení nesla však celá rodina, protože v době

nacistické okupace bránily tehdejší předpisy uplatňované na území

Těšínska uzavřít smíšené manželství. Manželství proto stěžovatelka

uzavřela až 30. 6. 1945, a to brání v tom, aby jí mohlo být

přiznáno příslušné odškodnění. Nerovnost v právech spatřuje

stěžovatelka v podmínce existence manželství v době postižení (§

3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb.) a v této souvislosti

poukazuje na absenci zmírňovacího práva, což brání přiznání

nároku. V závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou

rozhodnutí a zároveň požaduje, s ohledem na své osobní a majetkové

poměry, aby náklady zastoupení zcela zaplatil stát.

Ve vyjádření ze dne 10. 1. 1996, které na žádost Ústavního

soudu podala JUDr. V.Š., předsedkyně senátu Vrchního soudu

v Praze, se uvádí, že stěžovatelka ústavní stížnost nepodala podle

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť namítané

porušení práv nelze chápat jako porušení základních práv a svobod.

Ta jsou v Listině konkretizována v hlavě druhé a násl., zatímco

čl. 1 a čl. 3, jichž se stěžovatelka dovolává, jsou systematicky

řazeny do hlavy první jako obecná interpretační ustanovení,

vyjadřující základní zásady uplatňované v právním státě. Proto

navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout. Dále poukazuje na

nález Ústavního soudu ČSFR publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ze kterého vycházel při

aplikaci zásady rovnosti i Ústavní soud ČR v některých svých

nálezech a ani Vrchní soud v Praze proto neshledává důvod pro

odlišný výklad.

Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,

ve svém vyjádření uvedla, že argumentaci uvedené v ústavní

stížnosti nelze přisvědčit. Zákonodárci nelze totiž upřít právo,

aby při tvorbě normy stanovil příslušným způsobem i osobní a věcný

rozsah této normy. Při určení otázky osobního rozsahu stanovil

zákon č. 217/1994 Sb. stejné podmínky pro všechny postižené osoby,

a proto nelze hovořit o nerovnosti. Z povahy samotného předmětu

úpravy tohoto zákona, jakožto normy restitučního charakteru, totiž

vyplývá, že základem osobního rozsahu je odškodnění postižených

osob a ostatní subjekty své postavení od těchto postižených osob

odvozují. Zákon proto právem požaduje existenci právně

kvalifikované skutečnosti (příbuzenství, manželství) ve vztahu

k postiženému a době postižení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka

nesplnila zákonné podmínky nároku, navrhl vedlejší účastník

zamítnutí ústavní stížnosti a zároveň sdělil, že se svého

postavení v dalším řízení vzdává.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyjádření,

která si k tomuto účelu vyžádal, a seznámil se s obsahem spisu

vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 744/95. Z těchto

materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka pro poskytnutí

odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. na základě předložených

důkazů nesplnila zákonnou podmínku stanovenou v § 3 odst. 1 písm.

b) tohoto zákona, a proto byla z nároku vyloučena. Ve svém

rozhodnutí proto Vrchní soud v Praze, jako soud přezkoumávající

zákonnost správního rozhodnutí, nemohl postupovat jinak, a to ani

s ohledem na osobní situaci stěžovatelky, ani cestou odstranění

tvrdosti zákona ani jiným rozšiřujícím výkladem příslušného

ustanovení. Ústavností tohoto ustanovení, jak již bylo uvedeno, se

Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 2. 4. 1996, sp. zn. Pl.

ÚS 47/95, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že nejsou dány

důvody k jeho zrušení. V této souvislosti se odkazuje na

odůvodnění zmíněného nálezu s tím, že Ústavnímu soudu nezbývá než

konstatovat politování nad tím, že předmětný právní předpis

postrádá ustanovení, které by umožnilo citlivější postup

v některých specifických případech, kterým je nejen případ

stěžovatelky, ale i některé případy další.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud

rozhodl o ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku tohoto nálezu

uvedeno. Ústavní soud zároveň rozhodl svým usnesením ze dne 10.

4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 264/95, že náklady zastoupení stěžovatelky

ve věci ústavní stížnosti podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., zcela zaplatí stát.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

Rozhodnutí Ústavníhosoudu je závazné pro všechny

orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České

republiky).

V Brně dne 13. června l996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru