Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 264/02Usnesení ÚS ze dne 27.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/... více
Věcný rejstříkprocesní postup
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.264.02
Datum podání29.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 2 odst.5

141/1961 Sb., § 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 264/02 ze dne 27. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti L. Š., zastoupené Mgr. M. V., advokátkou, směřující proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. února 2002, sp. zn. KZn 3083/2002, ve spojení s rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. Zt 26/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 29. dubna 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení, jímž byla odmítnuta její stížnost do usnesení obvodního státního zastupitelství, jímž bylo odloženo její trestní oznámení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti velice obsáhle popsala okolnosti, za nichž podala trestní oznámení, jakož i důvody, které ji k tomu vedly. V postupu orgánů činných v trestním řízení pak shledala zásah do svých základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když orgány státní moci odmítly postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 a 5 trestního řádu a co nejrychleji projednat její trestní oznámení. Dále mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, i právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na ochranu před protiprávními zásahy jiných osob. Rovněž mělo dojít k porušení základního práva zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 532/01.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - státního zástupce městského státního zastupitelství, který ve věci rozhodl. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v průběhu řízení nebylo shledáno, že by se jednalo o nepravdivé údaje ve smyslu ustanovení § 206 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka svými podáními odkazovala na rozhodnutí obecných soudů v civilním řízení, které však postup státních zastupitelství nemohl ovlivnit, neboť jde o výsledek, který podezřelá v době svého jednání neznala a ani znát nemohla. Právní úvahy obsažené v ústavní stížnosti, tak nepřesahují rámec v němž byla věc projednána, a proto účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Na základě výzvy byl zaslán Ústavnímu soudu rovněž spis Obvodního státní zastupitelství pro Prahu 3 v projednávané věci. Ve spisu je založeno rovněž rozhodnutí Vrchního státní zastupitelství v Praze ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 1 VZn 158/2002, kterým byl odložen podnět stěžovatelky, který směřoval proti napadeným rozhodnutím.

Po prostudování spisu a všech shora uvedených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad zákonností rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, jestliže nedošlo rozhodnutím těchto orgánů k porušení základních práv a svobod chráněných normami ústavního pořádku ČR.

Jak již Ústavní soud judikoval, z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy ČR nezakládá (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345).

V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. září 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru