Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2638/15 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
Bezdůvodné obohacení
Zastoupení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2638.15.1
Datum podání28.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 737, § 22


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2638/15 ze dne 4. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Vertii Antonine, zastoupené JUDr. Danou Hanákovou, advokátkou se sídlem Hurbanova 1279/6, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 40/2015-84 ze dne 21. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že se jedná o rezervační poplatek složený v hotovosti žalovanému jako realitnímu zprostředkovateli, a to podle rezervační smlouvy, jejímž předmětem byla rezervace blíže specifikované bytové jednotky v katastrálním území Horoměřice, ale kterou stěžovatelka pokládala za absolutně neplatnou, přičemž žalovaný přes výzvu tuto částku stěžovatelce nevrátil. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 15 C 400/2013-54, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného však byl rozsudek nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněn tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud především nesprávně právně posoudil věc, když dospěl k závěru, že žalovaný vystupoval při uzavření rezervační smlouvy jako nepřímý zástupce dle plné moci majitele nemovitosti ze dne 25. 6. 2013 a neopřel svá tvrzení o žádnou právní normu. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dle stěžovatelky řádně zdůvodnil, proč nepřichází v dané věci v úvahu nepřímé zastoupení vlastníka nemovitosti, což prý městský soud nezohlednil a nepřihlédl ani k tomu, že plná moc majitele nemovitosti ze dne 25. 6. 2013 nebyla součástí uzavřené rezervační smlouvy, když tuto žalovaný až dodatečně založil do soudního spisu. Odvolací soud v této věci dle názoru stěžovatelky nepostupoval při interpretaci obsahu rezervační smlouvy v souladu s platnou judikaturou a jeho odůvodnění je současně nepřezkoumatelné. Odvolací soud ve svém rozsudku především nezdůvodnil, resp. nesprávně zdůvodnil, proč je názor soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti rezervační smlouvy nesprávný a v čem konkrétně obvodní soud pochybil, ani řádně nezdůvodnil, v jakých skutkových okolnostech spatřuje nepřímé zastoupení a neopřel své závěry o žádné právní normy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v polemice stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu, který je odlišný od právního posouzení nalézacího soudu. Tato polemika, jak plyne z předchozího odstavce, nemá v řízení o ústavní stížnosti své místo, ledaže by Ústavní soud dospěl k závěru, že zaujetím určitého právního názoru se odvolací soud dopustil excesu ve shora nastíněné rovině. K tomu však v posuzované věci zjevně nedošlo. Předně je třeba konstatovat, že nalézací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, nezohlednil právní závěry, které se k dané problematice podávají z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z jeho rozsudku sp. zn. 33 Odo 330/2002 ze dne 31. 5. 2004, v němž mimo jiné stojí, že "jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení ustanovení § 22 a násl. ObčZ sice výslovně neupravuje, avšak připouští - např. v ustanovení § 737 ObčZ). Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal". Stěžovatelčin poukaz na tu pasáž v odůvodnění rozsudku obvodního soudu, v níž tento soud takovou možnost nepřímého zastoupení de facto popírá (str. 3 nahoře), tak nemůže obstát, poněvadž situaci vykreslenou citovaným judikátem (nesprávně) vylučuje. Sotva lze přitom citaci této části rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládat za vytrženou z kontextu, jak se domnívá stěžovatelka, neboť ze strany dovolacího soudu šlo o rozšíření možností, za kterých lze závazek uzavřít smlouvu s osobou, která není bezprostředním účastníkem tohoto samotného právního vztahu, pokládat (ještě) za platný. Že v případu řešeném Nejvyšším soudem v judikátu sp. zn. 33 Odo 330/2002 takováto situace po skutkové stránce nenastala, na věci ničeho nemění; podstatné je, že Nejvyšší soud sám tuto situaci připustil. Je přitom nerozhodné, zda plná moc vlastníka nemovitosti je či není součástí uzavřené rezervační smlouvy, neboť bylo odpovědností stěžovatelky jako jednoho z kontrahentů, aby se o pravdivosti tvrzení žalovaného o tom, že byl skutečně vlastníkem dané nemovitosti pověřen obstaráním příležitosti uzavřít s tímto vlastníkem smlouvu budoucí o smlouvě kupní nebo přímo kupní smlouvu (ustanovení 2.1 čl. I předmětné rezervační smlouvy), patřičně přesvědčila (srov. ustanovení "2.IV" čl. IV rezervační smlouvy). Tato skutečnost také v řízení jako pravdivá vyšla najevo.

Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu tedy žádný exces neshledal. Za těchto okolností mu tudíž nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru