Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 263/06Usnesení ÚS ze dne 22.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.263.06
Datum podání05.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 263/06 ze dne 22. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 263/06

Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006 č. j. 20 Cdo 31/2006-173 a Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To z blíže v návrhu rozvedených důvodů upínajících se k meritu věci samé, přičemž ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu potom proto, že dovolací soud přes krajským soudem neposkytnuté poučení o možnosti podat dovolání jako mimořádný prostředek jej odmítl pro podání po jednoměsíční lhůtě pro zjevnou opožděnost. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. 28 Cdo 2080/2003 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 92/03, v nichž je vyjádřen názor, dle něhož, jak stěžovatel ve svém návrhu uvádí, "nepoučení o dovolání proti rozhodnutí odvolací instance je v rozporu s právem účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod". Stěžovatel se posléze v návaznosti na své stížnostní námitky domáhal, se současným připomenutím toho, že jedním z úkolů Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě zákonem stanovené [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatele směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155 pro jeho opožděné podání [§ 240 odst. 1, 2, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do novelizace provedené zák. č. 30/2000 Sb., v návaznosti na bod 17. části dvanácté hlavy první naposled cit. zák.].

V daném procesním kontextu stěžovatelem akcentované tvrzení o (protiústavním) neposkytnutí poučení stran možnosti podat dovolání postrádá relevanci, když skutková a právní situace popsaná v jím zmíněném nálezu (a rozsudku Nejvyššího soudu) se té jeho evidentně nepřipodobňuje. To z důvodu, že ve věci stěžovatele možnost podat dovolání, resp. jeho přípustnost nevyplývala ex lege bez dalšího; takovou procesní situaci svým dispozičním úkonem nepřipravil a není založena ani napadeným usnesením Krajského soudu v Brně [(§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř. ve výše citovaném znění) srov. kupř. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 618/01]. Ve vztahu k jeho námitkám třeba zdůraznit, že do novelizace občanského soudního řádu provedené zák. č. 30/2000 Sb., tj. v naznačeném ohledu relevantní znění tohoto procesního předpisu, jakož i jeho následné užití z citované novely plynoucí z pohledu ústavněprávních konsekvencí Ústavní soud opakovaně vyložil tak, že je nutno dát poučení pouze potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští (kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 65/93, III. ÚS 104/96, I. ÚS 574/03, III. ÚS 8/04, II. ÚS 161/04); a to i v nálezu, jehož rozhodovacích důvodů se stěžovatel výslovně dovolává. Pro tyto vývody tedy nelze přisvědčit podstatě jeho výhrad, naopak jeví se příslušné výtky jako zjevně neopodstatněné. Dovolání ve věci stěžovatele (z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu) totiž evidentně nebylo ve smyslu nezbytných zákonných podmínek přípustné, když nezávisela jeho přípustnost ani na uvážení Nejvyššího soudu (§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění do novelizace provedené zák. č. 30/2000 Sb.); napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy deficitem spočívajícím v absenci procesního poučení (v možnosti podat dovolání) zjevně netrpí.

Ohledně návrhu na zrušení usnesení Krajskéhosoudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155 promítá se potom následně popsaná procesní situace v tom, že pro výjimku uvedenou v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo z důvodu kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Na základě uvedených důvodů, ve vztahu ke zmíněné poučovací povinnosti podrobně rozvedených zejména v judikatuře příkladmo vyjmenované, bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru