Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2623/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
zdravotní pojišťovny
Bolestné
nepřezkoumatelnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2623.19.1
Datum podání11.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

440/2001 Sb., § 7 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2623/19 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019 č. j. 25 Cdo 3112/2018-422 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 30 Co 19/2017-382, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 29 C 212/2013-342 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v řízení o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "ZSU") podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby stěžovateli (jako žalobci) uhradila částku 2 689 524 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2 606 813 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II), co do částky 4 517 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), že stěžovatel i vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit České republice na účet obvodního soudu každý částku 750 Kč (výroky V a VI) a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit soudní poplatek na účet obvodního soudu ve výši 134 480 Kč (výrok VII).

3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve (vyhovujícím) výroku I co do částky 604 800 Kč a v (zamítavém) výroku II co do částky 2 440 800 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok I), ve (vyhovujícím) výroku I co do částky 1 058 400 Kč s příslušenstvím z této částky a ohledně příslušenství z částky 604 800 Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), a ve výroku I co do částky 770 875 Kč s příslušenstvím z této částky, ve výroku II co do částky 49 691 Kč s příslušenstvím z této částky a co do částky 101 305 Kč s příslušenstvím z této částky, jakož i ve výrocích IV až VII rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III).

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že uplatněné námitky nemohou jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. založit.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se svou žalobou domáhal doplatku bolestného a doplatku ZSU v rozsahu stanoveném znaleckými posudky, a dále zvýšení obou nároků na desetinásobek podle v době podání žaloby platného ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška"). Obvodní soud uplatněnému nároku částečně vyhověl, když mu přiznal právo na doplatky dle znaleckých posudků a kdy odškodnění za bolest zvýšil trojnásobně a odškodnění za ZSU zvýšil na pětinásobek. Městský soud však oproti obvodnímu soudu navýšil bolestné o dvojnásobek a ZSU o jednonásobek, a tedy mu přiznal na bolestném méně o 194 400 Kč a na ZSU méně o 864 000 Kč.

6. Stěžovatel má za to, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů a právo na odškodnění podle principu přiměřenosti. Městský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, přičemž z jeho rozsudku nelze vyčíst žádné pádné argumenty, které by vedly k přehodnocení závěrů obvodního soudu, pouze konstatuje, že vyšší zvýšení by nebylo přiměřené utrpěným bolestem. Stěžovatel má naopak za to, že odškodnění za bolest není přiměřené rozsahu poškození, neboť jak tyto soudy konstatovaly, léčba jeho zranění byla dlouhá a následná rehabilitace byla velmi bolestivá, bolesti dolní končetiny mu nedovolují ujít větší vzdálenost, bolesti horní končetiny se projevují při každém běžném pohybu, a některé pohyby jsou vyloučeny. Jak plyne ze znaleckého posudku, jeho zdravotní stav vyžaduje trvalou rehabilitaci a časem se i tak bude zhoršovat. Jelikož městský soud svůj závěr, že přiměřené je zvýšení bolestného na dvojnásobek, nijak neodůvodnil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

7. Zvýšení ZSU toliko na jednonásobek městský soud odůvodnil tím, že k poškození zdraví došlo v jeho produktivním věku, že je omezen ve všech oblastech života (v pracovní, rodinné i zájmové sféře), ale že není vyloučen zcela, dále pak uvedl, že základní nepříznivé následky jsou zohledněny v základním ohodnocení ZSU, včetně 50% zvýšení provedeného znalcem. Dle stěžovatele závěr městského soudu, že věk je významným důvodem pro snížení odškodnění, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť věk není hlavním kritériem pro posuzování ZSU. Argumentuje přitom, že poškození zdraví v každém věku přináší svá specifika, na kraji produktivního věku jde o ztrátu naděje na realizaci, v produktivním věku již o ztrátu samotné realizace, a poukazuje na to, že vedl produktivní pracovní i rodinný život, měl rodinu, malého syna a manželku, o něž se předtím staral a trávil s nimi čas aktivně, pomáhal své matce, což nyní nemůže. Městský soud navíc zcela pominul, že poškození zdraví vedlo i k jeho částečné invaliditě, která se během soudního řízení zvýšila na 50 %. Ani další úvaha není řádně odůvodněna, neboť není jasné, jaké trvalé následky má za ty, jež jsou obsaženy v základní složce, a které bere jako důvody pro mimořádné zvýšení. Ztotožnil tak medicínské hledisko podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a předpoklady zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 253/2014).

8. Z těchto důvodů je stěžovatel názoru, že napadený rozsudek městského soudu naplňuje znaky nepřípustné svévole v soudním rozhodování a že jeho odůvodnění vykazuje nedostatky z pohledu požadavků ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)], když uvedený soud moderoval odškodnění bolesti a ZSU z částky přiznané obvodním soudem ve výši 1 663 200 Kč na částku 604 800 Kč, aniž by důsledně a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly. Z § 7 odst. 3 vyhlášky nevyplývá, že by výše odškodnění musela být vyčíslena jako konkrétní násobek základního bodového hodnocení, uvedené ustanovení hovořilo o přiměřeném zvýšení. Městský soud přitom nespecifikoval, proč právě dvojnásobek, resp. jednonásobek odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřený, ač obecné soudy musí dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou výší a poškozením zdraví existoval vztah přiměřenosti.

9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami nezabýval, pouze potvrdil, že vycházel ze stejného skutkového stavu jako soudy nižších stupňů a že rozsudek městského soudu je v souladu s jím citovanou judikaturou. Pokud ale soudy nižších stupňů shledaly, že jde o případ mimořádného zřetele, nebyl městský soud oprávněn odškodnění snížit, přiměřenost odškodnění přitom neposuzoval s ohledem na poškození zdraví, ale ve vztahu k rozhodnutím o výši odškodnění v jiných případech. Tato rozhodnutí se týkala odškodnění ZSU, městský soud však snížil i odškodnění bolesti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

11. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení kasačního rozhodnutí městského soudu (obsažené ve výroku III), ústavní stížnost v této části není přípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

14. Co se týče napadení části rozsudku městského soudu, kterou bylo potvrzeno "vyhovující" rozhodnutí obvodního soudu, nemohl jím být stěžovatel na svých právech nijak dotčen, jde bez dalšího o návrh zjevně neopodstatněný.

15. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, stěžovatel namítá, že městský soud na základě § 7 odst. 3 vyhlášky přistoupil k (mimořádnému) zvýšení odškodnění stanoveného podle této vyhlášky, a to v případě odškodnění bolesti o další dvojnásobek a ZSU o jednonásobek, aniž by svůj postup řádně odůvodnil. Je přitom zjevně názoru, že takovéto zvýšení je ve vztahu k újmě, která mu byla způsobena, nepřiměřené. V této souvislosti upozorňuje, že městský soud vycházel ze stejného skutkového stavu jako soud obvodní, který mu však přiznal zvýšení u bolestného o trojnásobek a zvýšení u ZSU o pětinásobek.

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) dospěl k závěru, že mu nepřísluší posuzovat, v jaké konkrétní výši by odškodnění (zde konkrétně ZSU) mělo být přiznáno, s tím, že je věcí úvahy obecných soudů, jaký násobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky má být ve "zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele" použit; z hlediska ústavnosti však nutno dbát na to, jak stěžovatel uvádí, aby přiznaná výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [shodně nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735)].

17. V nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), který byl vydán taktéž v případě, kdy odvolací soud značně snížil odškodnění bolesti a ZSU přiznané soudem prvního stupně, a jehož závěrů se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud konstatoval, že v případě takového snížení je odvolací soud povinen konkrétně a jasně vysvětlit důvody, které jej k tomu vedly, a současně vyvodil, že výše odškodnění nemusí být vyčíslena jako určitý konkrétní násobek základního bodového ohodnocení, a tomuto soudu vytkl, že žádným způsobem nespecifikoval, např. porovnáním s jinými případy, proč konkrétní násobek odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřený (bod 20); současně konstatoval, že ani nemusí jít o určitý násobek základního bodového hodnocení a že obecné soudy nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek (viz bod 23), nicméně samotný tento postup z hlediska ústavnosti za vadný považovat nelze, na což již upozornil (s poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu) Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

18. Při rozhodování o přiměřeném zvýšení odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky mají obecné soudy široký diskreční prostor, což současně klade zvýšené nároky na zdůvodnění daného postupu, neboť náhrada za ztížení společenského uplatnění plní v rámci právní úpravy náhrady škody na zdraví reparační funkci, ovšem zejména v případě zvláště závažné zdravotní újmy jen v nedostatečné míře, resp. v některých případech poškození zdraví finančně "reparovat" ani nelze, možné je snad částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět [viz nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27], a to též s ohledem na její věk a míru závislosti na péči ze strany jiných osob. Bližší kritéria pro rozhodování o zvýšení odškodnění ztráty společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky plynou z judikatury Nejvyššího soudu; podle ní daný postup připadá v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž posouzení jeho konkrétní výše vychází jednak z individuálně určených okolností posuzované věci, zvláště pak z hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků (které se děje na základě srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu), jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu [např. rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 a ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005 (publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], resp. rozsah mimořádného zvýšení náhrady musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).

19. Stěžovatel nezpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění obvodního soudu, která jsou z hlediska daného právního posouzení relevantní. Jak patrno z napadeného rozsudku, při stanovení výše odškodnění bolesti a ZSU městský soud vzal v úvahu zdravotní dopady škodné události, jak plynou ze znaleckých posudků MUDr. Miloše Hájka a MUDr. Rudolfa Demeše, CSc. V nich bylo bolestné stanoveno na 1620 bodů a ZSU na 1800 bodů. V případě odškodnění bolesti pak dospěl tento soud k závěru, že jsou zde mimořádné okolnosti podle § 7 odst. 3 vyhlášky, spočívající v tom, že stěžovatelova léčba byla náročná, bolestivá a dlouhodobá (a to i z důvodu infekce rány), bolestivá byla i následná rehabilitace a do současné doby přetrvávající bolesti, a že tomu odpovídá zvýšení "základního" odškodnění o další dvojnásobek. V případě odškodnění ZSU městský soud zohlednil nejen stěžovatelův věk, ale zabýval se rovněž tím, jaké jsou konkrétní dopady poškození zdraví na stěžovatelův pracovní, rodinný a osobní život, a také vzal v úvahu, za jakých okolností a k jakému zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky obecné soudy přistoupily v obdobných případech.

20. V podstatě tytéž námitky jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil v dovolání. Nejvyšší soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Příslušná právní východiska a úvahy ve vztahu ke konkrétním okolnostem netřeba blíže zmiňovat, neboť korespondují se závěry plynoucími z judikatury Ústavního soudu, jak jsou uvedeny výše. Současně poukázal na výši odškodnění přiznaného ve srovnatelných, jím řešených případech. Nad rámec toho možno uvést, že je-li v ústavní stížnosti městskému soudu vytýkáno, že jedním z kritérií, která vzal při svém rozhodování o výši odškodnění ZSU v úvahu, byl stěžovatelův věk, již Nejvyšší soud na tuto námitku reagoval s tím výsledkem, že jde o jedno z relevantních kritérií, a Ústavní soud na takovém závěru z hlediska ústavnosti nic závadného neshledal. Nemohl ani přisvědčit stěžovatelově námitce, že městský soud ztotožnil medicínské [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a právní hledisko (§ 7 odst. 3 vyhlášky), neboť naopak na dvou místech odůvodnění svého rozhodnutí tato hlediska rozlišoval a na základě posledně uvedeného ustanovení "individualizoval" vzniklou újmu, a to s ohledem na konkrétní poměry tak, jak uvedeno výše. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že městský soud nepřihlédl k částečné invaliditě, s tím výsledkem, že toto tvrzení nekoresponduje se skutečností.

21. Z napadených rozhodnutí pak plyne, že městský soud a Nejvyšší soud se při posouzení stěžovatelova nároku na odškodnění bolesti a ZSU řídily relevantními právními kritérii, a jde-li o stanovení konkrétní výše takového odškodnění (zde za použití násobku "základního" odškodnění), to je věcí úvahy obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, ledaže by bylo zjevné, že by odškodnění bylo zcela ("extrémně") nepřiměřené. K takovému závěru však nedospěl. A poukazuje-li stěžovatel, že městský soud neuvedl žádné judikáty týkající se odškodnění bolesti, z povahy věci plyne, že lze velmi obtížně v tomto ohledu jednotlivé případy srovnávat, nicméně zde možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1096/2013 a ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 25 Cdo 3410/2010 (stěžovatel žádný obdobný případ, kdy by bylo přistoupeno k nepoměrně většímu zvýšení, jak požadoval ve své žalobě, neuvádí), přičemž závěry obvodního a městského soudu se v tomto ohledu zásadně neliší, když prvně uvedený soud dospěl k tomu, že jsou zde mimořádné důvody pro zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky o trojnásobek, a druhý o dvojnásobek.

22. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práva či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části, kterou se napadá výrok III kasačního rozhodnutí městského soudu (viz sub 3 a 11) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním sodu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru