Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 262/98Nález ÚS ze dne 24.02.2000Opomenutí existence § 28b odst. 2 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
osoba/oprávněná
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/17 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.262.98
Datum vyhlášení09.03.2000
Datum podání08.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9, § 4 odst.1, § 28b odst.2, § 4a

46/1948 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 262/98 ze dne 24. 2. 2000

N 28/17 SbNU 209

Opomenutí existence § 28b odst. 2 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. G., Ing.

J. G., a J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 31. března 1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního

úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince

1997, čj. PÚ/4507/97/La, za účasti Krajského soudu v Hradci

Králové, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Jičín, okresního

pozemkového úřadu, a L. České republiky, s. p., jako vedlejších

účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3.

1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního úřadu Jičín,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj.

PÚ/4507/97/La, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají,

s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 a 3

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1998,

čj. 31 Ca 29/98-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj.

PÚ/4507/97/La, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé se nestávají

vlastníky nemovitostí ve výroku cit. rozhodnutí blíže

specifikovaných. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé

rekapitulují okolnosti uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem

byl prodej sporných nemovitostí, která se však nedochovala,

o jejímž uzavření nemohou být pochybnosti, když součástí spisového

materiálu v dané restituční věci jsou listiny, jež se týkají

neudělení souhlasu k této smlouvě podle § 13 zákona č. 46/1948

Sb., o nové pozemkové reformě. Jmenovitě jde o stížnost manželů B.

a J. G. do výměru Ministerstva zemědělství v Praze z 22. března

1949, čj. 10.711/49-IX/A-22, ve věci pozemkové reformy, dále

přípis Ministerstva zemědělství, čj. 11793-50-IX/A-22, ze dne 7.

3. 1950, jímž je manželům J. a B. G. sdělováno, že spisový

materiál, týkající se předmětného výměru, byl zaslán dne 26. 1.

1950 správnímu soudu, a konečně rozhodnutí Správního soudu

v Bratislavě ze dne 13. 12. 1950, čj. 1098/1949-3, kterým byla

zamítnuta stížnost manželů G., směřující proti shora označenému

výměru tehdejšího Ministerstva zemědělství o neudělení souhlasu

podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,

k převodu vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v kupní

smlouvě sepsané dne 2. února 1948 mezi J. K., jako prodávajícím,

a manželi G., jako kupujícími. Dále podrobně popisují další

majetkoprávní osud předmětných nemovitostí a okolnosti trestního

stíhání J. Gr., mimo jiné za trestný čin pobuřování proti

republice. K vlastnímu průběhu restitučního správního řízení

uvádějí, že podle jejich názoru za situace, kdy k předmětným

nemovitostem uplatnilo více žadatelů restituční nároky, s ohledem

na složitý vývoj vlastnických práv k těmto nemovitostem v období

než došlo k jejich nabytí tehdejším čs. státem, měl okresní

pozemkový úřad všechny zainteresované žadatele svolat k ústnímu

jednání a v rámci něho situaci řešit tak, aby na svých právech

nebyl žádný z žadatelů o restituci krácen. Dále poukazují na to,

že v restitučním řízení nebyla vzata v úvahu vůbec okolnost, že

manželé G. po určitou dobu předmětný majetek měli ve své faktické

držbě a hospodařili na něm.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených

příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 31 Ca

29/98, a spisového materiálu Okresního úřadu Jičín, okresního

pozemkového úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj.

PÚ/4507/97/La, ze dne 1. 12. 1997, Ústavní soud dospěl k závěru,

že z otázek, které byly předmětem posuzování orgány veřejné moci

v dosavadních řízeních, je třeba pozornost zaměřit na otázku, koho

je třeba pro účely restituce vlastnického práva podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále

jen "zákon o půdě"), považovat za původního vlastníka nemovitostí

v situaci, kdy nebyl ke kupní smlouvě, týkající se předmětných

nemovitostí, udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstva

zemědělství podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové

reformě, v důsledku čehož nedošlo k převodu vlastnického práva na

kupujícího. Ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci shodně

ve svých rozhodnutích uvádějí, že stěžovatelé v dosavadních

řízeních nedoložili kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej

usedlosti čp. 3 B., od tehdejšího jejího vlastníka J. K. manželům

J. a B. G., kteří dne 28. 12. 1992 uplatnili u Okresního úřadu

Jičín, okresního pozemkového úřadu, podle § 9 zákona o půdě na

tento nemovitý majetek restituční nárok, a současně uvedli, že se

považují za oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona o půdě,

a současně s přihlédnutím k § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě

žádají, aby byli okresním pozemkovým úřadem považováni za tzv.

domnělé vlastníky.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém

podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost

považuje za neopodstatněnou, neboť stěžovatelé nebyli kráceni na

svém právu domáhat se soudního přezkoumání rozhodnutí orgánu

státní správy, kterým bylo negativně rozhodnuto o jimi tvrzených

restitučních nárocích podle zákona o půdě. O jimi podaném opravném

prostředku soud rozhodoval podle hlavy třetí části páté o.s.ř., ve

spoj. s § 9 odst. 6 zákona o půdě, za účasti stěžovatelů a jejich

právního zástupce, stěžovatelům byl umožněn přednes i vyjádření ke

stanovisku odpůrce - Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového

úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"). Podle názoru účastníka

řízení nelze ze skutečnosti, že soud neshledal nezákonnost

rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, vyvozovat, že by soud

porušil svoji ústavní povinnost podle čl. 90 Ústavy ČR, tj.

poskytnout stěžovatelům ochranu tvrzeného práva k majetkové

restituci. K věcné stránce sporu pak soud uvádí, že předmětem

sporu bylo ničím nedoložené tvrzení stěžovatelů, že sporné

nemovitosti odkoupili 2. 2. 1948 trhovou smlouvou od jejich

tehdejšího vlastníka J. K.. Dále uvádí, že stěžovatelé nevyužili

ani svého práva domáhat se určovací žalobou u obecného soudu

vydání rozsudku o platnosti předmětného majetkového převodu. Tím,

že v řízení před okresním pozemkovým úřadem neprokázali, že by

právě jejich majetek přešel v rozhodném období na stát, nemohli

být v tomto řízení úspěšní.

L. České republiky, s.p., jako vedlejší účastník, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvádějí, že se v plném rozsahu

ztotožňují s napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci,

a ústavní stížnost považují proto za nedůvodnou. Jmenovitě

poukazují mimo jiné na to, že stěžovatelé v daném restitučním

řízení spolehlivě neprokázali původní vlastnické právo

k nemovitostem, jejichž vydání se domáhají, jmenovitě zdůrazňují,

že stěžovatelé nepředložili knihovní vložku s příslušným zápisem

práva vlastnického a nedoložili ani kupní smlouvu z roku 1948

s příslušnými schvalovacími doložkami, a naopak k dispozici jsou

písemnosti svědčící o skutečnosti, že k převodu vlastnického práva

k nemovitostem na stěžovatele, resp. jejich právní předchůdce,

nedošlo, konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne

22. 3. 1949 a rozsudek Nejvyššího správního soudu v Bratislavě ze

dne 13.12.1950.

Okresní pozemkový úřad ve svém písemné stanovisku, zaslaném

Ústavnímu soudu spolu se spisovým materiálem týkajícím se

předmětné věci, uvádí, že nemá na věci žádný právní zájem a necítí

se proto být v postavení vedlejšího účastníka, aniž se však

výslovně tohoto svého zákonem mu daného postavení vzdává. K věci

samé pak uvádí, že je přesvědčen o správnosti řízení

a respektování právních norem. Současně uvádí, že rodina G. se

dostatečně aktivně nepokusila prosadit svůj právní zájem na

legalizaci "údajného" vlastnictví ke sporným nemovitostem cestou

obecného soudu. Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatelů nedošlo

ve správním řízení k řádnému prokázání podmínek pro úspěšnou

restituci, nelze podle stanoviska okresního pozemkového úřadu

souhlasit s obsahem jejich ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud

považuje pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ve

vztahu ke stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý

proces, za významné konstatovat, že dosud žádný z ve věci

rozhodujících orgánů při svém rozhodování ve věci neaplikoval

ustanovení § 28b odst. 2 zákona o půdě, podle něhož se v případě,

že nedošlo k přechodu vlastnictví na kupujícího proto, že nebyl

udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstvem zemědělství

podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., považuje za původního vlastníka

kupující, pokud prokáže, že k uzavření kupní smlouvy došlo a na

jejím základě byla uhrazena kupní cena, a pokud nemovitosti

nepřešly již na základě zákona o půdě na jiné oprávněné osoby.

Ústavní soud vzal přitom v úvahu skutečnost, že předmětná kupní

smlouva se nedochovala a nebyla v řízení předložena, nicméně

- a to zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odůvodněních

rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujícími - má za

to, že uvedená smlouva uzavřena byla a celá usedlost v B. měla být

prodána manželům J. a B. G. Rovněž lze ze spisového materiálu

i z obsahu rozhodnutí dovodit, že v řízeních bylo shledáno, že

kupní cena podle této kupní smlouvy byla prodávajícímu poskytnuta.

Aniž by Ústavní soud předjímal právní důsledky, které by

z aplikace tohoto ustanovení na právní pozici stěžovatelů

v konečném rozhodnutí mělo, nelze přehlédnout, že opomenutím

aplikace tohoto hmotněprávního ustanovení ze strany okresního

pozemkového úřadu a následně neshledáním tohoto postupu

nesouladným se zákonem v rámci soudního řízení o přezkoumání

předmětného rozhodnutí, došlo vůči stěžovatelům k porušení jejich

ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Procesně nejasný

je rovněž postup okresního pozemkového úřadu ve vztahu k žádosti

stěžovatelů, obsažené v jejich uplatněném restitučním nároku ze

dne 28. 12. 1992, kterým se domáhají, aby s nimi jednal okresní

pozemkový úřad jako s tzv. domnělým vlastníkem, ve znění po novele

realizované zákonem č. 183/1993 Sb., jako s tzv. domnělou

oprávněnou osobou. Jak okresní pozemkový úřad, tak krajský soud,

v odůvodněních svých rozhodnutí i vyjádřeních k ústavní stížnosti

uvádějí, že stěžovatelé nevyužili svého práva domáhat se určení

vlastnického práva cestou obecného soudnictví, nicméně vyžádaný

spisový materiál, jmenovitě spis okresního pozemkového úřadu,

neobsahuje listiny, ze kterých by bylo zjistitelné, že ve vztahu

ke stěžovatelům byl dodržen právní režim upravený v § 4a odst.

4 a 5 zákona o půdě, upravující procesní stránku v případě, že

okresní pozemkový úřad neuzná nárok osob zapsaných v evidenci tzv.

domnělých oprávněných osob. Z výše uvedených důvodů, aniž by se

Ústavní soud vyjadřoval k dalším skutečnostem, uvedeným

v napadených rozhodnutích a připojeném spisovém materiálu, nezbylo

než konstatovat, že dosavadním postupem orgánů veřejné moci došlo

vůči stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý proces

zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny, a současně k porušení čl. 90

Ústavy ČR, podle kterého je soud povolán k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. l odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 31. března 1998, čj..31 Ca 29/98-27,

a z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí Okresního úřadu Jičín,

okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince 1997, čj.

PÚ/4507/97/La, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit

k meritornímu projednání restitučního nároku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru