Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2617/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2617.17.1
Datum podání18.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43, § 229, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2617/17 ze dne 26. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Družstva věřitelů se sídlem v Horní Stropnici, Humenice 31, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli, a proti výroku o propadnutí majetku odsouzeného z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017, č. j. 4 To 73/2016-5969, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku o propadnutí majetku, takto:

Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výroku, jímž jej soud jako poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, a proti výroku soudu, kterým byl jednomu z odsouzených uložen trest propadnutí majetku. Uvedenými výroky měl Vrchní soud v Praze porušit ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016, č. j. 20 T 13/2010-5575, byli tři obžalovaní shledáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, zkreslování údajů o stavu hospodaření, padělání a pozměňování veřejné listiny, úvěrového podvodu, zneužití informace v obchodním styku a zpronevěry, za což byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, k náhradě škody a propadnutí majetku. Krajský soud přiznal stěžovateli proti třetímu odsouzenému právo na náhradu škody ve výši 15 707 765 Kč. K odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem mimo jiné zrušil výrok o náhradě škody stěžovateli a odkázal jej na řízení ve věcech občanskoprávních, současně uložil třetímu odsouzenému trest propadnutí majetku.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popisuje průběh trestního řízení, v němž jeho právní předchůdci uplatnili nárok na náhradu vzniklé škody v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto očekával, že o jeho nároku soud řádně rozhodne. Rozsudek krajského soudu požadovaný výrok o náhradě škody obsahoval, vrchní soud jej však zrušil a tím měl zasáhnout do zaručených práv stěžovatele, který proto namítá především nesprávnost odkazu na řízení ve věcech občanskoprávních a nesouhlasí se závěrem soudu, že je nezbytné provést další dokazování ke zjištění skutečné výše škody, neboť provedené dokazování bylo podle něj dostatečné. Třetí odsouzený uznal pohledávku stěžovatele; k jejímu postoupení i výši se vyslovil Krajský soud v Českých Budějovicích, a to nejen v průběhu trestního řízení, ale i v rámci řízení konkursního (rozhodnutí ze dne 30. března 2015, č. j. 12 K 42/2007-952). Stěžovatel dále nesouhlasí s rozdělením škody, jak to učinil vrchní soud, a má za to, že i přes částečné zproštění třetího odsouzeného v jednom z předchozích rozsudků je stěžovateli fakticky způsobená škoda vyšší, než původně přiznaná částka - proto je namístě přiznat stěžovateli požadovanou částku. Pokud pak byla v rámci jiných (konkursních) řízení škoda stanovena a řádně na stěžovatele od jeho právních předchůdců pohledávka postoupena, měl to vrchní soud respektovat a neměl zpochybňovat dříve učiněné závěry na základě vlastních poznatků a úvah.

Stěžovatel dále namítá nesprávnost výroku o trestu propadnutí majetku; má za to, že rozhodl věcně nepříslušný soud, čímž porušil právo na dvojinstanční řízení, nesprávně vyhodnotil okolnosti spáchaného trestného činu, majetkové poměry pachatele i okolnosti nabytí propadeného majetku. Podle stěžovatele soud rozhodnul proti zájmům poškozených a jeho rozhodnutí je nezákonné, odporující judikatuře (například rozhodnutí Nejvyššího soudu 1 Tz 53/1959), a nedostatečně odůvodněné. Proto stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil výroky, jimiž Vrchní soud v Praze stěžovatele odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, a kterým byl třetímu odsouzenému uložen trest propadnutí majetku, a aby odložil vykonatelnost trestu propadnutí majetku.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Proto je na postup orgánů činných v trestním řízení (soudů) povolán reagovat pouze tehdy, vyvolává-li aplikace trestně procesních předpisů u stěžovatele reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ne každý postup obecného soudu totiž zasahuje do ústavně zaručených základních práv nebo svobod - proto se Ústavní soud zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud obžalovanému uložil povinnost k náhradě škody, přičemž musí být patrné, z jakých důvodů a v jaké výši svůj nárok uplatňuje, což musí poškozený rovněž doložit. Vrchní soud v Praze se k odvolání státního zástupce zabýval naplněním těchto zákonných požadavků právním předchůdcem stěžovatele a zjistil, že ten uplatnil dva nároky. Jeden ve výši 10 757 979 Kč, který se ovšem vztahoval k jednání, pro které byl třetí odsouzený pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem ze dne 14. května 2013; druhý uplatněný nárok ve výši 4 949 786 Kč se pak týká jednání, pro které došlo k jeho odsouzení (viz bod I. D 2 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016).

Tyto okolnosti a zjištění, za jakých podmínek byly pohledávky stěžovateli postoupeny, vedly Vrchní soud v Praze ke zrušení výroku o náhradě škody. Skutečnost, že se stěžovatel domáhá přiznání nároku i s ohledem na další škodu ve výši 12 480 000 Kč (viz bod I. D 1 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016), kterou ovšem jeho právní předchůdce v trestním řízení nepřihlásil, nemůže nic změnit na správnosti postupu Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud již dříve dovodil (například sp. zn. II. ÚS 361/96), že charakteristickým znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Takový pravidla obsahuje právě trestní řád, a dále platí, že jednání osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny). Primárním účelem trestního řízení tedy je rozhodnout o vině a potrestat pachatele trestného činu, teprve poté mohou nastoupit další účely. Vzhledem k tomu, a především i s ohledem na délku řízení, která sama vedla k moderaci uložených trestů odnětí svobody, považoval odvolací soud za efektivnější a svědčící právům účastníků řízení (obžalovaných) odkázat stěžovatele s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž bude moci uplatnit všechny své pohledávky.

Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele s napadeným rozhodnutím, nesdílí však jeho přesvědčení, že vrchní soud zasáhl do jeho zaručených práv. Stěžovatel nebyl připraven o možnost domáhat se svých majetkových nároků a uplatnit je v pokračujícím řízení před civilními soudy. Také s ohledem na uznání pohledávky nemohlo být zasaženo do vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). Vrchní soud v Praze přesvědčivě vysvětlil, co jej vedlo ke změně rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jaké skutečnosti vzal za prokázané, a které důkazy není s ohledem na délku trestního řízení účelné provádět v jeho rámci, ale v samostatném řízení. Napadený rozsudek vydal odvolací soud v souladu s procesními předpisy, nepřekročil svá zákonem stanovené oprávnění, rozhodnutí je srozumitelné a naplňuje požadavky spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny i čl. 6 Úmluvy. Proto je ústavní stížnost v části směřující proti zrušení výroku o náhradě škody zjevně neopodstatněná.

Trestní řád upravuje podrobně postavení a práva všech subjektů trestního řízení, včetně poškozeného, jehož práva jsou vztažena především k reparaci vzniklé škody, a tomu jsou přizpůsobeny i příslušné procesní nástroje. Jakkoliv je patrné, co vede stěžovatele k nespokojenosti s výrokem o uděleném trestu, jeho práva v trestním řízením se vztahují výhradně k (ne)přiznání škody (její výši). Proto není možné akceptovat požadavek stěžovatele na zrušení trestu propadnutí majetku třetího odsouzeného (obdobně by mohl poškozený brojit proti výroku, jimž byl uložen trestu odnětí svobody, protože pobytem pachatele ve vězení se snižuje dobytnost jeho pohledávky), protože nejde o zásah do práv stěžovatele, ale jiné osoby. Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti výroku o trestu propadnutí majetku je návrh stěžovatele návrhem podaným osobou neoprávněnou a osud této části ústavní stížnosti sdílí i požadavek na odložení vykonatelnosti příslušného výroku.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru