Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2614/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2614.15.1
Datum podání27.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2614/15 ze dne 30. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Jakubem Kolářem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2015 č. j. 0 P 521/2014-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojil proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem, D. a L. H. (č. j. 0 P 521/2014-97, sp. zn. 61 P a Nc 304/2014), kterým obě nezletilé svěřil do osobní péče M. H., tety nezletilých.

2. K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo dojít v řízení před obecným soudem tím, že soud se nezabýval námitkami stěžovatele (otce nezl. dcer), který tvrdil, že M. H., jíž byly nezletilé děti svěřeny do výchovy po smrti jejich matky, je osobou závadovou, která není schopna se o nezletilé děti postarat a těmto hrozí z její strany nebezpečí, a to jak fyzické, tak i psychické. Z odůvodnění rozsudku není vůbec zřejmé, jakým způsobem se soud prvního stupně s těmito argumenty a tvrzeními stěžovatele vypořádal, proto rozsudek považuje za nepřezkoumatelný. Dalším zcela zásadním pochybením soudu v opatrovnické věci je to, že tvrzení stěžovatele nijak neprověřil, neučinil v tomto smyslu dotaz na OSPOD ani neprovedl žádné jiné důkazy. Soud prvního stupně porušil tímto postupem právo stěžovatele na spravedlivý proces, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil.

3. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

4. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 ze dne 26. 11. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 187/05 ze dne 4. 5. 2005 či usnesení sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

5. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky. Ochrana ústavnosti v právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)], je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž toto neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. V daném případě stěžovatel nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který je formálně pravomocný dnem 21. 7. 2015. Rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je přípustný řádný opravný prostředek, tj. odvolání, není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost.

8. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325), nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151), nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283)].

9. Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci o svěření nezletilých dětí do výchovy M. H. se nejedná o úpravu navždy neměnnou, a může to být opět obecný soud, který na návrh stěžovatele, a po vyhodnocení nastalé situace, přehodnotí upravený vztah tak, aby byl v co možná nejlepším zájmu nezletilých, který se i v čase vyvíjí.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2015

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru