Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2613/19 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost... více
Věcný rejstříkpředběžná otázka/ESD
autorské dílo
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2613.19.1
Datum podání09.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2613/19 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2019 č. j. 16 C 1/2019-142, 16 C 2/2019-162 a 16 C 3/2019-151, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1. MKS Nová Paka, příspěvkové organizace, sídlem F. F. Procházky 101, Nová Paka, 2. města Janské Lázně, sídlem náměstí Svobody 273, Janské Lázně, a 3. Domu kultury Koruna, příspěvkové organizace, sídlem Hálkova 105, Hořice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen "Bernská úmluva") a čl. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací.

2. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 1/2019-142 krajských soud podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení co do částky 3 600 Kč, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 1. vedlejší účastnici zaplatit mu částku 7 200 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 2/2019-162 krajský soud podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil řízení co do částky 4 442,10 Kč, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 2. vedlejší účastnici zaplatit mu částku 8 589 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 2. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 465,20 Kč. Napadeným rozsudkem č. j. 16 C 3/2019-151 krajský soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti 3. vedlejší účastnici zaplatit mu částku 7 422,34 Kč s úrokem z prodlení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 3. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 8 411,60 Kč. Jak se podává z napadených rozsudků, stěžovatel se domáhal, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení vzniklé užitím autorského díla (divadelní režie) bez licenční smlouvy. Krajský soud však dospěl k závěru (stručně vyjádřeno), že režisérskou činnost nelze mít za činnost autora, nýbrž za činnost výkonného umělce. V odůvodnění též krajský soud objasnil okolnosti, pro které není namístě položení stěžovatelem formulované otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").

II.

Stěžovatelova argumentace

3. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel předestírá podstatu dané kauzy a rekapituluje průběh řízení před krajským soudem, přičemž mu vytýká, že negoval jeho procesní strategii dosáhnout přezkumu odvolacím soudem, když vyčlenil část žaloby k samostatnému projednání. Tím měl porušit jeho právo na zákonného soudce. Následně polemizuje se závěrem krajského soudu o povaze činnosti režiséra a vyjadřuje názor, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy a že její meritorní posouzení je důležité i pro posouzení souladu české právní úpravy s komunitárním právem a též pro kolektivní správu autorských práv. Připomíná mezinárodní závazky České republiky v autorskoprávní oblasti s tvrzením, že nepoužitím Bernské úmluvy krajský soud porušil čl. 10 Ústavy, a poukazuje na rozhodnutí SDEU C-5/08 ve věci Infopaq Interenational A/S v. Dankce Dagblades Forening o povinnosti členských států respektovat Bernskou úmluvu. V další části se zaměřil na pozici režiséra (jako výkonného umělce či jako autora) s tím, že rozhodl-li krajský soud, že stěžovatelův právní předchůdce (Ladislav Smoljak) nebyl autorem divadelní inscenace, rozhodl v rozporu s ústavním právem zaručujícím ochranu výsledků tvůrčí činnosti. Současně stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce i z toho důvodu, že krajský soud nepoložil SDEU předběžnou otázku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádné takové prostředky k dispozici neměl.

5. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení rozhodnutí o zastavení řízení, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a především z ní není zřejmé, že by stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal odvolání (srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu); je tudíž v této části podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Obsahově prakticky totožnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se Ústavní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněné návrhy [viz usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1862/18 a II. ÚS 2389/18, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3614/18, ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 2390/18, ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 321/19 a ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 337/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Ani v nyní posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů, na které tímto v podrobnostech odkazuje, odchylovat. Odhlédnuto od toho, že rovněž nyní posuzovanou věc lze označit za tzv. bagatelní, kterážto skutečnost je sama o sobě důvodem odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné, její podstatou je stěžovatelova polemika s právním názorem krajského soudu na (ne)existenci žalobou uplatňovaného nároku, a to za situace, kdy uvedený soud na příslušnou argumentaci reagoval a také řádně zdůvodnil, proč jí nepřisvědčil (viz např. bod 13 usnesení sp. zn. I. ÚS 2390/18 a tam uvedenou judikaturu). Dlužno dodat, že i když krajský soud obecně odmítl názor, že by divadelní režie mohla být autorským dílem, zabýval se také otázkou, zda tomu nemohlo být s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu, načež vysvětlil, proč stěžovatelův názor neakceptoval. Za této situace ústavní stížnost nepřesahuje rovinu případné věcné nesprávnosti napadených rozsudků, která zásadně Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neopravňuje.

10. Jde-li o námitku procesních pochybení spočívajících v rozdělení věcí či nepředložení předběžné otázky SD EU, lze stěžovatele odkázat kupř. na body 4 až 6 usnesení sp. zn. I. ÚS 337/20.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru