Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 261/97Usnesení ÚS ze dne 18.05.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.261.97
Datum podání22.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 261/97 ze dne 18. 5. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1. J.K., 2. JUDr. J.K. a 3. L.K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 19 Co 286/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 3 C 311/92, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. D.M., jako účastníka řízení, a ZR., zastoupeného advokátkou JUDr. I.S., jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 22. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že soudy nebraly v úvahu čl. 11 Listiny, neboť se nezabývaly otázkou vlastnických vztahů a nevyhodnotily předložené důkazy a tím neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům podle čl. 90 Ústavy České republiky.

Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 3 C 311/92 byl ve věci samé zamítnut návrh stěžovatelky J.K., aby ZR bylo povinno zaplatit částku Kč 611 125,- a stejně tak byl zamítnut i nárok dalších dvou stěžovatelů v částce Kč 621 565,-, a to jako náhrada za živý a mrtvý inventář za podíl na majetku družstva z jeho transformace, ušlý zisk a nárok z prodlení. Odvolací soud pak svým rozsudkem připustil částečné zpětvzetí návrhu 2. a 3. stěžovatele ohledně částky Kč 92 648,- a rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byl těmto stěžovatelům zamítnut návrh ohledně částky Kč 92 648,- byl zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Jinak ve zbývající napadené části ve věci samé byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně a řízení mu předcházejícímu dospěl k závěru, že byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav a vyvozen z něj i správný právní závěr. Své návrhy uplatnili stěžovatelé jednak podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových poměrů v družstvech, jednak podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokud jde o výpočet majetkového podílu z titulu transformace, pak ani jeden z navrhovatelů členem družstva nebyl a jako vlastníci půdy se ve lhůtě písemně nepřihlásili. V případě uplatnění nároků na náhradu škody spočívající v ušlém zisku a úrocích z prodlení v souvislosti s nevydáním pozemků oba soudy konstatovaly, že navrhovatelé neprokázali porušení právní povinnosti odpůrce ZR vyplývající z ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Stejně tak z provedeného dokazování vyplynulo, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře 3. navrhovatelkou nebyl uplatněn v zákonné lhůtě, a pokud šlo o 2. navrhovatele, který návrh uplatnil ve lhůtě, ten neprokázal, že by vůbec nějaký živý a mrtvý inventář do družstva vnesl.

Za nesprávné stěžovatelé především považují to tvrzení, že žádný z navrhovatelů se v zákonné lhůtě z titulu transformace u družstva nepřihlásil. Uvádějí, že z jejich strany byla lhůta dodržena a odkazují na ustanovení § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., které soudy opomenuly. Mylný je podle nich i právní závěr ohledně ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., neboť nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že nájem nebyl placen, a i když bylo dosaženo dohody o vydání pozemku ke dni 30. 9. 1991, povinná osoba se dostala se svým plněním do prodlení. V případě náhrady za živý a mrtvý inventář pak 2. stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k obsahu dědického řízení a nepostupovaly ani podle nařízení vlády č. 20/ 1992 Sb., podle kterého se výše náhrady za vnesení živého a mrtvého inventáře stanoví podle normativu. Za nesprávný je považován i závěr ohledně nároku 3. stěžovatelky ve vztahu k ukončení její činnosti v družstvu. Stěžovatelé proto požadují, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění rozsudku s tím, že soud zhodnotil všechny důkazy provedené v celém řízení a věc právně posoudil podle platných právních předpisů. Podle jejího názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

Vedlejší účastník, ZR, ve svém vyjádření především konstatuje, že stěžovatelé se snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal celkovou zákonnost rozhodnutí. V další části pak rekapituluje průběh řízení s tím zdůrazněním, že ze strany navrhovatelů byla předkládána četná tvrzení, k jejichž prokázání však nebyly soudu nabídnuty důkazy. Ke konkrétním námitkám stěžovatelů týkajících se jimi předložených důkazů uvádí, že soud je nezávislým orgánem, a proto ho nezavazují stanoviska orgánů státní správy ani stanovisko auditora. Dále pak připomíná ve svém vyjádření, že uplatnění nároků při transformaci družstev se řídí zákonem č. 42/1992 Sb., a proto lhůty pro jejich uplatnění bylo třeba výlučně posuzovat podle cit. zákona. Pokud jde o náhrady za živý a mrtvý inventář, vedlejší účastník je považuje za prokázané na základě souhlasného prohlášení stran v rozsahu, v jakém došlo ke konsensu, neboť řádně a včas uplatněné nároky byly v celém rozsahu uspokojeny. Nakonec k účasti 3. stěžovatelky na transformaci družstva z titulu jejího členství vedlejší účastník uvádí, že ve smyslu § 14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. nebyla členkou družstva k 30. 11. 1991, což bylo prokázáno. Vedlejší účastník proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3C 311/92, s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud připomíná s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti lze konstatovat, že námitky zde uvedené spočívají v polemice s právními závěry obecných soudů. Takový způsob argumentace však nemůže být z hlediska ústavněprávního důvodný.

Pokud jde o první námitku stěžovatelů ohledně dodržení lhůty pro přihlášení se z titulu transformace u družstva, bylo jednoznačně prokázáno, že ve stanovené zákonné lhůtě, tj. do 28. 4. 1992, se z titulu transformace u družstva nepřihlásili, ve smyslu ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., a proto v daném případě bylo třeba posuzovat jejich postavení jako oprávněných osob podle ustanovení § 14 písm. c) cit. zákona, tj. podle zvláštního zákona, v jejich případě zákona č. 229/1991 Sb. Není proto opodstatněná námitka, že obecné soudy uvedené ustanovení opomenuly, když konstatovaly, že podíl na jmění družstva jim bude stanoven podle zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé J.K. a JUDr. J.K. požádali o vypořádání majetku dne 20. 1. 1992, což je jediný doklad o uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., v případě stěžovatelky L.K. nárok uplatněn nebyl, což ostatně bylo prokázáno výpovědí samotných stěžovatelů 2. a 3.

K další námitce týkající se ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. oba soudy jasně a přehledně vyložily aplikaci uvedeného ustanovení s tím závěrem, že ze strany navrhovatelů nebylo prokázáno porušení povinností ZR. V souladu s cit. ustanovením byly totiž na základě prováděných pozemkových úprav pozemky vydávány a proto nemohlo dojít k prodlení a z toho titulu ke vzniku nároku na náhradu škody. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že jakékoli uplatnění podobného nároku by bylo v rozporu s ustanovením § 28 zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého ani oprávněná ani povinná osoba nemůže uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.

V případě námitky, kterou uplatňuje pouze stěžovatel JUDr. J.K., a která se vztahuje k zamítnutí požadované náhrady živého a mrtvého inventáře, je třeba konstatovat, že provedený výpočet uvedené náhrady podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. stanovený v návrhu dohody ze dne 18. 11. 1994 odpovídá zákonnému nároku a to ve vztahu k ideální 1/2 majetku. Jestliže stěžovatel nebyl ochoten akceptovat návrh dohody, neboť tvrdil, že ta nevychází z původní výměry vnesené půdy, měl konkrétně prokázat, který údaj pro výpočet náhrady je nesprávný a v jakém rozsahu. Vzhledem k tomu, že výpočet náhrady uvedený v návrhu dohody ze dne 18. 11. 1994 odpovídal nároku stěžovatele a ZR plnilo v uvedeném rozsahu, nemohlo být stěžovateli přiznáno více, a náhrada řešena komplexně, jak požadoval, aniž by prokázal v rámci důkazního řízení případné nároky další.

Konečně k poslední námitce ohledně nároků 3. stěžovatelky lze uvést, že z provedeného dokazování, zejména pak z výpovědí stěžovatelů 2. a 3. jednoznačně vyplynulo, že L.K. svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře v zákonné lhůtě do 31. 3. 1992 neuplatnila a proto její nárok zanikl.

Ústavní soud na základě uvedených skutečností shledal, že napadenými rozhodnutími a ani v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. Skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, není samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti. Oba soudy při svém rozhodování objasnily, na základě jakých právních úvah dospěly k závěru, proč nelze přiznat majetkový podíl z titulu transformace, požadované náhrady za živý a mrtvý inventář a náhradu škody spolu s úroky. Učiněné právní závěry vycházely z provedeného důkazního řízení a pokud obecné soudy respektovaly kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnodit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Opačný postup by byl zásahem do nezávislosti rozhodování soudů (čl. 81 Ústavy ČR).

Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení namítaného ústavně zaručeného práva napadenými rozhodnutími nedošlo. Proto nezbylo než rozhodnout o ústavní stížnosti tak, že ji senát jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru