Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 261/18 #1Usnesení ÚS ze dne 03.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkújma
Pracovní úraz
zdravotnické zařízení
Diskriminace
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.261.18.1
Datum podání22.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 31, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 447

65/1965 Sb., § 195


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 261/18 ze dne 3. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky: J. G. J., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, č. j. 25 Cdo 1331/2017-544, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Potvrdil tak závěry Městského soudu v Praze, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o více nárocích stěžovatelky, která byla po úrazu hospitalizována u vedlejší účastnice, a její postup při léčení stěžovatelky kvalifikovaly obecné soudy jako non lege artis. V souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice vznikla stěžovatelce újma na zdraví i věcná škoda, kterou obecné soudy uložily zdravotnickému zařízení nahradit. Částečně však byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, a to mj. v části, ve které se domáhala náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Odvolací soud dospěl ve shodě s nalézacím soudem k závěru, že nedostatek pracovních příležitostí pro žalobkyni je způsoben situací na nizozemském trhu práce a není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za které odpovídá vedlejší účastnice. K tomuto závěru odkazuje odvolací soud na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a ztotožnil se s ním i dovolací soud v napadeném rozhodnutí. Také podle závěru Nejvyššího soudu není důvod pro přiznání nároku za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stěžovatelky podle občanskoprávní úpravy, která není totožná s úpravou podle zákoníku práce. Zákonodárce zjevně zamýšlel odlišit občanskoprávní a pracovněprávní vztahy zvýšenou právní ochranou, která přísluší zaměstnanci jakožto slabší straně. Uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se řídí tehdy účinným ustanovením § 447 obč. zák., není jej ani v souzené věci důvod posuzovat podle pracovněprávních předpisů a odklonit se od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí - zejména z toho důvodu, že bylo porušeno její právo na ochranu zdraví a vlastnické právo podle čl. 31 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka především obecným soudům vytýká, že ji svými rozhodnutími nedůvodně diskriminovaly, jestliže jí nepřiznaly stejné postavení jako osobě, které by se stal pracovní úraz v pracovním poměru.

Námitky stěžovatelky Ústavní soud nesdílí. Oba soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a vysvětlily, proč nelze stěžovatelce přiznat nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve stejném režimu, jako by tomu bylo u zaměstnanců v pracovním poměru, kteří prodělali pracovní úraz nebo trpí nemocí z povolání. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí z tehdy platné právní úpravy, která rozlišovala mezi úrazem pracovním a "běžným"; bylo vůlí zákonodárce, kterou Ústavní soud není oprávněn hodnotit či "přezkoumávat", poskytnout zvýšenou právní ochranu zaměstnancům jako slabší straně pracovního poměru. S tím nemá nic společného, že stěžovatelka neprokázala, že by jí ušel po skončení pracovní neschopnosti výdělek v příčinné souvislosti se zhoršením její zdravotního stavu. V řízení vyšlo najevo, že neschopnost stěžovatelky získat práci je daná především situací na nizozemském trhu práce, a není primárně důsledkem zdravotního stavu, který se zhoršil v příčinné souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice.

Ústavní soud má pochopení pro životní situaci stěžovatelky, nemůže s ní však souhlasit v tom, že by obecné soudy postupovaly diskriminačně nebo svévolně. Z těchto důvodů odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru