Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2608/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2608.14.1
Datum podání05.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102 odst.1, § 74


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2608/14 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky PALLADIO INVEST a. s., Havlíčkova 1598/63, Boskovice, právně zastoupené advokátkou Mgr. Martinou Poláškovou, Pekařská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2014, č. j. 37 Co 143/2014-268, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Vůči stěžovatelce (žalované 1) a Giovani Zanconato (žalovanému 2) byla u Okresního soudu v Blansku podána žaloba o zaplacení 400.000,- EUR s příslušenstvím, kterou podal Maurizio Voltan. Výše uvedeným okresním soudem byl následně vydán

platební rozkaz ze dne 7. 3. 2013 č. j. 77 C 53/2013-27, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci pohledávku ve výši 400.000,- EUR s příslušenstvím. Platební rozkaz byl zrušen odporem, který včas podala stěžovatelka.

Žalobce následně podal návrh na vydání předběžného opatření, v něm se domáhal toho, aby bylo žalovaným zakázáno nakládat s nemovitostmi v návrhu uvedenými. Okresní soud v Blansku návrhu žalobce vyhověl a dne 16. 1. 2014 svým usnesením č. j. 77 C 53/2013-131 rozhodl o tom, že se nařizuje předběžné opatření, a to tak, že se žalovaným zakazuje jakýmkoli způsobem nakládat, tj. zejména převést, zastavit, zatížit nebo vložit jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu obchodní korporace nebo jako vklad s nepeněžitým předmětem do nadace nemovitosti uvedené ve výrocích I. a II. předmětného usnesení.

K podanému odvolání Krajský soud v Brně rozhodl dne 21. 5. 2014 č. j. 37 Co 143/2014-268 tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil s tím, že napadené rozhodnutí částečně změnil v tom smyslu, že zamítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým bylo stěžovateli zakázáno jakýmkoliv způsobem nakládat s nemovitostmi uvedenými ve výroku I. daného usnesení.

S nařízením předběžného opatření stěžovatelka zásadně nesouhlasí, neboť má za to, že pro toto nebyly dány podmínky a bylo tak porušeno její vlastnické právo. Stěžovatelka nemůže nakládat s veškerým svým nemovitým majetkem, který má mnohonásobně vyšší hodnotu (cca 260mil. Kč) než činí žalovaná částka (cca 10 mil. Kč). Do vlastnického práva stěžovatelky bylo zasaženo svým rozsahem zcela nepřiměřeným způsobem a dle názoru stěžovatelky zcela neoprávněně. Pokud už soud shledal důvod pro vydání předběžného opatření, měl být zvolen takový způsob nařízení předběžného opatření, který není zřejmě nevhodný, a to zejména vzhledem k absolutnímu nepoměru výše žalované částky a ceny předmětu, z něhož má být splnění žalované částky dosaženo. To platí zvláště za situace, kdy pohledávka byla zajištěna jiným způsobem, a to na základě úschovy akcií stěžovatelky, které by žalobce získal v případě neuhrazení dluhu stěžovatelkou či žalovaným 2. Pokud chtěly obecné soudy předběžným opatřením omezit vlastnické právo stěžovatelky, měly tak učinit pouze v rozsahu, který odpovídá žalované částce 400.000,- EUR s příslušenstvím, což činí cca 12 mil. Kč. Zajištěný majetek má cca dvacetinásobnou hodnotu než je hodnota předběžným opatřením zajišťované žalované částky. Z ústavní stížností napadeného usnesení navíc nelze seznat, z jakého důvodu soud či žalobce shledávají potřebu, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků a v čem soud či žalobce spatřuje vážnou obavu, že by výkon posléze vydaného rozhodnutí mohl být skutečně ohrožen.

Další významnou skutečnost spatřuje stěžovatelka v tom, že dotčené nemovitosti jsou součástí jejího základního kapitálu, což znamená, že jejich případné vyvedení ze společnosti či jejich prodej by byl velmi zdlouhavý a bez vědomí žalobce jako věřitele společnosti by byl prakticky neproveditelný.

Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že navrhovatel netvrdil, že by se žalovaní zbavovali svého majetku, jehož realizací by mohlo při následném výkonu rozhodnutí, event. exekucí, dojít k uspokojení jejího nároku. Žalobce uvedl pouze to, že má za dostatečně osvědčené, že má vůči žalovaným splatnou pohledávku. Přitom splatnost pohledávky je jednou ze sporných věcí v probíhajícím soudním řízení. Existence právního poměru mezi účastníky nebo nároku, jakož i jejich osvědčení samo o sobě ještě netvoří zákonný důvod předběžného opatření. Teprve jejich vážné ohrožení dovoluje soudu před rozhodnutím ve věci samé předběžné opatření nařídit. Takové ohrožení musí být konkrétní a musí být oprávněným účastníkem osvědčeno. Stěžovatelka oproti tomu svou činností neustále navyšuje hodnotu svého majetku.

Okresní soud v Blansku v odůvodnění svého usnesení uvedl, že tvrzená půjčka mezi žalobcem a stěžovatelkou měla být zaplacena ve lhůtě splatnosti do 31. 12. 2012 a že tento závazek splněn nebyl. K tomu však stěžovatelka uvádí, že jí ze strany žalobce nebyla poskytnuta dostatečná součinnost k plnění, neboť bankovní účet, na který mělo být plněno, byl zrušen.

Žalobce dále ve svém návrhu na vydání předběžného opatření uvedl řadu lživých informací, kupříkladu, že se výnosy stěžovatelky z pronájmu nemovitostí v posledních letech snížily a její schopnost splácet své závazky se zhoršila. Tato svá tvrzení žalobce nijak neprokázal. Stěžovatelka k uvedenému konstatuje, že se její příjmy z pronájmu nemovitostí během posledních let naopak zvýšily. Uvedené pak deklaruje vyčíslením příjmu z pronájmu z let 2009-2013, když došlo každoročně ke zvýšení výnosů z pronájmu. Stěžovatelka v závěru svého podání připomíná, že její dluh je dostatečně zajištěn jejími akciemi. Současně nesouhlasí s tvrzením Krajského soudu v Brně, který v rámci napadeného usnesení uvedl, že akcie jsou v nominální hodnotě 500.000,- Kč, což ničeho nevypovídá o jejich reálné tržní hodnotě, přičemž z uvedeného nelze podle soudu dovodit, že by tím byla půjčka v tvrzené výši 400.000,- EUR zajištěna. Tomuto tvrzení podle stěžovatelky odporuje celková hodnota jejího majetku podle vypracovaného znaleckého posudku. Z žalobcem předložených listinných důkazů nebylo dostatečně osvědčeno, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být vážně ohrožen.

Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným usnesením krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mělo též dojít k porušení základních práv, jež jsou zajištěny čl. 4 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171].

Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Pro posouzení předmětného případu považuje Ústavní soud za zásadní právě tu skutečnost, že se jedná o předběžné opatření.

Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že tento se podmínkami pro nařízení předběžného opatření zabýval dostatečně, když vyšel z tvrzení samotné stěžovatelky, podle níž potřebuje dotčené nemovitosti jako zástavu k získání úvěru, z něhož by bylo možno zaplatit dluh vůči žalobci.

K nepoměru mezi hodnotou zajištěného nemovitého majetku a výší zajišťované pohledávky je třeba dát stěžovatelce zapravdu v tom smyslu, že je mezi nimi zjevný nepoměr, což lze považovat za samotnou hranici ústavnosti. Důvodem je především ta skutečnost, že vlastník může být předběžným opatřením omezen jen v tom rozsahu, který zajišťuje naplnění účelu daného právního institutu. Jak nalézací, tak i odvolací soud se výše zmíněným nepoměrem nezabývaly, což je jim z hlediska řádného odůvodnění a kautel spravedlivého procesu třeba vytknout. To, že nelze dovodit solventnost povinného ještě neznamená, že by jeho vlastnické právo mohlo být neproporcionálně omezeno. Nicméně nelze přehlížet, že se v předmětném případě jedná toliko o předběžné opatření, k jehož přehodnocování, jak bylo shora uvedeno, přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Navíc, z internetové aplikace Infosoud vyplývá, že v mezidobí došlo ve věci evidované u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 53/2013 k vydání pravomocného rozhodnutí ve věci samé.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru