Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2606/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústa... více
Věcný rejstříktrestná činnost
Trest
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2606.20.1
Datum podání09.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255, § 256

141/1961 Sb., § 265k, § 11 odst.1 písm.m

40/2009 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2606/20 ze dne 13. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem, sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2020 č. j. 5 Tdo 1208/2019-11860, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 4 To 8/2018-11320 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 9 T 1/2007-10471, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákona a trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákoníku. Uvedené trestné jednání spočívalo, stručně řečeno, v tom, že skupina obviněných vytvořila mezi roky 2001 a 2004 společenství s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, přičemž se zaměřili na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkurzních podstat označených úpadců. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na dobu osmi let a k trestu propadnutí majetku.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v části o trestu a sám nově odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na dobu šesti let a k trestu propadnutí majetku.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatel a další obvinění dovolání. Napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud část rozsudku vrchního soudu, kterou byl obviněným uložen trest propadnutí majetku. V ostatních částech ponechal Nejvyšší soud rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo dovolání bylo založeno především o námitce nezohlednění jeho postavení jako analogického k tzv. spolupracujícímu obviněnému. Taková námitka však nespadá pod žádný dovolací důvod. Nad rámec toho Nejvyšší soud konstatoval, že institut spolupracujícího obviněného nebyl v době přípravného řízení konaného v této trestní věci součástí českého právního řádu. Především však stěžovatel nevystupoval jako spolupracující obviněný, neboť u prvních tří výslechů využil svého práva nevypovídat. Obsáhle nevypovídal ani v hlavním líčení, kde se především vyjadřoval k obsahu jednotlivých důkazů a přednesl písemně zpracované "prohlášení". Chování stěžovatele lze hodnotit pouze jako polehčující okolnost, která byla při ukládání trestu zvážena, přičemž byl trest významně zmírněn (pod dolní hranici zákonné sazby) navzdory stěžovatelovu vedoucímu postavení v celé skupině. Stejně tak soud zohlednil mimořádnou délku trestního řízení. Celková délka řízení byla sice zaviněna především postupem orgánů činných v trestním řízení (nikoliv vystupováním obhajoby), zároveň však nelze přehlédnout spojitost s celkovým počtem obviněných, rozsahem a povahou trestné činnosti (její sofistikovanost a specifičnost spáchání v insolvenčním řízení) a zvláštním postavením hlavního obviněného J. B. (jako soudce). Z toho pak logicky vyplývá rozsáhlost důkazního materiálu a nutnost provedení mimořádného množství úkonů. Nepřiměřená délka řízení pak byla, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, odvolacím soudem dostatečně kompenzována při výměře trestu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy mu uložily trest v rozporu s relevantními zákonnými zásadami. Soudy nezohlednily, že stěžovatel po celou dobu řízení vystupoval fakticky jako spolupracující obviněný. Dále nereflektovaly celkovou délku trestního řízení (16 let), jako kritérium ovlivňující přísnost uloženého trestu. K těmto skutečnostem byly soudy povinny přihlédnout.

6. Bez nápravy nechaly soudy rovněž závažné pochybení spočívající v absenci zákonného soudce. V uložení soudy vyměřeného trestu tak podle stěžovatele bránily uvedené právní překážky. Porušení práva na zákonného soudce spočívá podle stěžovatele v tom, že odvolací soud měl být složen ze soudců vrchního soudu. Tento vrchní soud byl však celý vyloučen pro vztah jednoho z obviněných k jednomu ze soudců tohoto soudu. Správným postupem však podle stěžovatele mělo být vyloučení konkrétního soudce ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. Podobným způsobem došlo k porušení uvedeného práva v přípravném řízení, neboť o vazbě rozhodoval Okresní soud v Karlových Varech, bez jakéhokoliv vztahu k předmětu trestního řízení.

7. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho práva tím, že odmítl přezkoumat stěžovatelovo dovolání v části, týkající se dodržení zásad pro ukládání trestu. V důsledku toho nemohl napravit protizákonný postup soudů nižších stupňů. Navíc samotnou délkou řízení byl podle stěžovatele dán důvod pro zastavení trestního stíhání pro jeho vedení v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v těch částech, ve kterých jsou napadeny nezrušené části rozsudků krajského soudu (viz sub 3) a vrchního soudu (viz sub 4).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Svými námitkami v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání a v replice k vyjádření nejvyššího státního zástupce) stěžovatel především napadá závěry soudů o uložených trestech, v dovolání se pak omezil výlučně na výrok o trestu (viz bod 12 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a na analogické použití nových ustanovení trestního řádu o spolupracujícím obviněném (bod 13 a 14 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Aplikace obecných zásad o ukládání trestů však spadá téměř výhradně do kompetence obecných soudů, které v trestním řízení provádějí jednotlivé důkazy a jsou tedy, s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, nejlépe způsobilé vyměřit pachatelům trestné činnosti přiměřený trest. Není úkolem Ústavního soudu tyto jejich závěry nahrazovat vlastními, nepřekročí-li soudy svým postupem ústavou dané meze jejich diskrece (např. porušením principu nulla poena sine lege) nebo neodůvodní-li dostatečně svůj postup. Žádné ústavně relevantní pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

10. Především je třeba poukázat na to, že s totožnými námitkami se již velmi podrobně vypořádaly obecné soudy (včetně posouzení časové působnosti trestních zákonů a jejich aplikace; viz zejména body 57 a násl. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu), jak vyplývá z jejich shora uvedeného shrnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak tuto obsáhlou argumentaci nerozebírá a nevyvrací. Ústavní soud pak neshledává v závěrech Nejvyššího soudu jakékoliv nerespektování ústavních principů. Nejvyšší soud své odůvodnění (obdobně u ostatních obviněných) opírá o závěry ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (body 69, 75, 77 a násl. odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu k délce řízení, průtahům v řízení a kompenzaci těchto pochybení mající vztah k argumentaci a námitkám stěžovatele v dovolání i k jejímu opakování v ústavní stížnosti). Závěrům napadených rozhodnutí tak Ústavní soud může plně přisvědčit, zejména tam, kde jsou jimi vypořádávány námitky týkající se stěžovatele jakožto tzv. spolupracujícího obviněného a dostatečnosti zohlednění délky trestního řízení.

11. K námitce porušení práva na zákonného soudce je třeba zejména poznamenat, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v podaném dovolání. Z toho důvodu nemůže Ústavní soud vytknout Nejvyššímu soudu, že se s touto námitkou nevypořádal, neboť mu nebyla s argumentací předestřena. K této námitce je však nutno uvést, že se jí s obsahově obdobnou argumentací již Ústavní soud opakovaně v minulosti zabýval (viz zejména usnesení ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2742/11 nebo ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3146/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci neshledal důvod se od uvedených závěrů jakkoliv odchýlit a na odůvodnění uvedených usnesení lze plně odkázat. Obdobné pak platí rovněž u námitek ohledně rozhodování Okresního soudu v Karlových Varech. Tato námitka je navíc uplatněna mimo předmět řízení o ústavní stížnosti, neboť zpochybněním zákonnosti vazebního rozhodnutí nemůže bez dalšího dojít ke zpochybnění konečných odsuzujících rozsudků.

12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V těch částech ústavní stížnosti, ve kterých jsou napadeny již zrušené části rozsudků krajského soudu vrchním soudem (viz sub 3) a vrchního soudu Nejvyšším soudem (viz sub 4), bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru