Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2606/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
pohledávka
insolvence/řízení
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2606.14.1
Datum podání05.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 160 odst.1, § 160 odst.4, § 192 odst.3

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2606/14 ze dne 23. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 35/2014-61 ze dne 29. května 2014, jakož i (in eventum) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 28 ICm 1505/2012, 13 VSOL 6/2014-42 (KSBR 28 INS 6579/2011) ze dne 27. března 2014 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 28 ICm 1505/2012-30 ze dne 29. listopadu 2013, a dále (in eventum) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 500/2013-B-54 (KSBR 28 INS 6579/2011) ze dne 8. srpna 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45 ze dne 17. května 2013 takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž se domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a z důvodu procesní opatrnosti in eventum také jemu předcházející tamtéž jako první v pořadí uvedená usnesení vrchního a krajského soudu, dále pak aby in eventum z důvodu "komplexnosti a procesní opatrnosti" zrušil usnesení vrchního a krajského soudu, jež jsou uvedena v záhlaví tohoto usnesení jako druhá v pořadí. Přitom stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že ohrozily její vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a že porušily čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Kromě toho stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud jednak přiznal úplnou náhradu za zastoupení ve smyslu ust. § 83 a 84 zákona o Ústavním soudu, dále požadovala, aby Ústavní soud předběžným opatřením podle ust. § 80 zákona o Ústavním soudu zakázal insolvenční správkyni pokračovat v realizaci majetkové podstaty konkurzního řízení stěžovatelky a přikázal jí, aby subjekty, které tato pověřila, neprováděly žádné úkony vedoucí ke zcizení předmětných věcí z majetkové podstaty, a aby zakázal krajskému soudu udělit souhlas s prodejem majetku. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle ust. § 39 zákona o Ústavním soudu projednal její stížnost přednostně.

Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu ze dne 29. listopadu 2013 byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalované Ludmile Slabé (dále jen "žalovaná") určení, že pohledávka žalované ve výši 161.111,15 Kč, přihlášená v této výši do insolvenčního řízení stěžovatelky, neexistuje, že zbývající pohledávka žalované ve výši 29.594,- Kč je k předchozí uvedené pohledávce akcesorická a rovněž neexistuje, a dále, aby uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky vrchní soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 27. března 2014 rozhodnutí krajského soudu v meritorním výroku o odmítnutí žaloby potvrdil, v nákladovém výroku změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 29. května 2014 odmítl s tím, že není ve smyslu ust. § 237 občanského soudního řádu přípustné, neboť otázky předestřené v dovolání zodpověděl v usnesení sp. zn. 29 ICdo 33/2014 ze dne 29. května 2014 tak, že za trvání konkurzu vedeného na majetek dlužníka není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu ze dne 17. května 2013 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zrušení konkurzu a v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu ze dne 8. srpna 2013 bylo toto usnesení krajského soudu potvrzeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že příslušný insolvenční návrh nebyl důvodný, a také se obsáhle vyjadřuje k průběhu insolvenčního řízení.

Stran rozhodnutí vydaných v řízení o neexistenci pohledávky, která jsou předmětem ústavní stížnosti, stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy upřely právo "nemít povinnost snášet zásahy třetích osob a státních orgánů do (její) majetkové (...) sféry", resp. že ji vyloučily z možného bránění práv tím, že jí nepřiznaly právo domáhat se určení hmotněprávní neexistence či neplatnosti jejích domnělých závazků, a dále že jí neposkytly možnost být přítomna ústnímu veřejnému projednání jejího návrhu a neumožnily jí tvrdit a unést "důkazní břemeno tvrzení" a vyjádřit se k navrženým důkazům, a také že se nevypořádaly "s povinností odůvodnit, proč jí navrhované důkazní prostředky neprovedly". Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky neřídily hmotným právem a procesní předpisy nadřazovaly hmotněprávním.

Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu na zrušení konkurzu stěžovatelka namítá, že příslušné soudy nesprávně právně posoudily skutečnosti, jimiž odůvodnila svůj návrh, a dále těmto vytýká porušení procesních práv obdobně, jak je uvedeno v předchozím odstavci.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Skutkově i právně srovnatelnou ústavní stížností stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž ji usnesením sp. zn. I. ÚS 2603/14 ze dne 23. září 2014 jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V jeho odůvodnění, a to vzhledem ke stále probíhajícímu insolvenčnímu řízení, poukázal na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci a na (z ní plynoucí) princip subsidiarity ústavní stížnosti, dále pak se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení sp. zn. 28 ICdo 33/2014 ze dne 29. května 2014, a to včetně názoru, že stěžovatelka má možnost chránit svá práva poté, co pominou účinky konkurzu. IV. senát Ústavního soudu přitom neshledal důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchylovat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, event. i podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ust. § 83 zákona o Ústavním soudu, a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, nebylo možné vyhovět ani (akcesorickému) návrhu na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu ust. § 39 zákona o Ústavním soudu (nadto bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto v co nejkratší době), jakož i návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu ust. § 80 zákona o Ústavním soudu.

Nutno dodat, že I. senát Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2603/14 zjevně nepovažoval návrh na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 17. května 2013 a usnesení vrchního soudu ze dne 8. srpna 2013 za samostatný návrh, a proto o něm výslovně nerozhodl. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, musel by Ústavní soud v tomto bodě ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním ze dne 3. října 2013, které doplnila podáním ze dne 10. ledna 2014, přičemž ani z insolvenčního rejstříku, ani z ústavní stížnosti (srov. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) neplyne, že by již bylo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto. Dovolává-li se stěžovatelka projednání ústavní stížnosti na základě ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podmínky tohoto ustanovení by naplněny nebyly, neboť vzhledem k tomu, že dovolací řízení dosud probíhá, a příslušný mimořádný prostředek tedy nebyl (plně) "vyčerpán", připadá v úvahu jen použití ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v případě kterého však není splněna v prvé řadě podmínka "značných průtahů", kdy na dosavadní celkovou délku dovolacího řízení mělo vliv to, že stěžovatelka v něm nebyla zastoupena advokátem, přičemž požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru