Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2605/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkExekuce
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2605.20.1
Datum podání09.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb.

89/2012 Sb., § 912

99/1963 Sb., § 251 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2605/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. června 2020 č. j. 36 Co 84/2020-107, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a nezletilých V. Š. a R. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastníci v zastoupení svou matkou se návrhem ze dne 7. 10. 2019 domáhali exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení dlužného a běžného výživného, a to na podkladě rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2014 č. j. 8 Nc 406/2014-83. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 10. 2019 č. j. 73 EXE 61240/2019-13 byl vedením exekuce pověřen JUDr. Dalimil Mika, soudní exekutor Exekutorského úřadu Klatovy (dále jen "exekutor"). Stěžovatel podáním ze dne 7. 11. 2019 doplněným dne 30. 1. 2020 navrhl odklad a zastavení exekuce a rovněž uplatnil námitky proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 10. 2019 č. j. 120 EX 20395/19-14. Podání exekučního návrhu považoval za nedůvodné, neboť usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 6. 2019 č. j. 99 Nc 3629/2019-13 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým vedlejší účastníci byli umístěni do péče ústavního zařízení, a tento stav trval i ke dni podání návrhu na zastavení exekuce. Stěžovateli i matce vedlejších účastníků bylo vyměřeno ošetřovné každému po 1 000 Kč měsíčně, přičemž stěžovateli za tohoto stavu uvedeným předběžným opatřením nebylo výživné nijak upraveno.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 23. 2. 2020 č. j. 73 EXE 61240/2019-70 byla exekuce do doby pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce odložena (výrok I.) a dále zastavena (výrok II.) a příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že se nevydává (výrok III.). Matce vedlejších účastníků byla dále uložena povinnost nahradit náklady stěžovatele (výrok IV.) a exekutora (výrok V.). Okresní soud v odůvodnění uvedl, že matka o vedlejší účastníky nepečuje, v čemž lze spatřovat změnu poměrů, pro kterou je nutno důvodně předpokládat nové rozhodnutí o výživě vedlejších účastníků. Předběžné opatření podle okresního soudu je účinné od okamžiku vykonatelnosti a ruší účinky dosavadních rozhodnutí v rozsahu, v nichž se jich dotýká.

4. Proti výrokům II. až V. usnesení okresního soudu podali vedlejší účastníci v zastoupení svou matkou odvolání. Uvedli zejména, že na základě pouhého umístění do ústavního zařízení není možné rozhodnout o zastavení exekuce, resp. že výslovně nebyl zrušen rozsudek, jenž byl titulem pro vedení exekuce. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 36 Co 84/2020-107 byl výrok II. usnesení okresního soudu změněn tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá (výrok I.), odvolání proti výroku III. bylo odmítnuto (výrok II.) a výroky IV. a V. změněny tak, že o platební povinnosti matky vedlejších účastníků se nerozhoduje (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 961/11 (pozn.: N 158/62 SbNU 381), z nějž vyplývá závěr, že z rozhodnutí o změně péče o dítě nelze implicitně dovozovat změnu úpravy vyživovací povinnosti. Umístění vedlejších účastníků do ústavního zařízení sice považoval za změnu poměrů, nicméně nařízením předběžného opatření nedošlo ke změně způsobu placení výživného ani k pozastavení povinnosti stěžovatele hradit výživné k rukám matky.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a exekutorem v první řadě uvádí, že odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 961/11 není přiléhavý, neboť vedlejší účastníci byli umístěni do ústavního zařízení, jemuž i s matkou hradili ošetřovné, které podle jeho názoru suplovalo platbu výživného. Podle stěžovatele krajský soud rovněž opomenul jedinečné okolnosti nyní posuzované věci, zejména jeho snahy platit výživné přímo ve prospěch vedlejších účastníků. Rozhodnutí krajského soudu považuje za formalistické a ignorující spravedlnost. V této souvislosti poukazoval na závěry opatrovnického soudu v jiných rozhodnutích, že matka se přijímáním výživného v době, kdy o vedlejší účastníky fakticky nepečovala, dopouštěla bezdůvodného obohacení. Stěžovatel dále upozorňuje na absenci vypořádání se s jeho námitkou o šikanózním výkonu práva spočívajícího ve vedení exekuce, zejména na skutečnost, že exekučním příkazem exekutora mu bylo pozastaveno řidičské oprávnění, přesto že ho potřebuje k uspokojování svých základních životních potřeb. Stěžovatel v závěru zdůraznil, že po celou dobu se snažil získat rozhodnutí umožňující hradit výživné přímo ve prospěch vedlejších účastníků a že hrazení výživného k rukám matky v době, kdy jsou vedlejší účastníci umístěni v ústavním zařízení, nedává smysl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s vedením exekuce pro dlužné a běžné výživné placené k rukám matky poté, co vedlejší účastníci byli umístěni do ústavního zařízení. Podle § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení, návrh na zastavení exekuce. Tyto důvody jsou vypočteny zejména v § 268 o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení splnění předpokladů nařízení a vedení exekuce a jejího případného zastavení jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům a soudním exekutorům. Ústavní soud není oprávněn do rozhodování o těchto věcech ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

9. V nyní posuzované věci je zřejmé, že se stěžovatel snaží zvrátit účinky exekučního titulu, a to i v samotném exekučním řízení. Je však třeba zdůraznit, že nalézací řízení a exekuční řízení představují dva samostatné druhy civilního procesu. Předmětem exekučního řízení již není nalézání práva, nýbrž vymožení splnění povinnosti uložené exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení. Z toho vyplývají základní předpoklady nařízení exekuce, jimiž jsou právě exekuční titul, vykonatelnost exekučního titulu a opatření exekučního titulu doložkou vykonatelnosti. Jinými otázkami se nemůže exekuční soud ani soudní exekutor zabývat, neboť by došlo k překročení zákonem vymezené pravomoci.

10. V nyní posuzované věci je zřejmé, že předběžným opatřením sice došlo ke změně úpravy faktické péče o vedlejší účastníky, avšak, jak zjistil a v odůvodnění napadeného usnesení rovněž zdůraznil krajský soud, úprava vyživovací povinnosti nijak dotčena nebyla. Obecným soudům, byť až po korekci krajským soudem v odvolacím řízení, proto nezbylo než vycházet z pravomocného a vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 16. 9. 2014 č. j. 8 Nc 406/2014-83. V tomto postupu obecných soudů ani soudního exekutora, který při vedení exekuce postupoval mimo jiné pozastavením řidičského oprávnění stěžovatele, nelze spatřovat žádné znaky přepjatého formalismu.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru