Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2605/07 #1Nález ÚS ze dne 18.04.2011K prekluzi práva na vyměření daně před účinností nového daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
platební výměr
Prekluze
daňová kontrola
daňové přiznání
finanční orgány
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/61 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2605.07.1
Datum vyhlášení05.05.2011
Datum podání05.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 148

337/1992 Sb., § 47 odst.1, § 40 odst.15


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 (prekluzivní lhůta „3+0“ pro vyměření daně dle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu ČR, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Z důvodu stability a právní jistoty je třeba aplikovat nastavený způsob výpočtu prekluzivní lhůty i na řízení dle původního daňového řádu, neboť od 1. 1. 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava (viz zákon č. 280/2009 Sb.).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obchodní společnosti Uniware, spol. s r. o. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. dubna 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

U stěžovatelky byla příslušným správcem daně provedena kontrola daně z příjmu právnických osob, mj. též za zdaňovací období kalendářního roku 2001. Stěžovatelka podala proti postupu správce daně při daňové kontrole námitku, ve které daňovou kontrolu roku 2001 označila za nezákonný zásah z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Správce daně námitce stěžovatelky nevyhověl a stěžovatelka se tak domáhala ochrany u městského soudu, který její žalobu zamítl. Následně podanou kasační stížnost zamítl i Nejvyšší správní soud.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se po podrobném prostudování daného případu přiklonil k právním závěrům obsaženým v nálezech sp. zn. I. ÚS 1611/07 a I. ÚS 2082/09, týkajících se problematiky prekluze práva na vyměření daně („3+0“). Ve svých úvahách byl veden především právní a faktickou situací, jež nastala po vydání citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07, neboť zákonodárce přistoupil bezprostředně po vydání tohoto nálezu k novelizaci sporného zákonného ustanovení, tj. došlo ke změně pravidla pro výpočet prekluzivní lhůty, a to právě ve světle výše citovaného nálezu.

Navíc rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přijal dne 12. 1. 2011 výkladové usnesení k § 47 daňového řádu, v němž dospěl k závěru, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Rovněž Ministerstvo financí vydalo svá stanoviska k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a také k výkladu počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání nebo hlášení, přičemž konstatovalo, že výklad doktríny "3+0" je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení.

Ústavní soud dále konstatoval, že od 1. 1. 2011 sice vstoupil v účinnost nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), který v § 148 nově upravuje lhůtu pro stanovení daně, avšak způsob jejího výpočtu je odlišný jak od stěžovatelkou naříkané ustálené správní a soudní praxe, tak i od následné novely provedené ve světle citovaného nálezu. Po vydání tohoto nálezu (sp. zn. I. ÚS 1611/07), který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu ČR, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe a za daného stavu by proto odchýlení od nastaveného způsobu výpočtu prekluzivní lhůty vedlo k zavedení nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Ústavní soud proto přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2605/07 ze dne 18. 4. 2011

N 73/61 SbNU 129

K prekluzi práva na vyměření daně před účinností nového daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 18. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2605/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Uniware, spol. s r. o., Zbraslavská 27, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68, ve sporu o výpočet prekluzivní lhůty pro vyměření daně.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68 došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007 č. j. 5 Aps 5/2006-68 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

3. Stěžovatelka v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřila svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání.

II.

4. Finanční úřad pro Prahu 5 zahájil dne 29. 8. 2005 u stěžovatelky kontrolu daně z příjmu právnických osob, mimo jiné též za zdaňovací období kalendářního roku 2001. Stěžovatelka podala proti postupu pracovníků správce daně při daňové kontrole námitku, ve které daňovou kontrolu roku 2001 označila za nezákonný zásah z důvodu uplynutí tříleté prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Správce daně námitce nevyhověl, a stěžovatelka se tak domáhala ochrany u Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 11 Ca 131/2003 žalobu zamítl. Následně podanou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatelka ve svém návrhu vychází z toho, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu. Výklad by měl vést k jasnému vymezení doby, po kterou jsou daňovým subjektům zachovány práva a povinnosti ohledně jejich daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud se nevypořádal s argumentací stěžovatelky, jeho rozsudek je tak nepřesvědčivý a nesrozumitelný. Podstatnou částí argumentace stěžovatelky se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka ve své argumentaci uváděla důsledky aplikace nesprávného výkladu určení počátku běhu prekluzivní lhůty spočívající ve vzniku nerovnosti v právech a povinnostech daňových subjektů se shodným zdaňovacím obdobím u totožné daně. Výklad ustanovení § 47 daňového řádu ve vztahu k ustanovení § 40 odst. 15 je základem právní argumentace stěžovatelky a podstatou její kasační stížnosti. Dle náhledu stěžovatelky došlo výše nastíněným postupem Nejvyššího správního soudu k zásahu do jejích základních práv, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

5. Z vyjádření Nejvyššího správního soudu k předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že tento se s argumentací stěžovatelky ve svém rozsudku zcela vypořádal. Za základní stížnostní námitku považuje Nejvyšší správní soud tvrzení, že zahájení daňové kontroly daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2001 bylo nezákonným zásahem, protože došlo již k prekluzi práva tuto daň vyměřit či doměřit. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že pokud by Ústavní soud posuzoval danou ústavní stížnost podle své stávající judikatury odvíjející se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 211/51 SbNU 639), musel by dojít k závěru, že daňová kontrola byla v daném případě zahájena po uplynutí prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud se s právním názorem obsaženým ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu neztotožňuje a podrobně rozebral problematiku aplikace ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu.

6. Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo zasláno stěžovatelce k replice, která však svého práva nevyužila.

IV.

7. Čtvrtý senát Ústavního soudu se předmětným případem podrobně zabýval a následně se přiklonil k právním závěrům obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a nálezu sp. zn. I. ÚS 2082/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 50/56 SbNU 541).

8. Ve svých úvahách byl Ústavní soud veden především právní a faktickou situací, jež nastala po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. 1611/07, neboť zákonodárce přistoupil bezprostředně po vydání tohoto nálezu k novelizaci sporného zákonného ustanovení. Došlo ke změně pravidla pro výpočet prekluzivní lhůty, a to právě ve světle výše citovaného nálezu. Od 1. 1. 2011 vstoupil v účinnost nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), který ve svém ustanovení § 148 nově upravuje lhůtu pro stanovení daně, přičemž způsob jejího výpočtu je odlišný jak od stěžovatelkou naříkané ustálené správní a soudní praxe, tak i od následné novely provedené ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1611/07.

9. Dne 12. 1. 2011 přijal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu výkladové usnesení k ustanovení § 47 daňového řádu, v němž dospěl k závěru, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.

10. Ministerstvo financí, ústřední finanční a daňové ředitelství, vydalo dne 2. 2. 2009 pod č. j. 43/1 4314/2009-431 stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavníhosoudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž vyložilo pravidlo "3+0" pro případy ještě nezahájených řízení, pro případy probíhajících daňových kontrol či odvolacích řízení, při podání dodatečného daňového přiznání a pro případy pravomocně uzavřených řízení a pravomocně skončených řízení.

11. Dne 18. 9. 2009 vydalo Ministerstvo financí pod č. j. 43/57429/2009-431 stanovisko k ustanovení § 47 daňového řádu (dále jen "stanovisko"). V tomto stanovisku provedlo výklad počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání nebo hlášení, přičemž konstatovalo, že výklad teorie "3+0" je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení.

12. Z výše uvedeného plyne, že po vydání nálezu Ústavníhosoudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Za výše nastíněného stavu má čtvrtý senát Ústavního soudu za to, že odchýlení se od nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 nastaveného způsobu výpočtu prekluzivní lhůty by vedlo k zasetí nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava, a vyskytnuvší se otázky stran prekluzivní lhůty dle předchozí právní úpravy lze tak mít za dočasné, ve spojení s tím, že přijetí jiného než kasačního rozhodnutí by vedlo k narušení stability soudního rozhodování, rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku nálezu.

13. Z uvedených důvodů Ústavnísoud napadené rozhodnutí dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru