Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2603/07 #1Nález ÚS ze dne 21.05.2008K právu obviněného být slyšen v řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí obecného soudu o vzetí do vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 9
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo... více
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/důvody
Vyhoštění
vazba/vzetí do vazby
Poznámkaviz Pl. ÚS 45/04 III. ÚS 239/04 IV. ÚS 247/05 I. ÚS 573/02
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/49 SbNU 433
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2603.07.1
Datum vyhlášení04.06.2008
Datum podání05.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 9

2/1993 Sb., čl. 8 odst.3, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.a, čl. 5 odst.1 písm.c, čl. 5 odst.2, čl. 5 odst.3, čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171 odst.1 písm.b, § 171a

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 76, § 77 odst.2, § 68 odst.3 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nereflektováním ústavněprávního výkladu procesních podmínek při rozhodování o vazbě podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jaký Ústavní soud dříve v nálezu zaujal, porušuje obecný soud maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele B. S. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. května 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007 čj. 67 To 232/07-73. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. dubna 1998 uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice, odsouzen k trestu odnětí svobody a současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky. Městský soud v Praze 9 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Dne 9. května 2007 byl stěžovatel hlídkou Policie ČR zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, den na to byl Policí ČR vyslechnut ve zkráceném přípravném řízení, kde uvedl, že nežádá tlumočníka ani překlad písemností do mateřského jazyka, a to ani u soudu. Dne 11. května 2007 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručen návrh obvodního státního zástupce na potrestání obviněného pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, konalo se zjednodušené řízení, kde obviněný žádal účast tlumočníka a souhlasil s ustanoveným obhájcem. Obviněný byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) za užití § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu. Řízení bylo odročeno. Proti rozhodnutí o vzetí do vazby podal obviněný stížnost k Městskému soudu v Praze, který ji jako nedůvodnou zamítl. Dne 22. srpna 2007 byl obviněný uznán obvodním soudem vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Městský soud v Praze k odvolání obviněného rozsudek obvodního soudu ze dne 22. srpna 2007 zrušil v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud téhož dne obviněného propustil z vazby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Stěžovatel namítal, že vzetím do vazby a s tím souvisejícím řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní záruky osobní svobody zakotvené v čl. 8 odst. 2,3 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy. Stěžovatel poukazoval na to, že obvodní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby bez předchozího výslechu, aniž by sdělil, že se chystá o vazbě rozhodovat, a aniž by se dotázal obhajoby na stanovisko k důvodům vazby. Odvolací (městský) soud tuto argumentaci obsaženou ve stížnosti ignoroval.

Ústavní soud úvodem připomněl obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z jeho judikatury i judikatury ESLP při aplikaci čl. 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny a zákonné úpravy v trestním řádu. Samostatně posuzoval prvotní omezení osobní svobody zadržením Policií ČR, rozhodování o vzetí do vazby obvodním soudem a rozhodování o stížnosti proti prvotnímu rozhodnutí o vzetí do vazby.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní požadavky čl. 5 odst. 2 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 3 věty první a druhé Listiny, při zadržení stěžovatele policejním orgánem (prvotní omezení osobní svobody), resp. bezprostředně po tomto zadržení, byly splněny. Rovněž k zadržení policejním orgánem došlo v souladu s řízením stanoveným zákonem (trestním řádem) a proto i podmínky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, stejně jako čl. 8 Listiny tak byly splněny.

Ústavní soud konstatoval, že soudce obvodního soudu, který rozhodoval o vzetí obviněného do vazby, měl povinnost podle ustanovení § 77 odst. 2 trestního řádu obviněného vyslechnout, což však neučinil. Ústavní soud však došel k závěru, že za okolností daného případu nebylo možné uvedenou skutečnost přičítat soudu, neboť ten s ohledem na konkrétní okolnosti, dobu pobytu obviněného na území ČR, průběh řízení před soudem, mohl důvodně předpokládat, že stěžovatel svoji neznalost českého jazyka tvrdil pouze účelově. Soud stěžovateli či jeho obhájci nijak nebránil se k věci vyjádřit. Nelze přičítat soudu, že se k věci nikterak nevyjádřil ani tehdy přítomný stěžovatelův obhájce, nýbrž právě obhájci samotnému. Pro uvedené shledal Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojil proti postupu obvodního soudu.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že v řízení o stížnosti obviněného proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby Městský soud v Praze porušil čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť při rozhodování nerespektoval stěžovatelovo právo být jím slyšen v rozsahu, v jakém žádá Úmluva, a dále, že nereflektoval ústavněprávní výklad procesních podmínek rozhodování o vazbě podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyložený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02, čímž porušil maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. V této části a rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil pro porušení základního práva na spravedlivý přezkum zákonnosti jeho zbavení osobní svobody zaručeného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008

N 96/49 SbNU 433

K právu obviněného být slyšen v řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí obecného soudu o vzetí do vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 21. května 2008 sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ve věci ústavní stížnosti B. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007 č. j. 67 To 232/2007-73, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007 č. j. 67 To 232/07-73 se ruší, neboť jím a řízením, jež jeho vydání předcházelo, byl porušen článek 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

II. V části, v níž ústavní stížnost žádá, aby bylo vysloveno, že vzetím do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 103 T 90/2007 došlo k porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 1. 10. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2007 se B. S. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 5. 2007 a v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl porušen článek 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007 nálezem zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 103 T 90/2007 vyplývají následující skutečnosti.

2. Dne 9. 4. 1998 byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán pro skutek v rozsudku uvedený vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem; současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 5. 1998, kdy Městský soud v Praze odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

3. Dne 9. 5. 2007 ve 13:50 hod. v Praze 9 byl stěžovatel kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž byl zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, neboť na základě výjezdního příkazu ze dne 7. 2. 2006, vydaného v souvislosti s výše zmíněným trestem vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou, měl opustit Českou republiku ve lhůtě od 7. 2. 2006 do 8. 3. 2006.

4. Dne 10. 5. 2007 byl stěžovatel Policií České republiky vyslechnut ve zkráceném přípravném řízení (§ 179a-179h tr. řádu). Po sdělení podezření a procesním poučení mj. uvedl, že nežádá tlumočníka ani překlad písemností do mateřského jazyka, a to ani u soudu. Uvedl, že rozumí dobře česky a nežádá vyrozumění konzulárního úřadu (č. l. 10 tr. spisu). V českém jazyce vyhotovené protokoly (č. l. 9-11 tr. spisu), stejně jako plnou moc pro advokáta (č. l. 12 tr. spisu), podepsal. Po provedení výslechu uvedl, že se necítí úplně zdráv; byl převezen k lékařské prohlídce a následně lékařem uznán schopným umístění do zadržovací cely.

5. Dne 11. 5. 2007 byla Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 doručena zpráva Policie České republiky z téhož dne o výsledku zkráceného přípravného řízení spolu s návrhem podat návrh na potrestání podezřelého. Téhož dne byl Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručen návrh obvodního státního zástupce na potrestání obviněného pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona a téhož dne se u jmenovaného soudu konalo zjednodušené řízení. Podle záznamu o jeho průběhu na č. l. 46 vyžádaného trestního spisu obviněný po poučení dle § 2 odst. 14 a § 28 odst. 2 tr. řádu uvedl, že česky nerozumí, žádá účast tlumočníka u dnešního jednání do hindského jazyka a nežádá překlad soudních rozhodnutí do svého rodného jazyka. Po poučení dle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 tr. řádu uvedl, že poučení porozuměl, vypovídat bude a s ustanoveným obhájcem souhlasí. Nato bylo prohlášeno usnesení, kterým byl obviněný vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu za užití § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu. Řízení bylo odročeno na neurčito za účelem zajištění tlumočníka.

6. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007 obviněný podal stížnost bezprostředně po jeho vyhlášení. V dodatečném odůvodnění, jež bylo obvodnímu soudu doručeno dne 11. 6. 2007, namítl, že vydání rozhodnutí nepředcházel postup vyžadovaný zákonem, odrážející principy článku 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy; zejména nebyl soudem vyslechnut ani jinak soud nezjistil jeho stanovisko k věci. Je pravda, že v úvodu hlavního líčení uvedl, že trvá na účasti tlumočníka a že nerozumí dostatečně českému jazyku. Tato skutečnost vedla k odročení hlavního líčení. Je otázkou, do jaké míry lze v takovém případě vůbec vzít obviněného do vazby (když podmínkou je i informace o důvodech zbavení svobody podaná v jazyce, jemuž zadržený rozumí ve smyslu čl. 5 odst. 2 Úmluvy). Za situace, kdy samosoudce dospěl k závěru, že není možný jeho výslech, nic nebránilo, aby alespoň dotazy na obhájce zjistil stanovisko obhajoby ohledně existence důvodů vazby. Usnesení o vzetí do vazby není dostatečně odůvodněno. Největším věcným pochybením soudu však byla aplikace § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu, jež byla rozporná s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 198/04 ze dne 20. 5. 2004 (N 73/33 SbNU 225).

7. Městský soud v Praze v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2007 stížnost obviněného proti usnesení obvodního soudu ze dne 11. 5. 2007 o jeho vzetí do vazby jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že bylo v zájmu obviněného, aby se - když byl na svobodě - snažil doklady potřebné k vycestování obstarat. Tím, že se o to nestaral a neoprávněně se zdržoval na území České republiky, je dána důvodná obava, že se bude skrývat, neboť navíc na území České republiky nemá trvalý pobyt a pracuje pouze brigádně. V takovém případě by pokračoval v trestné činnosti, pro kterou na něho byl podán návrh na potrestání. K námitce obviněného, že nebyl řádně vyslechnut, stížnostní soud uvedl, že z jeho výpovědi na policii jednoznačně vyplynulo, že tlumočníka nežádal a že souhlasil, aby úkony přípravného řízení byly konány. V tomto směru pak jeho jednání u obvodního soudu lze považovat za jistou obstrukci, aby jeho věc nemohla být projednána a tím bylo dosaženo propuštění na svobodu. Jeho námitka z toho důvodu nemohla obstát.

8. Opatřením ze dne 30. 7. 2007 soud přibral tlumočníka z jazyka hindského (pandžábského).

9. Dne 22. 8. 2007 byl obviněný uznán obvodním soudem pro skutek rozsudkem popsaný vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

10. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 17. 10. 2007 k odvolání obviněného rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 8. 2007 zrušil v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Téhož dne jmenovaný soud obviněného propustil z vazby na svobodu. V odůvodnění mj. uvedl, že po přezkoumání důvodů vazby neshledal jejich další trvání, neboť obviněný je v případě uznání viny žalovaným trestným činem ohrožen trestem odnětí svobody v trvání nejvýše 6 měsíců. Vzhledem k nutnosti poměrně rozsáhlého doplnění dokazování je nepochybné, že ve věci nebude možné rozhodnout do 9. 11. 2007, kdy uplyne půlroční vazba, která je v dané věci s ohledem na hrozící trest vazbou maximální.

11. Obviněný byl propuštěn z výkonu vazby na svobodu dne 17. 10. 2007 ve 12:30 hod.

III.

12. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními a omezením osobní svobody z nich plynoucím byl porušen článek 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny a článek 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy. Uvedl, že v ústavní stížnosti nepolemizuje se způsobem posouzení existence vazebních důvodů obecnými soudy, byť je toho názoru, že i v tomto směru se postupy obou soudů dotýkají hranic ústavnosti. Za zásadní považoval skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o jeho vzetí do vazby bez předchozího výslechu, aniž by sdělil, že se chystá o vazbě rozhodovat a aniž by se dotázal obhajoby na stanovisko k důvodům vazby. Soud rozhodl bezprostředně po vyjádření, že trvá na přítomnosti tlumočníka. Je pravda, že základy českého jazyka ovládá a při výslechu na Policii České republiky výslovně o tlumočníka nepožádal. Při jednání u soudu mu však bylo jasné, že věci nerozumí, a proto na tlumočení trval. Nejednalo se o obstrukci, ale o výkon práva garantovaného mj. článkem 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. Obvodní soud měl přinejmenším oznámit, že bude rozhodovat o vazbě, zahájit projednání věci a dotázat se alespoň obhájce na stanovisko obhajoby k existenci vazebních důvodů, eventuálně ke splnění dalších podmínek k vzetí do vazby. Soud prvního stupně vynesl výrok o vzetí do vazby bezprostředně poté, co uvedl, že trvá na tlumočení, bez možnosti obhajoby jakkoliv reagovat. Výslech mohl provést i stížnostní soud, který měl podstatně větší časový prostor k zajištění tlumočníka. Obvodní soud nesprávně a v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 198/04 (viz výše) aplikoval ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu. Odvolací soud tuto argumentaci obsaženou ve stížnosti ignoroval. Rozhodnutí stížnostního soudu je nedostatečné, neboť - vedle nepříliš přesvědčivého odůvodnění existence vazebních důvodů - zcela opomenul dva relevantní argumenty obsažené ve stížnosti, tj. argument, že soud prvního stupně měl za situace, kdy obviněného nemohl vyslechnout, poskytnout obhajobě možnost vyjádřit se k existenci vazebních důvodů alespoň prostřednictvím obhájce, a dále argument týkající se nesprávné aplikace § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu. Ústavní konformita rozhodování o vzetí do vazby je narušena i zásadními průtahy v řízení, zejména ve fázi vyhotovení písemné verze usnesení obvodního soudu. Závěrem stěžovatel uvedl, že v době rozhodování Ústavního soudu již patrně nebude ve vazbě ani ve výkonu trestu. Přesto však na své ústavní stížnosti trvá, neboť z jejího případného úspěchu mu mohou plynout další právní nároky. Z toho důvodu učinil součástí petitu ústavní stížnosti i určovací výrok.

IV.

13. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k tvrzením uváděným v ústavní stížnosti se nemůže blíže vyjádřit, neboť spis byl po rozhodnutí ve věci vrácen zpět obvodnímu soudu.

14. Obvodní soud pro Prahu 9 jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2007, kterým usnesení o vzetí do vazby obviněného bylo jako věcně správné potvrzeno.

15. Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

16. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

17. Advokát stěžovatele k vyjádřením Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě repliku nepodal.

18. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něho dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

19. Po zvážení výše zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti důvodná.

20. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že vzetím do vazby a s tím souvisejícím řízením před obecnými soudy byly porušeny ústavní záruky osobní svobody zakotvené v článku 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny a článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy. Ústavní soud je toho názoru, že stížnost je nutno posoudit i z hlediska článku 5 odst. 4 Úmluvy s tím, že samostatné posouzení vyžaduje prvotní omezení osobní svobody zadržením Policií České republiky, rozhodování o vzetí do vazby obvodním soudem a rozhodování o stížnosti proti (prvotnímu) rozhodnutí o vzetí do vazby.

Obecné principy

Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy základního práva na svobodu a osobní bezpečnost, jak vyplývají z jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") při aplikaci článku 5 Úmluvy, resp. článku 8 Listiny, zaručujících základní právo na svobodu a osobní bezpečnost.

21. V systému právní ochrany základních práv a svobod jsou podmínky zbavení osobní svobody zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy).

22. Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných Úmluvou (přirozeně též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk.

23. Podle článku 5 odst. 1 věty druhé Úmluvy zbavit osobní svobody lze jen "v souladu s řízením stanoveným zákonem". V písmenu c) téhož odstavce se znovu opakuje, že zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody musí být "zákonné". Článek 8 odst. 2 Listiny stanoví, že "Nikdo nesmí být ... zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.". Článek 9 odst. 1 Paktu uvádí, že "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.". Každý zásah do osobní svobody tak musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je současným porušením Úmluvy, Listiny nebo Paktu. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.

24. Zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu je na úrovni zákona upraveno v ustanovení § 76 trestního řádu, jež zní:

"§ 76

Zadržení osoby podezřelé

(1) Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li tu některý z důvodů vazby (§ 67), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku.

(2) Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

(3) Policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakož i podstatné důvody zadržení.

(4) Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla podle odstavce 2 odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu.

(5) Ustanovení § 33 odst. 1, § 91, 92, 93 a 95 je třeba přiměřeně dbát i tehdy, jestliže je zadržená osoba vyslýchána v době, kdy ještě proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160).

(6) Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě uvedené v odstavci 4 nedosažitelný. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.".

25. Nutno podotknout, že principy spravedlivého trestního procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy se na rozhodování o zadržené osobě, resp. o vazbě podle článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy nevztahují, neboť při tomto rozhodování nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění. Z toho ovšem nelze dovodit, že toto rozhodování obdobným principům nepodléhá. Jejich zdrojem však není ustanovení čl. 6 Úmluvy, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se zejména k vazebním věcem.

26. Ústavní záruky (prvotního) zbavení osobní svobody jsou vyjádřeny v článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, který nutno vykládat a aplikovat spolu s odstavcem 3 tohoto článku, s nímž tvoří jeden celek, a v článku 8 odst. 3 Listiny.

27. Podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy lze zbavit svobody, jedná-li se o "zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání.".

28. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je především důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné, jak pokud jde o to, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i pokud jde o to, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

29. Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu je ve srovnání s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy příznivější, neboť vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v citovaném ustanovení uvedených.

30. Podle článku 5 odst. 2 Úmluvy "Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.". Pojem "zatčení" má (stejně jako řada jiných pojmů Úmluvy) autonomní význam. Rozumí se jím akt prvotního zbavení svobody bez ohledu na terminologii uplatněnou v zákoně (srov. např. výše citované ustanovení § 76 tr. řádu) či Listině. Právo osoby vědět, proč byla zbavena svobody, je zárukou proti svévoli a nutnou podmínkou rovnosti zbraní, práva na obhajobu a práva obrátit se na soud, aby rozhodl o zákonnosti zbavení svobody. Úmluva nevyžaduje žádnou zvláštní formu, např. písemnou. Sdělení však musí být rychlé, úplné a srozumitelné. Podle článku 8 odst. 3 Listiny "Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.".

31. Právo být seznámen s důvody obvinění se překrývá se stejným právem dle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Účelem seznámení podle článku 5 odst. 2 Úmluvy je umožnit zatčené osobě napadat zákonnost a důvodnost zatčení; seznámení podle článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy má za účel umožnit obhajobu proti vznesenému obvinění. Není nutné, aby zatčené osobě byly ihned sděleny všechny důkazy, na nichž se zakládá podezření ze spáchání trestného činu. Úmluva také nevyžaduje, aby zatčená osoba byla v této fázi seznámena se spisem.

32. Podle článku 5 odst. 3 Úmluvy "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.". Tento článek Úmluvy doplňují odstavce 3 a 4 článku 8 Listiny, z nichž vyplývá povinnost soudu zadrženou nebo zatčenou osobu vyslechnout do 24 hodin od předání a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Na úrovni zákona jsou uvedené ústavní záruky obsaženy v ustanovení § 77 trestního řádu, jež zní:

"§ 77

Rozhodnutí o zadržené osobě

(1) Nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál.

(2) Soudce je povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.".

33. Rozhodování soudu podle uvedených článků v sobě zahrnuje kontrolu zákonnosti omezení osobní svobody předpokládanou článkem 5 odst. 4 Úmluvy. S ohledem na krátkost lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu je však evidentní, že při tomto rozhodování, včetně rozhodování o vzetí do vazby, z objektivních důvodů nebude možné poskytnout dotčené osobě ve všech případech procesní garance ve stejném rozsahu jako při následném rozhodování ve vazební věci (např. při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí soudu o vzetí do vazby).

34. Podle článku 5 odst. 4 Úmluvy zatčená osoba "má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti ... zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.". Obviněnému musejí být poskytnuty procesní garance, které nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy, byť se tento článek na řízení o vazbě nevztahuje, jak bylo výše poznamenáno. Tento požadavek vyplývá z judikatury Evropského soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku (stížnost č. 24760/94, § 162; uveřejněno ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int) uvedl, že i když řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy nemusí vždy poskytovat stejné záruky jako řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, musí mít soudní charakter a obsahovat záruky přiměřené povaze zbavení osobní svobody, o které jde. V rozsudku ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova proti Bulharsku (stížnost č. 31195/96, § 58; http://hudoc.echr.coe.int/) dále uvedl, že řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní mezi žalobcem a zatčenou osobou. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, musí se konat slyšení. V rozsudku ze dne 13. 2. 2001 ve věci Lietzow proti Německu (Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 5/2001, str. 227; též http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 24479/94, § 44) Evropský soud uvedl, že zatčené nebo zadržené osoby mají právo na přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný soud musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených vnitrostátním právem, ale též důvodnost podezření, na němž je založeno zatčení, a legitimnost cíle sledovaného zatčením a následnou vazbou. Soud přezkoumávající zákonnost vazby musí respektovat procesní záruky; řízení musí být kontradiktorní a vždy musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, státním zástupcem a zadržovanou osobou.

35. S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu, jako je právo na kontradiktorní řízení (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnost č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, § 67; http://hudoc.echr.coe.int/).

36. Výše uvedené požadavky Úmluvy Ústavní soud akceptoval ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), jímž ke dni vyhlášení nálezu zrušil ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, podle kterého byly jiné osoby (tj. osoby odlišné od členů senátu a zapisovatele) z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. V tomto nálezu Ústavní soud mj. uvedl, že i v podmínkách českého právního řádu je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tento požadavek nutno vztáhnout, jak vyplývá z povahy věci, i na rozhodování stížnostního soudu o stížnosti obviněného proti rozhodnutí soudu o jeho vzetí do vazby, neboť i v tomto případě se jedná o rozhodování podle článku 5 odst. 4 Úmluvy.

37. Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273), v němž k otázce procesních záruk obviněného v přípravném řízení mimo jiné uvedl:

"Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny.

Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.".

38. V nálezu ze dne 10. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 247/05 (N 157/38 SbNU 255) Ústavní soud mj. uvedl:

"Čl. 5 odst. 4 Úmluvy zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy. Ačkoli řízení uvedené v článku 5 odst. 4 Úmluvy nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy pro občanskoprávní a trestní řízení, je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je nezbytné konání slyšení (srov. rozsudek č. 24760/94 Assenov a ostatní proti Bulharsku, publikováno na www.echr.coe.int). Konstantní judikatura Soudu uvedené podmínky vztahuje nejen na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, ale i na řízení, v němž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody.

Vyšev z citované judikatury, Ústavní soud nosnou myšlenku rozšířil o argument, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Nelze činit zjištění soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost (srov. nález IV. ÚS 269/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129). Proto neveřejné zasedání, v němž senát rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, nenaplňuje garance plynoucí z článku 5 odst. 4 Úmluvy. Nezbytnost přítomnosti osoby vzaté do vazby je posílena tím, že v řízení je rozhodováno o osobní svobodě jednotlivce, jedné ze základních svobod, a také skutečností, že policejní a jiné orgány podílející se na objasňování trestné činnosti disponují rozsáhlejšími a účinnějšími vyšetřovacími metodami, k nimž a k výsledkům z nich dosaženým musí mít obviněný právo se vyjádřit. Samotný výslech obviněného konaný mimo soudní jednání či pouhé slyšení k jím podané stížnosti nebo některému z vyjádření procesních stran, důkazu apod. nemůže v žádném případě dostát výše zmiňovaným podmínkám, jelikož obviněný není přítomen celému jednání a není mu dovoleno reagovat na aktuální průběh jednání a na skutečnosti z něj vzešlé. Právo být slyšen, jakožto jeden z prvků kontradiktorního řízení, je právem obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se každému jednotlivému důkazu podle ustanovení § 214 trestního řádu, právo na závěrečnou řeč podle ustanovení § 216 odst. 2 trestního řádu a právo na poslední slovo podle § 217 trestního řádu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Důkaz výslechem obviněného slouží především k získání konkrétních údajů vztahujících se k trestné činnosti, nikoli k vyjádření názoru obviněného na probíhající trestní řízení, kterýžto názor často - jak již bylo výše uvedeno - obviněný s ohledem na svou nepřítomnost u jednání nemůže sdělit.".

39. V nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397) Ústavní soud mj. uvedl, že stav, kdy soud rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani jeho obhájce ani sám obviněný, byl sice v souladu s ustanoveními § 71, 148, 149, 240 a 242 tr. řádu, byla-li vykládána v izolovaném kontextu trestního řádu, avšak kolidoval s výkladem čl. 5 a 6 Úmluvy, tak jak jej podává Evropský soud ve svých rozhodnutích, kde právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Ústavní soud poukázal na výše citovaný rozsudek ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, v jehož odstavci 162 Evropský soud "... připomíná, že podle článku 5 odst. 4 Úmluvy zatčená nebo zadržená osoba má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro "zákonnost" zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 ... Ačkoliv není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo doprovázeno stejnými zárukami jako těmi, jež vyžaduje článek 6 odst. 1 Úmluvy pro trestní nebo civilní řízení (...), musí mít soudní charakter a poskytovat záruky odpovídající danému druhu zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání slyšení (...).". Ústavní soud v tomto nálezu dále uvedl, že vazba uvalená z důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. ř. spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm c) Úmluvy. Přitom článek 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné", nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena. K otázce, zda se tento jednoznačný výklad Evropského soudu vztahuje i na rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě (§ 71 odst. 4 a § 73b odst. 2 tr. ř.), resp. na rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí státního zástupce [§ 146a odst. 1 písm. a) tr. ř.] a na rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění na svobodu (§ 72 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 74 tr. ř.), Ústavní soud uvedl, že podle ustálené judikatury Evropského soudu je třeba i na tato přezkumná řízení vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, tudíž patří mezi základní institucionální záruky spravedlivosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém případě není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy).

Aplikace obecných principů na projednávaný případ:

40. Stěžovatel především tvrdil, že jeho osobní svoboda byla omezena nezákonným postupem soudu prvního stupně, který rozhodl o jeho vzetí do vazby bez předchozího výslechu, aniž by sdělil, že se chystá o vazbě rozhodovat, a aniž by se dotázal obhajoby na stanovisko k důvodům vazby, čím měl byl porušen článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a článek 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny.

41. Ústavní soud je toho názoru, že věc stěžovatele nutno posoudit i podle článku 5 odst. 2, 3 a 4 Úmluvy.

Omezení osobní svobody zadržením policejním orgánem

42. Jak bylo již výše konstatováno, stěžovatel byl zadržen hlídkou Policie České republiky dne 9. 5. 2007 ve 13:50 hod. Následujícího dne v 03:40 hod. mu bylo Policií České republiky sděleno podezření ze spáchání trestného činu, včetně konkrétních okolností, a byl proveden jeho výslech. O svých procesních právech byl podrobně poučen. Uvedl, že rozumí dobře česky, a proto tlumočníka nežádá. Z uvedeného nelze než dovodit, že ústavní požadavky článku 5 odst. 2 Úmluvy, resp. článku 8 odst. 3 věty první a druhé Listiny, při zadržení stěžovatele policejním orgánem, resp. bezprostředně po tomto zadržení, byly naplněny. Dne 11. 5. 2007 byl stěžovatel předán obvodnímu státnímu zástupci.

43. K tomuto (prvotnímu) omezení osobní svobody stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné námitky; ani Ústavní soud z vyžádaných podkladů neshledal jakékoliv důvody domnívat se, že k zadržení stěžovatele policejním orgánem nedošlo v souladu s řízením stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Podmínky článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, stejně jako článku 8 odst. 3 Listiny, tak byly splněny.

Prvotní rozhodování o vzetí do vazby

44. Dne 11. 5. 2007 obvodní státní zástupce stěžovatele předal obvodnímu soudu podle ustanovení § 179c odst. 2 písm. a) trestního řádu s návrhem na potrestání. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl omezen na svobodě, obvodní soud musel rozhodnout také o jeho propuštění na svobodu nebo o vzetí do vazby (srov. výše ustanovení § 72 odst. 2 tr. řádu), čehož si byl, resp. měl být, obhájce stěžovatele vědom.

45. Podle ustanovení § 77 odst. 2 tr. řádu bylo povinností soudce obvodního soudu obviněného vyslechnout, což, jak výše poznamenáno, neučinil. Ústavní soud je však toho názoru, že za okolností daného případu nelze uvedenou skutečnost přičítat soudu, neboť ten s ohledem na konkrétní okolnosti, dobu pobytu obviněného na území České republiky, průběh zkráceného přípravného řízení, jakož i zejména s ohledem na průběh řízení před soudem, mohl důvodně předpokládat, že stěžovatel svoji neznalost českého jazyka tvrdil pouze účelově. Uvedené potvrzuje i obsah záznamu o průběhu zjednodušeného řízení. Obviněný zde (a to česky) uvedl, že česky nerozumí a žádá účast tlumočníka, vzápětí však (po poradě s obhájcem vedené s pravděpodobností hraničící s jistotou nikoliv v jazyce hindském) prohlásil (česky), že poučení podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 tr. ř. porozuměl, vypovídat bude a s ustanoveným obhájcem souhlasí. Ze spisu ani náznakem není patrno, že by soud jakkoliv stěžovateli či jeho obhájci bránil k věci se vyjádřit v rozsahu, v němž by to považovali za potřebné. Obviněný žijící nejméně od roku 1995 v České republice mohl - i kdyby bylo pravdivé jeho tvrzení, že česky nerozumí - své stanovisko soudu sdělit alespoň v míře svých znalostí českého jazyka (v ústavní stížnosti uvedl, že "základy českého jazyka ovládá"). Že se k věci nikterak nevyjádřil tehdy přítomný stěžovatelův obhájce, nelze přičítat soudu, nýbrž právě obhájci samotnému, který jako znalec práv, jehož zákonnou i etickou povinností je chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta (srov. § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), měl v řízení před soudem bez prodlení - neboť, jak již uvedeno, bylo zjevné, že o případném vzetí do vazby stěžovatele bude soudem rozhodováno - namítat vše, co proti vazebnímu rozhodnutí za potřebné považoval. Z obhájcova (i stěžovatelova) mlčení nelze v daném případě dovozovat jakékoliv procesní porušení ústavních práv stěžovatele.

46. Pro uvedené shledal Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojil proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 9. K této části ústavní stížnosti možno navíc dodat, že stěžovatel - ač své vzetí do vazby podrobil kritice - vazební usnesení soudu první instance zrušit nenavrhl.

Přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody

47. O zákonnosti zbavení osobní svobody ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo rozhodováno Městským soudem v Praze v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2007 v řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007.

48. Podle protokolu o neveřejném zasedání dne 25. 6. 2007 (č. l. 71 vyžádaného spisu) byli jednání o stížnosti přítomni pouze předseda senátu, dva přísedící a protokolující úřednice. Bylo přečteno napadené usnesení, stížnost obviněného a podstatný obsah spisu. Po poradě vyhlásil předseda senátu zamítavé usnesení. Je tedy evidentní, že stěžovatel v tomto řízení nebyl slyšen.

49. S ohledem na výše uvedené obecné principy vztahující se k přezkumu zákonnosti omezení osobní svobody vazbou, vyjádřené zejména ve výše citovaném nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení o stížnosti obviněného proti shora citovanému usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby Městský soud v Praze porušil článek 5 odst. 4 Úmluvy, neboť při rozhodování o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby nerespektoval stěžovatelovo právo být jím slyšen v rozsahu, v jakém žádá Úmluva. Dle názoru Ústavního soudu není totiž nepravděpodobné, že by již v tomto řízení vyšly najevo skutečnosti, jež později vedly soud druhé instance k propuštění stěžovatele z vazby. V této části a rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil pro porušení základního práva na spravedlivý přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody zaručeného v článku 5 odst. 4 Úmluvy a článku 8 odst. 2 Listiny.

50. Protože ústavní stížnosti bylo zčásti vyhověno, nepovažoval Ústavnísoud za potřebné se dále zabývat tvrzením stěžovatele o nepřiměřenosti lhůty řízení a údajnou nezákonnou aplikací ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu.

51. Vzhledem k tomu, že Městskýsoud v Praze při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí obvodního soudu o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007 nereflektoval ústavněprávní výklad procesních podmínek rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 4 Úmluvy vyložený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše), čímž porušil, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [srov. nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)].

Jinak řečeno, Ústavnísoud ve výroku nálezu konstatoval porušení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky z toho důvodu, že o vazbě rozhodující Městský soud v Praze v rozporu s tímto ustanovením opomněl přihlédnout k "nosným důvodům" obsaženým v odůvodnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 [srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)], a to aniž by předložil jakoukoliv argumentaci schopnou dobrověrně konkurovat již známým názorům Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), zejm. body 59 až 72].

Z uvedených důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru