Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2601/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
mandátní smlouva
daňový poradce
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2601.15.1
Datum podání25.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

523/1992 Sb., § 6 odst.1

99/1963 Sb., § 239, § 241a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2601/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Veselého, zastoupeného JUDr. Ivem Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 5388/2014-444 ze dne 9. 6. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 257/2008-394 ze dne 16. 4. 2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 28 Co 257/2008-403 ze dne 15. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vystupoval v původním řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba na náhradu škody ve výši 2.535.185,- Kč s příslušenstvím způsobené stěžovatelem v postavení daňového poradce a také mandatáře na základě smluv uzavřených mezi stěžovatelem a žalobcem. Škodu měly představovat peněžité částky vyplývající z dodatečných platebních výměrů vydaných příslušným finančním úřadem jako správcem daně v rámci daňové kontroly obchodní společnosti žalobce za období let 1993, 1994 a 1995, v jejichž důsledku postupně došlo ke značnému navýšení základu daně, a tím i ke zmenšení majetkové sféry na straně žalobce. K tomu by bylo nedošlo, kdyby byl stěžovatel dostál svým smluvním povinnostem, včetně povinností stanovených mu zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců, v rozhodném znění.

Okresní soud v Třebíči o této žalobě, poté, co jeho původní rozhodnutí ve věci bylo zrušeno odvolacím soudem a věc mu vrácena k dalšímu řízení, rozhodl rozsudkem č. j. 4 C 197/2002-226 ze dne 24. 10. 2007 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalobci částku 1.305.991,80 Kč s 8% úrokem z prodlení od 27. 4. 2001 do zaplacení, ve zbytku zamítnutí žaloby jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením odmítl z důvodu absence údajů o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení proto nebylo možno pokračovat.

Proti rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil, že stěžovatel porušil svou právní povinnost vyplývající ze zákona o daňovém poradenství (§ 6 odst. 1), pokud byl účastníkem na právnické osobě, která následně údajnou fiktivní fakturu vystavila. Přihlédne-li se ke kontextu dané věci, zákon o daňovém poradenství žádnou takovou spojitost mezi účastí na předmětné právnické osobě a porušením § 6 odst. 1 tohoto zákona dle stěžovatele nezná. Odvolací soud prý porušil zásadu, dle které má nést důkazní břemeno žalobce, když konstatoval, že stěžovatel znalost o údajné fiktivnosti plnění mít musel, aniž by ovšem žalobce takové tvrzení vůbec v řízení uplatnil, či k němu označil důkazy, a případně takové tvrzení důkazně unesl. Dovolacímu soudu pak stěžovatel především vytkl, že dovolání odmítl ryze formalisticky navzdory skutečnosti, že v textu dovolání byl dovolací důvod (právní otázka) jasně formulován a nastolen se zřetelem k podmínkám přípustnosti dovolání. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o výhrady směřující proti odmítavému usnesení dovolacího soudu, nelze než uzavřít, že dle § 239 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat výlučně Nejvyšší soud. Ten tak také učinil a v napadeném usnesení též uvedl zcela konkrétní důvody, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, když podání neobsahovalo náležitosti stanovené § 241a o. s. ř. Stěžovatel totiž v dovolání uvedl (a toto znovu zopakoval i v ústavní stížnosti), že odvolací soud vyřešil právní otázku nesprávně, a proto má být dovolacím soudem tato otázka vyřešena jinak. Stěžovatel zde ovšem nadále přehlíží, že předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že Nejvyšší soud má právní otázku posoudit jinak, se váže ke zcela jiné procesní situaci, než která v případě stěžovatele v řízení nastala, a sice k situaci, kdy odvolacím soudem vyřešená právní otázka sice již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (v souladu s níž odvolací soud také rozhodl), ale dovolatel Nejvyšší soud žádá, aby tuto svoji judikaturu přehodnotil a posoudil danou otázku jinak, tj. aby překonal své dosavadní judikaturní závěry. To samozřejmě předpokládá, že dovolatel také vyzdvihne zásadní momenty, proč by k tomu (coby zásadnímu zlomu) mělo dojít. Netřeba dodávat, že k překonání vlastní judikatury přistupuje Nejvyšší soud spíše vzácně (též s ohledem na zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí coby neodmyslitelné komponenty práva na spravedlivý proces). V nyní posuzované věci tak stěžovatel nepřípustně smísil předpoklady přípustnosti dovolání (resp. jim, ač právně zastoupen, evidentně neporozuměl), a tím si sám způsobil odmítnutí dovolání pro obsahové vady v obligatorních náležitostech dovolání. Za této situace se pak Ústavní soud nemohl zabývat ústavní konformitou právní otázky vyřešené odvolacím soudem, když stěžovatel ke své škodě nevyužil řádně procesní prostor, který se mu v dovolacím řízení nabízel, a proto výhrady nesprávného právního posouzení odvolacím soudem nelze bez dalšího posunout do ústavní roviny.

K námitce stěžovatele týkající se údajného porušení zásad rozložení důkazního břemene je třeba uvést, že porušení stěžovatelových povinností bylo odvozeno nejen ze zákonných, ale i z konkrétních smluvních závazků (jdoucích v určitém směru nad rámec zákonných povinností daňového poradce), přičemž všechny tyto smlouvy byly přečtením jako důkaz provedeny. Pakliže na základě kombinace těchto zákonných a smluvních povinností odvolací soud dospěl k závěru o jejich porušení v případě, kdy stěžovatel byl zakladatelem a (spolu)řídicí osobou v právnické osobě, jež vůči žalobcovu subjektu vystavila fakturu (kterou stěžovatel dle znaleckého posudku s největší pravděpodobností také podepsal) na plnění, které se vůbec neuskutečnilo (a která byla v účetnictví žalobcova subjektu jako realizovaná stěžovatelem také zaúčtována), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.

Především totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel měl jako mandatář postupovat s odbornou péčí, čemuž dle odvolacího soudu neodpovídalo jednání stěžovatele, kdy měl reálnou možnost (jako zakladatel podílející se na řízení společnosti, která "fiktivní" fakturu vystavila) zjistit, zda plnění bylo ze strany této společnosti vskutku realizováno, popřípadě i jak. Pakliže tedy danou fakturu za těchto okolností na straně žalobcovy obchodní společnosti zaúčtoval bez přihlédnutí k jejímu faktickému naplnění, nepostupoval ve světle úvah odvolacího soudu s odbornou péčí, a žalobci tak způsobil škodu. Na těchto vývodech krajského soudu Ústavní soud nic extrémního neshledává. K tomu se sluší podotknout, že úvahy stěžovatele o jakémsi rozložení odpovědnosti mezi něj a žalobce (který měl o fiktivnosti faktury vědět) nejsou namístě, poněvadž rozhodnutí o evidenci faktury v účetnictví žalobce bylo plně v dispozici stěžovatele, který jejím neoprávněným zaúčtováním (tj. samotným připuštěním jejího zaúčtování) škodu sám, bez přispění žalobce, vyvolal, přestože jí rovněž sám mohl z výše uvedených důvodů zabránit. Ani zde tedy Ústavní soud opodstatněnost stížních námitek neshledal.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru