Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2600/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
družstvo/bytové
žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2600.13.1
Datum podání23.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 24 odst.4, § 23

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2600/13 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Strmisky, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, č. j. 29 Cdo 2247/2011-243, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, č. j. 11 Cmo 171/2010-198, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 51 Cm 82/2006-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2013, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Stěžovatel se jako člen Stavebního bytového družstva KRÁLOVKA (zde vedlejší účastník) v souvislosti s uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky, jíž je stěžovatel nájemcem, do vlastnictví stěžovatele jako člena družstva domáhal, aby soud určil, že má nárok i na převod poměrných částí v žalobě blíže specifikovaných nebytových jednotek, které jsou dosud ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka.

3. Tato žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 51 Cm 82/2006-164, zamítnuta, neboť soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem stěžovatele na určení, jehož se stěžovatel svou žalobou domáhal. K tomu uvedl, že stěžovatel se již žalobou vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 C 31/97 (správně má být sp. zn. 8 Cm 31/97 - pozn. Ústavního soudu) domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo uzavřít s ním smlouvu mj. o bezplatném převodu části předmětných nebytových jednotek, přičemž tato žaloba byla pravomocně zamítnuta. Obdobně byla pravomocně zamítnuta též žaloba stěžovatele vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Cm 138/2006 o povinný obsah smlouvy o převodu vlastnictví jednotek. Soud prvního stupně k tomu dále vyložil, že určovací žaloba má preventivní charakter a jejím účelem je eliminovat nejistotu v právním vztahu, když odpovídající nápravy nelze dosáhnout jinak. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro vztahy účastníků a předejde se tak dalším žalobám na plnění. Protože však v dané věci bylo již o žalobě na splnění povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu nebytových prostor domu do jeho podílového spoluvlastnictví rozsudkem č. j. 8 Cm 31/97-69 rozhodnuto, nemá dle názoru soudu prvního stupně nyní posuzovaná určovací žaloba preventivní charakter, když předmět žaloby již byl pravomocným rozhodnutím soudu postaven najisto.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, č. j. 11 Cmo 171/2010-198, potvrzeno (výrok I.), když odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, č. j. 29 Cdo 2247/2011-243, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyjádřil přesvědčení, že jeho nárok na převod spoluvlastnického podílu k předmětným nebytovým jednotkám je zcela legitimní, a to s přihlédnutím k § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v posledně účinném znění (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"). Dále vyslovil nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, dle něhož mu nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, jehož se svou žalobou domáhal. Stěžovatel v této souvislosti odmítl závěr těchto soudů, že jeho naléhavý právní zájem není ve věci dán z toho důvodu, že o nároku stěžovatele na převod podílu na předmětných nebytových jednotkách již bylo pravomocně rozhodnuto ve věci vedené pod sp. zn. 8 Cm 31/97, přičemž žalobě stěžovatele tehdy nebylo vyhověno. K tomu uvedl, že tento závěr soudů není správný, když jeho žalobě vedené pod sp. zn. 8 Cm 31/97 nebylo vyhověno z důvodu, že smlouva o převodu bytu do vlastnictví člena družstva musí vycházet z prohlášení vlastníka, což jeho návrh nesplňoval. O předběžné otázce, tj. o tom, zda stěžovatel má nárok na převod podílu na předmětných nebytových jednotkách, však soudy v daném řízení rozhodováno nebylo, když tato otázka zůstala mezi účastníky řízení sporná. Soudy dle tvrzení stěžovatele pochybily též tím, že neprovedly důkazy, o něž stěžovatel opíral své tvrzení stran existence jeho naléhavého právního zájmu na předmětné určovací žalobě, a svá rozhodnutí též nedostatečně odůvodnily, což tato rozhodnutí činí nepřezkoumatelná.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jak vyplývá z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudů všech stupňů, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatele na určení, zda tento má ve vztahu k vedlejšímu účastníku nárok na uzavření smlouvy o převodu podílu na předmětných nebytových prostorách do jeho podílového spoluvlastnictví či nikoli.

9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.

10. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů (zejména pak soud odvolací, který ve svém rozhodnutí reagoval na námitky stěžovatele, jež tento uplatnil ve svém odvolání a které zopakoval též v rámci ústavní stížnosti) ve svých rozhodnutích řádně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že v nyní projednávané věci tento naléhavý právní zájem absentuje. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud ve vztahu k závěru stran absence naléhavého právního zájmu stěžovatele uvedl, že stěžovatel mohl žalovat na splnění povinnosti k uzavření smlouvy o převodu předmětných nebytových jednotek do jeho podílového spoluvlastnictví, což také učinil. Se svou žalobou však v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cm 31/97 neuspěl proto, že návrh smlouvy, jejíhož uzavření se domáhal, nevycházel z prohlášení vlastníka tak, jak toto bylo vloženo do katastru nemovitostí (což je nezbytnou podmínkou pro uzavření smlouvy o převodu jednotky do vlastnictví ve smyslu § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů), nýbrž ze své představy, jaký obsah by toto prohlášení mělo mít, což stěžovatel sám před odvolacím soudem také potvrdil. Návrh na změnu žaloby, jehož prostřednictvím stěžovatel usiloval o to, aby vedlejšímu účastníku bylo uloženo provést změnu prohlášení vlastníka, nebyl v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 8 Cm 31/97 s přihlédnutím k ustanovení § 216 odst. 2 občanského soudního řádu připuštěn. Se zřetelem k právě popsanému stavu a zejména k prohlášení vlastníka zapsanému do katastru nemovitostí by tedy ani případné vyhovění žalobě na požadované určení nemohlo dle názoru odvolacího soudu vytvořit pevný právní rámec pro vztahy mezi účastníky.

11. Jak vyplývá z výše uvedeného, naléhavý právní zájem stěžovatele na určení jeho práva na převod dvou nebytových prostorů do jeho podílového spoluvlastnictví nebyl dle názoru odvolacího soudu dán z toho důvodu, že i kdyby byl stěžovatel se svou určovací žalobou úspěšný, nemohl by se domoci uzavření smlouvy o převodu těchto prostor do svého podílového spoluvlastnictví, neboť pro uzavření takové smlouvy nejsou s přihlédnutím k prohlášení vlastníka, vloženému do katastru nemovitostí, splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tedy dle názoru Ústavního soudu srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu neshledal naléhavý právní zájem stěžovatele na podané určovací žalobě. Ústavní soud tak nemá, co by odvolacímu soudu, jakož ani soudu prvního stupně, v této souvislosti vytkl, a to ani pokud stěžovatel obecným soudům vytýkal nesprávnost shora uvedeného závěru, neboť otázkou věcné (ne)správnosti skutkových či právních závěrů obecných soudů není Ústavní soud ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti oprávněn se zabývat.

12. Důvodnou pak Ústavní soud neshledal konečně ani námitku stran neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, o které stěžovatel opíral své tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu na předmětné určovací žalobě. To proto, že podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zřetelně vyplývá, z jakého důvodu se tyto nezabývaly dalšími stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi a proč neprovedly další ze stěžovatelem navrhovaných důkazů. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak ani v této souvislosti dojít nemohlo.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru