Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2600/09 #1Nález ÚS ze dne 09.12.2010K povinnosti soudů zabývat se námitkou rozporu smlouvy s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
kupní smlouva
právní úkon/neplatný
družstvo/bytové
Nájem
Byt
spoluvlastnictví/podílové
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 245/59 SbNU 499
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2600.09.1
Datum podání06.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1961 Sb., § 20 odst.1

40/1964 Sb., § 37 odst.2, § 39

513/1991 Sb., § 239 odst.4 písm.i, § 13

72/1994 Sb., § 23


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud průběh předchozího řízení a provedené dokazování naznačují, že právní úkon, jenž je předmětem řízení, by mohl být absolutně neplatný, jsou obecné soudy povinny se případnou absolutní neplatností zabývat z úřední povinnosti. Odmítnutí posuzovat možnou absolutní neplatnost ex offo vede k porušení práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele „F“ družstvo zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. 12. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3626/2008 ze dne 30. 6. 2009 a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 586/2006 ze dne 30. 1. 2008 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrhu stěžovatele na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem nebylo vyhověno.

Narativní část

Rozhodnutím městského soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci-členové stěžovatele domáhali po stěžovateli uzavřít s nimi kupní smlouvu na ideální části obytných domů ve stěžovatelově vlastnictví. Podle názoru městského soudu byla smlouva o smlouvě budoucí, jíž se žalobci dovolávali, neplatná, neboť tehdejší orgány stěžovatele při uzavírání smlouvy překročily svou pravomoc a smlouva se navíc měla týkat nemožného plnění (bytové jednotky nebyly vymezeny). K odvolání žalobců změnil krajský soud rozhodnutí městského soudu tak, že žalobě vyhověl. Stěžovatelem podané dovolání nejvyšší soud zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu konstatoval, že obecné soudy se nezabývaly námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, a to přesto, že stěžovatel se tohoto rozporu nepřímo dovolával již před soudem prvního stupně a výslovně pak v řízení před soudem odvolacím. Jakkoli Ústavní soud připustil, že stěžovatelova formulace námitky rozporu předmětné smlouvy s dobrými mravy mohla být preciznější a podrobnější, skutečnost, že odvolací soud na tuto námitku vůbec nereagoval, měla za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

Ve vztahu k rozhodnutí soudu dovolacího Ústavní soud uvedl, že ten se námitkou neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy nezabýval z toho důvodu, že stěžovatel ji neuplatnil. Z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 642/03) přitom vyplývá, že přichází-li v úvahu možnost absolutní neplatnosti právního úkonu a na neplatnost je možno usuzovat z průběhu předchozího řízení a provedeného dokazování, je soud povinen se eventualitou absolutní neplatnosti zabývat z úřední povinnosti.

Protože obecné soudy nedostály své povinnosti zkoumat stěžovatelem vznesenou námitku absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, byla jejich rozhodnutí zatížena vadou, jež měla za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil. Současně nevyhověl stěžovatelově návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť pro to neshledal důvod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2600/09 ze dne 9. 12. 2010

N 245/59 SbNU 499

K povinnosti soudů zabývat se námitkou rozporu smlouvy s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. IV. ÚS 2600/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele "F" družstvo, se sídlem Filipova 9, 635 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 586/2006 ze dne 30. ledna 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 3626/2008 ze dne 30. června 2009, ve věci žaloby na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a M. B. a P. P. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 3626/2008 ze dne 30. června 2009 a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 Co 586/2006 ze dne 30. ledna 2008 se zrušují.

Návrhu stěžovatele na přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se nevyhovuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 42 C 19/98 bylo zjištěno, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení zahájeném k žalobě M. B., J. T. a P. P na stanovení povinnosti žalovanému stěžovateli uzavřít se žalobci ve stanovené lhůtě kupní smlouvu ohledně ideální části označených nemovitostí - obytných domů. Povinnost uzavřít uvedenou kupní smlouvu žalobci opírali o smlouvu o smlouvě budoucí (dále též "smlouva"), jež byla mezi nimi a stěžovatelem - zastoupeným jeho tehdejším předsedou a tehdejším členem představenstva - uzavřena dne 3. září 1997 a podle níž měla být kupní smlouva se stěžovatelem uzavřena poté, co stěžovatel bude v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí. Stěžovatel, který jako právnická osoba vznikl dne 4. února 1997 mimo jiné za účelem převádění bytových jednotek v předmětných nemovitostech do vlastnictví svých členů, koupil tyto od předchozího vlastníka Teplárny Brno, a. s., který byty v nich situované přiděloval svým zaměstnancům (původně byty podnikové). Tito, jako nájemci bytů v předmětných nemovitostech, založili družstvo stěžovatele proto, aby bylo možno tyto byty po vymezení bytových jednotek prohlášením vlastníka převést do jejich osobního vlastnictví. Kupní cena za nemovitosti měla být společnosti Teplárny Brno, a. s., zaplacena z členských vkladů členů družstva, avšak s ohledem na to, že někteří nájemníci neměli dostatek finančních prostředků na zaplacení členských podílů a stěžovatel tak neměl k dispozici celou částku na zaplacení kupní ceny společnosti Teplárny Brno, a. s., poskytli shora jmenovaní žalobci, členové družstva a rovněž nájemci bytů, stěžovateli finanční částku cca 1 000 000 Kč jako půjčku. (Tato půjčka jim byla v říjnu 1998 vrácena se 14% úrokem). Sami se pak na mimořádné schůzi družstva konané dne 11. srpna 1997 stali dalšími novými členy představenstva družstva, které s nimi následně jako s budoucími kupujícími uzavřelo předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž stěžovatel poté, co se stane vlastníkem nemovitostí, na ně převede do podílového spoluvlastnictví ideálních 3krát 36/1000 (9/250) označených nemovitostí. Stěžovatel ve stanovené lhůtě kupní smlouvu se žalobci neuzavřel, a proto se tito obrátili na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle stěžovatele při uzavření kupní smlouvy.

Po provedeném dokazování (mimo jiné i výslechem podstatné části členů družstva přítomných na mimořádné schůzi) soud prvního stupně - v pořadí svým již druhým rozsudkem - žalobu opakovaně zamítl s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku), je v rozporu s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a dále s odkazem na ustanovení § 13 odst. 4 obchodního zákoníku a § 20 odst. 1, 2 občanského zákoníku dovodil překročení pravomocí předsedy a člena představenstva družstva při uzavírání smlouvy s tím, že žalobci v době jejího podpisu museli vědět, že představenstvo družstva překročilo mandát daný mu členskou schůzí.

Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") se s názory soudu prvního stupně neztotožnil a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Z podrobně rozvedených důvodů a s důrazem na to, že v době uzavření smlouvy dne 3. září 1997 nebyly v předmětných nemovitostech vymezeny bytové jednotky, jak uvedl, nemohl dospět k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí se má týkat plnění nemožného a z tohoto důvodu že je neplatná (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku). Poukázal také na to, že v době uzavření smlouvy nebylo rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi svěřeno do působnosti členské schůze zákonem a ani ze stanov stěžovatele, platných k uvedenému dni, nic takového nevyplývalo. Ustanovení § 13 odst. 4 a § 239 odst. 4 obchodního zákoníku aplikovat nebylo možno, neboť těmito ustanoveními byl citovaný zákon doplněn až po uzavření sporné smlouvy zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jenž nabyl účinnosti 1. ledna 2001. Smlouva také byla uzavřena osobami oprávněnými jednat za stěžovatele ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 občanského zákoníku, ustanovení odstavce druhého tohoto ustanovení se na daný případ nevztahuje, neboť se týká právních úkonů pracovníků či členů družstva, předmětný úkon však učinilo představenstvo družstva jako statutární orgán v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 občanského zákoníku.

Dovolání podané stěžovatelem do rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") zamítnuto, jelikož se jmenovaný soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího. Nad rámec dovolacího přezkumu učinil však další poznámky, a to: 1. dovolatel neuplatnil jako důvod neplatnosti rozpor sporné smlouvy s dobrými mravy, 2. předmětem daného řízení není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří uvedenou smlouvu uzavřeli, 3. stěžovateli nic nebrání v tom, aby poté, co na základě sporné smlouvy bude proveden vklad do katastru nemovitostí, usiloval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se žalobci a posléze o vytvoření jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., případně v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vzniku jednotek podle uvedeného zákona.

Proti těmto rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel tvrdí porušení shora označených základních práv. Obdobně jako v předcházejícím řízení tvrdí neplatnost smlouvy pro neurčitost a vady, spočívající v předmětu smlouvy, překročení pravomocí předsedy a člena představenstva, kteří k uzavření této smlouvy neměli mandát od ostatních členů družstva, o čemž žalobci věděli, neboť v době uzavírání smlouvy byli zároveň i statutárními orgány družstva. Uzavření kupní smlouvy, k níž je napadenými rozhodnutími donucován, je v rozporu s dobrými mravy. Opětovně také poukazuje na to, že mělo být aplikováno ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i to, že povinnost uzavřít kupní smlouvu je v rozporu se zákonem, a to s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb. Uvádí, že již v době koupě předmětných nemovitostí byli všichni nájemníci zakládajícími členy družstva stěžovatele, a to platí i o nájemnících bytů zmiňovaných ve smlouvě, mají vypořádány všechny závazky vůči družstvu a chtějí nyní byty převést do osobního vlastnictví. V doplnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel obsáhle polemizuje s názorem odvolacího soudu o tom, že pokud nejsou v domě vymezeny bytové jednotky, může družstvo majetkově disponovat s nemovitostmi a činit i právní úkony směřující k převodu jejich částí, a rozvádí argumenty svědčící jím zastávanému názoru opačnému, vycházejícímu a opírajícímu se o smysl a účel zákona č. 72/1994 Sb. a jeho ustanovení § 23 s důrazem na to, že převod ideálních částí nemovitosti družstva, ve které jsou byty, se v důsledku dotýká majetkového nároku nájemců bytů, individualizovatelného přímo na základě zákona, jimž tak vzniklo ex lege legitimní očekávání požívající ústavní ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které naznačil dovolací soud, by přineslo prodlení s převody bytů, právní nejistotu a náklady s dalším řízením. S poukazem na imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty provádí dále srovnání s blokačními ustanoveními restitučních zákonů také s poukazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 112/99 ze dne 29. března 2000 (N 47/17 SbNU 327)]. Dovolacímu soudu s poukazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 45/2000 ze dne 20. září 2000 (N 133/19 SbNU 213), nález sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. června 2004 (N 79/33 SbNU 259)] vytýká, že se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Rozvádí dále argumentaci svědčící podle něj tomu, že předmětná smlouva je v rozporu s dobrými mravy, přitom mimo jiné uvádí, že je zřejmé, že dispozice s budovou družstva, ve které jsou byty nájemců - členů družstva - se dotýkala poměrů všech členů družstva, a to zásadním způsobem. Proto by byl mravný, spravedlivý jen postup v souladu s vůlí většiny družstva, tomu velí požadavek spravedlnosti a nutnosti ochrany většiny před zneužitím menšinou. Ustanovení § 20 odst. 1 občanského zákoníku mohlo mít stěží ochranu kritizovaného postupu na mysli, ostatně právě proto byl přijat § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku, dle něhož do působnosti členské schůze družstva patří "rozhodovat o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty; takové rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodnutí týká". V návaznosti na uvedené stěžovatel poukazuje na skutkové okolnosti případu i na výslech svědků (jednotlivých členů družstva), z jejichž výpovědí před soudem prvního stupně vyplynulo, že v rozporu s realitou bylo v protokolu o jednání mimořádné schůze družstva uvedeno, že na schůzi bylo projednáno a poté i jednomyslně schváleno uzavření předmětné smlouvy, přitom takový postup je přičitatelný právě jejím stranám, neboť právě a jen ony měly zájem na zfalšování protokolu. Současně informuje o tom, že žalobci v současné době požadují po stěžovateli extrémně vysoké částky jako náhradu škody, což jen deklaruje jejich výlučně zištný motiv od počátku na úkor dalších nájemců. Poukazuje dále na judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje, která ze skutečnosti, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku rozporu s dobrými mravy, dovozuje protiústavnost rozhodnutí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 642/03, nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005 (N 171/38 SbNU 367), nález sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. června 2009 (N 144/53 SbNU 765), nález sp. zn. I. ÚS 1688/09 ze dne 29. října 2009 (N 229/55 SbNU 155)]. Uzavírá pak, že předmětná smlouva byla uzavřena v rozporu s požadavkem dobrých mravů, proto je absolutně neplatná, odvolací i dovolací soud aprobovaly jednání, které je contra bonos mores, a v důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé a napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 Listiny, včetně práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 6 Úmluvy. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí a zároveň navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil vedlejším účastníkům nahradit stěžovateli náklady řízení, a pokud by tak Ústavní soud neučinil, nechť je uloží zaplatit účastníkům řízení.

Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal zcela na zdůvodnění svého rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru práva stěžovatele jím označená porušena nebyla a že stěžovatel opakuje námitky, s nimiž se odvolací i dovolací soud zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení k obsahu ústavní stížnosti plně odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastník řízení M. B. ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti k námitkám stěžovatele, týkajícím se důvodů neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí pro její neurčitost, překročení pravomocí i obcházení zákona, v podstatě odkazuje na závěry obecných soudů vyšších stupňů v dané věci postupně vydané, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž pokud jde o domnělé obcházení zákona, významnou se podle něj jeví skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena ještě před nabytím nemovitostí družstvem, kdy podmínkou tohoto bylo získání dostatečných prostředků k její koupi, a stěžovatel tedy sám nemohl legitimně očekávat převod všech reálně existujících bytů na jejich obyvatele. V poměru k argumentaci rozporu s dobrými mravy pak namítá, že tato námitka byla stěžovatelem poprvé uplatněna teprve v řízení před Ústavním soudem, a dovolává se zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu. Argumentaci úmyslem vedlejších účastníků dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu považuje za neodůvodněnou a v této souvislosti poukazuje i na poznámku uvedenou v rozhodnutí dovolacího soudu o tom, že předmětem daného řízení není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří smlouvu uzavřeli, přitom poukazuje i na to, že družstvo příslušné kroky v tomto směru vůči svým statutárům nepodniklo. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Další vedlejší účastník P. P. pak ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, kromě obdobného vyjádření k námitkám stěžovatele týkajícím se neplatnosti smlouvy odkazem na správné závěry soudů vyšších stupňů a jejich zdůvodnění, dále ve vyjádření zdůrazňuje, že stěžovatel se na vedlejší účastníky jako na spoluvlastníky domu nikdy neobrátil se žádostí o součinnost při vypracování a podpisu prohlášení vlastníka, rovněž členové družstva stěžovatele jsou ve vztahu k družstvu pasivní, a namítat tedy, že napadená rozhodnutí jsou stěžovateli na újmu, za situace, kdy si tuto újmu působí vlastní nečinností, dobře nelze, a jsou-li takto namítána porušení práv nájemců, není jasné, proč se tito svých práv nedomáhají. Uvádí dále, že je členem družstva stěžovatele a namítat, že mu jde jen o majetkový prospěch na úkor ostatních členů družstva, není ani slušné, nadto členem statutárních orgánů stěžovatele nikdy nebyl. Zatím je to družstvo, které získává každý měsíc bezdůvodné obohacení na úkor vedlejšího účastníka - pro potřeby svých členů užívá celý dům a za užívání podílů vedlejších účastníků nic neplatí. Argumentace doplňku ústavní stížnosti týkající se výkladu a případné aplikace ustanovení zákona o vlastnictví bytů podle něj postrádá smysl za situace, kdy v domě nejsou vymezeny jednotky. Napadená rozhodnutí případnému převodu jednotek nebrání poté, co bude zpracováno prohlášení vlastníka, jen bude třeba zohlednit majetkové vypořádání spoluvlastníků. Z uvedených důvodů tento vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 19/98, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.

Především je třeba uvést, že Ústavnísoud akceptuje názory obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích, a to v poměru k jejich závěrům při aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 a 2 občanského zákoníku i ustanovení § 13 obchodního zákoníku, § 20 odst. 1 občanského zákoníku a nepoužitelnosti ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí lze odkázat. Přesto však ústavní stížnost považuje za důvodnou, a to pro odvolacím soudem nedodržený zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny) a formalistický, v rozporu se zásadami spravedlivého procesu stojící přístup soudu dovolacího. Tento závěr činí Ústavní soud z toho důvodu, že ani jeden ze jmenovaných soudů se nezabýval možností posouzení otázky platnosti smlouvy z pohledu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze sice dovodit, že smlouvu nepovažuje za právní úkon učiněný v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb., nezkoumal ji však již z pohledu možného rozporu s dobrými mravy, a to přesto, že stěžovatel se ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně - u jednání dne 10. května 2006 - neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to i ve spojení s rozporem s dobrými mravy, v podstatě dovolával. Před odvolacím soudem dne 25. ledna 2008 (č. l. 271 p. v.) prostřednictvím svého zástupce se pak výslovně dovolával korektivu dobrých mravů. Samozřejmě tak měl učinit pregnantněji, podrobnějším způsobem a v návaznosti na konkrétní vylíčení skutkové, obdobně jak to činí nyní v ústavní stížnosti, nicméně z okolností daného případu, aniž by je však zde Ústavní soud sám hodnotil, jak je v průběhu řízení stěžovatel popisoval a hodnotil, bylo možno dovodit, které z nich konkrétně (např. usnesení přijaté v rozporu se skutečnou vůlí členů družstva či jednání členů představenstva při uzavírání smlouvy, ale i jeho opětovný poukaz na rozpor se zákonem, přesněji s ustanovením § 23 zákona a jeho smyslem) s jednáním v rozporu s dobrými mravy spojuje. Pokud za uvedeného stavu odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak na tuto obranu stěžovatele nereagoval, zatížil v této části své rozhodnutí nepřezkoumatelností, která má ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu vždy za následek porušení práva na spravedlivý proces.

Z odůvodnění rozhodnutísoudu dovolacího pak je sice čitelné, že tento - ač, jak na to poukazuje stěžovatel, relevanci otázky neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy v části obiter dictum připustil - se touto otázkou nezabýval proto, že stěžovatel jako důvod neplatnosti rozpor smlouvy s dobrými mravy neuplatnil. Ani tento postup dovolacího soudu Ústavní soud nemůže akceptovat, a to jednak z toho důvodu, že jak je již shora naznačeno, toto konstatování zcela obsahu spisu neodpovídá, především však Ústavní soud nemůže pominout vlastní judikaturu (nález sp. zn. I. ÚS 642/03), v níž dal v podstatě najevo, že pokud jde o posouzení platnosti právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku, tedy přichází-li v úvahu možnost absolutní neplatnosti právního úkonu, je povinen se soud - a tedy i soud dovolací - zabývat touto otázkou z úřední povinnosti. To samozřejmě za podmínky, že průběh předchozího řízení, provedeného dokazování, tak jak je tomu v posuzované věci, takovou možnost naznačuje. Připustit postup opačný by podle názoru Ústavního soudu s ohledem na to, že absolutní neplatnost podle § 39 občanského zákoníku nastává ze zákona a je možno ji na rozdíl od neplatnosti relativní uplatnit kdykoliv, bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavnísoud tak z uvedených důvodů shledal napadená rozhodnutí za porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je zrušil (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Návrhu stěžovatele na uložení povinnosti hradit mu vedlejšími účastníky, případně účastníky řízení vzniklé náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu) Ústavní soud nevyhověl, neboť okolnosti daného případu podle něj nejsou natolik mimořádné, aby jimi bylo možno zdůvodnit použití výjimky ze zásady, že vzniklé náklady v řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník řízení sám.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru