Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2597/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální ředitelství cel
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Celní úřad pro Moravskoslezský kraj
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Clo
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2597.20.1
Datum podání09.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77, § 78 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2597/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PEGATRON Czech, s. r. o., sídlem Na Rovince 862, Ostrava, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem, sídlem Milíčova 1670/12, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. července 2020 č. j. 5 Afs 83/2018-45, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2018 č. j. 22 Af 5/2016-90, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 14. prosince 2015 č. j. 29490-4/2015-900000-304.5 a rozhodnutí Celního úřadu Ostrava ze dne 21. května 2010 č. j. 8021-10/10146300-021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, a Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem náměstí Svatopluka Čecha 547/8, Ostrava, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka v letech 2007 a 2008 do České republiky dovážela zboží, ze kterého sestavovala tzv. set top boxy obsahující síťovou kartu. Celní úřad Ostrava (dále jen "celní úřad") v záhlaví uvedeným rozhodnutím dodatečně doměřil stěžovatelce dovozní clo v celkové výši 156 246 562 Kč, neboť dospěl k rozdílnému sazebnímu zařazení podle nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. 7. 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (dále jen "Společný celní sazebník") než stěžovatelka při celním prohlášení. Odvolání stěžovatelky zamítlo Celní ředitelství Ostrava jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 31. 8. 2010. Celní orgány dospěly mezi jiným k závěru, že zařízení dodávané stěžovatelkou nelze zařadit pod podpoložku KN 8528 71 13 Společného celního sazebníku, neboť neobsahují modem jako "modulátor-demodulátor signálu z analogového na digitální a opačně"; namísto něj obsahují pouze síťovou kartu, která je odlišným technickým zařízením.

3. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka dne 1. 10. 2010 žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), věc byla vedena pod sp. zn. 22 Af 99/2010. V řízení před krajským soudem byl proveden znalecký posudek v oboru kybernetika, podle nějž sice tzv. set top boxy dovážené stěžovatelkou jsou schopny obousměrné komunikace prostřednictvím internetového připojení, avšak navíc je k tomu potřeba jiné zvláštní technické zařízení. V době probíhajícího soudního řízení byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 11. 2012 ve spojených věcech C-320/11, C-330/11, C-382/11 a C-383/11 Digitalnet (dále jen "rozhodnutí Digitalnet"), podle kterého pro účely sazebního zařazení zboží do podpoložky KN 8528 71 13 Společného celního sazebníku je "modem pro získání přístupu na internet chápán jako zařízení, které je způsobilé samo a bez použití jakéhokoli jiného přístroje nebo mechanismu získat přístup na internet a zajistit interaktivitu a obousměrnou výměnu informací".

4. Krajský soud prvním rozsudkem ze dne 29. 5. 2013 žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti Generálního ředitelství cel (jako správního orgánu příslušného k rozhodnutí o odvolání podle tehdy nově přijatého zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů) však rozsudkem ze dne 18. 12. 2013 vrátil krajskému soudu věc k novému projednání pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí druhým rozsudkem ze dne 5. 3. 2014 znovu zrušil a věc Generálnímu ředitelství cel vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti Generálního ředitelství cel druhý rozsudek krajského soudu znovu zrušil rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, neboť krajský soud mimo jiné nesprávně uvedl, že se dané zařízení dokáže samostatně připojit k internetové síti; to však z provedených důkazů nevyplývá. Krajský soud třetím rozsudkem ze dne 27. 1. 2015 opětovně zrušil žalobou napadené rozhodnutí, neboť argumentace Generálního ředitelství cel při výkladu pojmu "modem" neodpovídala rozhodnutí Digitalnet. Nejvyšší správní soud kasační stížnost Generálního ředitelství cel zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2015.

5. Nato Generální ředitelství cel v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnilo napadené rozhodnutí celního úřadu tak, že stěžovatelce doměřilo dovozní clo ve stejné výši, avšak původní jeden nedělitelný výrok rozdělilo na čtyři samostatné. Generální ředitelství cel uvedlo, že podle znaleckého posudku provedeného v předcházejícím soudním řízení je sice zkoumané zařízení obsahující síťovou kartu schopno připojit se k internetu, avšak k připojení potřebuje jiné přídavné zařízení. Podle rozhodnutí Digitalnet zkoumaná zařízení modem neobsahují, je-li třeba k přístupu na internet použít další samostatné zařízení.

6. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Generální ředitelství cel podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu, jenž ji napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud zaprvé uvedl, že pro vyměření cla neuplynula prekluzivní lhůta, neboť řízení před Generálním ředitelstvím cel po skončení předchozího soudního řízení navazovalo na původní správní řízení, celní orgány nečinily žádné úkony, jež by vedly k účelovému zachování lhůty. Zadruhé, žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, skutkový stav je zjištěn dostatečně. Generální ředitelství cel nepochybilo, vycházelo-li ze znaleckého posudku provedeného v předcházejícím soudním řízení, nadto konfrontovalo-li jej se závaznými právními názory správních soudů a Soudního dvora. Zatřetí, sazební zařazení, které provedly celní orgány, je správné, neboť podle rozhodnutí Digitalnet je pojmovými znaky modemu mj. "schopnost samostatného (bez jakéhokoli jiného přístroje) získání přístupu na internet". Tuto podmínku zkoumaná zařízení nesplňují, neboť se nemohou k internetu připojit samostatně, bez použití jiného přídavného zařízení.

7. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Ztotožnil se s aplikací závěrů rozhodnutí Digitalnet Generálním ředitelstvím cel a krajským soudem. Zdůraznil, že podle § 78 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, správní orgán po zrušení svého rozhodnutí v soudním řízení správním může zahrnout do dalšího řízení důkazy provedené v tomto řízení. Konstatoval, že není pravda, že v záhlaví uvedené rozhodnutí Generálního ředitelství cel materiálně nenavazuje na původní celní řízení, byla-li v něm posouvána jiná kritéria pro sazební zařazení zboží, a proto prekluzivní lhůta pro vyměření cla neuplynula.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozděluje svou argumentaci do pěti okruhů.

9. Zaprvé, stěžovatelka tvrdí, že se celní orgány a správní soudy dopustily excesu při výkladu a použití Společného celního sazebníku při sazebním zařazení zboží, které dovážela. Výklad a použití položek kombinované nomenklatury neodpovídá jazykovému znění a celní orgány a správní soudy chybně vykládají rozhodnutí Digitalnet, neboť z něj vyplývá, že pojmovými znaky modemu je toliko schopnost oboustranně komunikovat prostřednictvím internetu; nutnost takového připojení bez jiného zvláštního zařízení pojem nepřiměřeně a nepředvídatelně rozšiřuje. Síťovou kartu, jež byla obsažena ve stěžovatelkou dováženém zboží, je proto nutné považovat za "modem".

10. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že Generální ředitelství cel a správní soudy excesivně hodnotily obsah znaleckého posudku. Ve skutečnosti z něj nevyplývá kategorický závěr o tom, že zkoumané zařízení není schopno samostatného připojení k internetu.

11. Zatřetí, stěžovatelka namítá, že se správní orgány a správní soudy dopustily tzv. opomenutí důkazu. Z provedeného znaleckého dokazování jednoznačně neplyne, zda jsou splněny podmínky pro podřazení části zkoumaných zařízení pod pojem "modem" podle rozhodnutí Digitalnet, proto navrhovala stěžovatelka v řízení před správními soudy znalecké dokazování doplnit. Správní soudy ani správní orgány navrhované doplnění dokazování neprovedly, ani řádně nezdůvodnily, proč tak neučinily.

12. Začtvrté, stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť se celní orgány a správní soudy nedostatečně vypořádaly s její důležitou námitkou, že napadená rozhodnutí odporují výkladu Soudního dvora v rozhodnutí Digitalnet. Soudní dvůr v něm uvedl, že nezáleží na typu použité techniky pro sazební zařazení zboží; jde toliko o to, zda je zařízení schopné se samostatně připojit na internet. Na tento argument nikdo z účastníků řízení nereagoval.

13. Zapáté, celní orgány a správní soudy se podle stěžovatelky dopustily excesu při posuzování plynutí prekluzivní lhůty pro dodatečné vyměření cla. Po skončení (prvního) soudního řízení správního pod sp. zn. 22 Af 99/2010 se Generální ředitelství cel zabývalo jinými skutečnostmi, než v řízení předchozím, neboť zkoumání přítomnosti modemu je odlišné od zkoumání samostatnosti internetového připojení. Proto řízení předcházející napadenému rozhodnutí Generálního ředitelství cel nenavazuje na řízení původní. Prekluzivní lhůta se neměla stavět, neboť šlo o úkony bez věcné souvislosti k předchozímu řízení (per analogiam rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 2 Afs 1/2015-49 a ze dne 20. 5. 2015 č. j. 4 Afs 54/2015-21). Opačný závěr vede k faktickému popření institutu prekluze.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

16. K první námitce (viz bod 9 shora) Ústavní soud nejprve uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka mezi jiným dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho tvrzení a právnímu názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádně vedené soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V nyní posuzované věci jsou napadená rozhodnutí v tomto směru řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněna (viz zejména body 54 až 57 napadeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel, body 24 a 25 napadeného rozsudku krajského soudu a body 16 až 19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud se ztotožňuje s výkladem pojmu "modem" v rozhodnutí Digitalnet, z něhož plyne podmínka schopnosti samostatného připojení k internetu (bez jakéhokoli jiného přístroje). Ústavní soud, obdobně jako vedlejší účastníci, vychází zejména z bodu 48 rozhodnutí Digitalnet, podle kterého je modem zařízením, které je schopno získat přístup na internet "samo a bez použití jakéhokoli jiného přístroje".

17. S uvedeným souvisí druhá námitka (viz bod 10 shora), k níž Ústavní soud nejprve uvádí, že se s ní řádně vypořádaly již správní soudy (srov. zejména bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na pasáž uvedeného znaleckého posudku: "[zkoumané zařízení] neobsahuje však samo žádné zařízení, které by ho činilo samostatně připojitelným k telefonní lince, kabelové televizi, optickému kabelu, jak jsou běžně těmito způsoby signály na dlouhé vzdálenosti šířeny." Nejvyšší správní soud v bodu 17 svého napadeného rozsudku rovněž uvedl pasáže daného znaleckého posudku, podle kterého zařízení "potřebuje ke svému provozu ještě jiné přídavné zařízení", "neobsahuje čip nebo anténu pro příjem internetu pomocí wifi" a "přímé zapojení internetového kabelu do ethernetového vstupu zařízení bude nefunkční". Uvedené nevyvolává pochybnosti o tom, že zkoumané zařízení není "samo a bez...použití jakéhokoli jiného přístroje" schopno připojení k internetu. Naopak, z citovaných pasáží lze bez dalšího učinit závěr, že zkoumané zařízení nesplňuje daná kritéria. Závěry správních orgánů a správních soudů v tomto směru nejsou excesem.

18. K námitce uvedené zatřetí (viz bod 11 shora) je nutné nejprve uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)].

19. Z uvedeného plyne, že nikdo z účastníků řízení nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky pro nadbytečnost, neboť již z provedeného dokazování vyplývá, že zkoumané zařízení neobsahuje modem ve smyslu Společného celního sazebníku. K tomu se vyjadřuje např. Nejvyšší správní soud v bodu 23 a 24 svého napadeného rozsudku. Není proto pravda, že se s důkazním návrhem nikdo z účastníků řízení nevypořádal, když jej Nejvyšší správní soud považoval za nadbytečný. Ústavní soud tento postup shledal ústavně konformním.

20. K čtvrté námitce (viz bod 12 shora) je třeba rovněž nejprve odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle které je požadavkem práva na soudní ochranu adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení jako součásti náležitého odůvodnění [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, § 61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, § 29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13). Je proto zásadní, zda orgány veřejné moci postavily proti námitkám stěžovatelky vlastní ucelenou argumentaci, která sice nevyvrací její každou jednotlivou námitku, ale vůči níž námitky stěžovatelky jako celek neobstojí.

21. Přitom je pravdou, že v posuzované věci na uvedenou námitku stěžovatelky nikdo z účastníků řízení výslovně nereagoval. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že účastníci řízení považovali za zásadní, zda je zařízení schopno získat přístup na internet "samo a bez použití jakéhokoli jiného přístroje", druh použité techniky účastníci řízení neposuzovaly. Z toho vyplývá, proč podle účastníků jejich napadená rozhodnutí odpovídají závěrům rozhodnutí Digitalnet. Z těchto důvodů je nelze považovat za nepřezkoumatelná.

22. K páté námitce (viz bod 13 shora) je třeba odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů, ve kterých se s uvedenou námitkou řádně vypořádaly (viz body 16 a 17 napadeného rozsudku krajského soudu a body 27 až 29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy shodně upozorňují, že prekluzivní lhůta se stavěla z důvodu podání opravných prostředků a Generální ředitelství cel nečinilo žádné účelové procesní úkony po skončení předchozího soudního řízení správního. Zabývalo-li se poté rozdílnými kritérii při sazebním zařazení zboží, bylo to toliko logickým důsledkem vydání rozhodnutí Digitalnet Soudním dvorem, který je oprávněn k závaznému výkladu unijního práva použitého ve věci. Podle krajského soudu nelze použít stěžovatelkou odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť Generální ředitelství cel nepostupovalo účelově a formalisticky. Ústavní soud uvedeným závěrům správních soudů nemá co vytknout.

23. Běh prekluzivní lhůty ke sdělení zaúčtování cla podle čl. 221 odst. 3 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, se staví po dobu řízení o podaném opravném prostředku. V nyní posuzované věci řízení předcházející vydání v záhlaví uvedeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel materiálně navazovalo na soudní řízení správní vedené pod sp. zn. 22 Af 99/2010 a řízení jemu předcházející, neboť jejich předmětem byly totožné skutkové okolnosti (totožné zboží) a totožná právní kvalifikace. Došlo-li v průběhu řízení k judikaturnímu posunu ve výkladu předpisů, jimiž se řídí sazební zařazení zboží, neznamená to, že by v jeho důsledku došlo k obnovení běhu prekluzivní lhůty, jak se domáhá stěžovatelka. Soudní výklad pojmu "modem", který byl proveden v době probíhajícího řízení před vedlejšími účastníky, nemá vliv na rozsah předmětu řízení. Rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem totiž má zásadně deklaratorní povahu [srov. např. bod 48 rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 9. 2011 ve spojených věcech C-89/10 a C-96/10 Q-Beef].

24. Ústavní soud konstatuje, že řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a jako celek ho lze pokládat za řádně vedené. Rozhodnutí soudy vydaná byla srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

25. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru