Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2590/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2590.17.1
Datum podání15.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2590/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. T., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Tdo 464/2017-40, Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 8 To 118/2016, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 4 T 37/2016-891, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, která jej měla zkrátit v právech, zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze zločinu loupeže ve spolupachatelství (§ 23 k § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku), přečinu omezování osobní svobody ve spolupachatelství (§ 23 k § 171 odst. 1 trestního zákoníku), pokusu zločinu vraždy [§21 odst. 1 k § 140 odst. 1 a 3 písm. j) trestního zákoníku], přečinu usmrcení z nedbalosti (§ 143 odst. 1 trestního zákoníku), a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let do věznice s ostrahou, trestu propadnutí specifikovaných věcí a k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s druhým odsouzeným poškozeným v souhrnu částku 988 198 Kč; se zbytkem nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatel zamítl; Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Stěžovatel namítá, že především odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, které soud nalézací považuje za klíčové pro vyslovené závěry; Krajský soud v Praze měl nadto rozhodnout na základě nedostatečně podložených úvah nemajících oporu v provedeném dokazování. Soudy rovněž neprokázaly motivaci stěžovatele k usmrcení poškozeného, a proto nemá ani kvalifikace trestného činu vraždy oporu v provedeném dokazování, ale je pouhou spekulací a účelovou interpretací soudů. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 dost. 6 trestního řádu (viz též nález sp. zn. III. ÚS 1104/08); namítá dále porušení zásady presumpce neviny, neboť je to především stát, jehož úkolem v trestním řízení je unést důkazní břemeno a v případě pochybností aplikovat princip in dubio pro reo (viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 či IV. ÚS 36/98).

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je opakováním jeho námitek užitých v řízení před soudy a zjevně pak v dovolání. Ústavní soud však není další instancí všeobecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti, který reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady.

Stěžovatel fakticky zakládá tvrzení o porušení svých práv na tom, že obecné soudy neuvěřily jeho obhajobě a vyvodily závěry pro něj nepříznivé. Stěžovatel přitom provádí vlastní výklad volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu); má za to, že z provedených důkazů měly soudy vyvodit jiné závěry. Naplnění této zásady je soud rozhodující o vině a trestu povinen řádně odůvodnit a popsat, o které provedené důkazy opírá svá skutková zjištění a jakými úvahami se přitom řídil (§ 125 trestního řádu); pokud tak učiní způsobem, který je přezkoumatelný, není v pravomoci ani Ústavního soudu jeho úvahy přehodnocovat, a to ani tehdy, kdyby se s ním neztotožnil (viz například nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219, též http://nalus.usoud.cz). Krajský soud v Praze však provedl dokazování v nezbytném rozsahu, dovodil a srozumitelně odůvodnil závěry vyplývající z provedených důkazů, především výslechů obžalovaných, aniž přitom porušil princip in dubio pro reo. Závěry popsal zřetelně a bez důvodných pochybností, jak stěžovatel namítá.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu) - tyto požadavky napadený rozsudek splňuje. Usnesení vyšších soudů pak správnost postupu Krajského soudu v Praze verifikovala, soudy v rámci řízení o opravných prostředcích nezjistily žádná pochybení soudu prvního stupně, která by rozsudek znevěrohodnila či zpochybnila ani porušení hmotně či procesně-právních limitů, v nichž se soud při svém rozhodování pohybuje.

Úkolem Ústavního soudu pak je prověřit, zda orgány veřejné moci nezasáhly i zaručená práva, přičemž ne každý postup obecného soudu, byť by byl vadný, vede bez dalšího ke zkrácení ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud se zabývá jen otázkou tvrzeného porušení těchto práv, což však nezjistil. Právo na spravedlivý proces přitom neznamená nárok na rozhodnutí odpovídající požadavku účastníka, ale záruku, že řízení proběhne podle předem stanovených procesních pravidel a zákonem předvídaným způsobem. Těmto požadavkům všechna rozhodnutí odpovídají, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru