Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 259/95Nález ÚS ze dne 04.04.1996K výlučné rozhodovací pravomoci ministra podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/5 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.259.95
Datum podání27.10.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb., § 1 odst.4, § 4 odst.5, § 7 odst.6, § 1 odst.3, § 10 odst.1

110/1946 Sb., § 1 odst.2

114/1948 Sb., § 4 odst.7

12/1945 Sb., § 1 odst.1, § 1 odst.2

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c

243/1992 Sb., § 2 odst.2 písm.c

5/1945 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 259/95 ze dne 4. 4. 1996

N 27/5 SbNU 227

K výlučné rozhodovací pravomoci ministra podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 4. dubna 1996

v senátě ve věci ústavních stížností B. S., zastoupené advokátem

JUDr. J. Ž. proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8.

1995, čj. 29 Ca 296/94-36 a 29 Ca 297/94-37,

takto:

Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, čj. 29 Ca

296/94-36 a 29 Ca 297/94-37, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podaných a obsáhle zdůvodněných ústavních stížnostech

proti shora uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně,

potvrzujícím rozhodnutí Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu

- ze dne 22. 8. 1994, čj. 3239/92-NRb) a čj. 3239/92/c)-NR, o tom,

že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, ve výroku rozhodnutí

správních orgánů blíže označených, stěžovatelka v podstatě uvádí,

že jí uplatněný nárok na vydání předmětných nemovitostí měl být

posuzován podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Její zemřelý manžel P.

K. byl totiž výměrem, vydaným bývalým ÚNV v Brně dne 18. 8. 1947,

prohlášen za osobu německé národnosti, a tím všechen jeho majetek

zemědělského charakteru, tedy i nárokované nemovitosti, propadl

státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Předmětem znárodnění

podle dekretu č. 100/1945 Sb. byl tedy již majetek ve vlastnictví

státu, neboť účinky konfiskace nastávaly přímo dnem nabytí

účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Jak znárodněním, tak

i konfiskací, byla, kromě jiného, porušena základní lidská práva

a svobody, zakotvená v článcích 2, 3 odst. 1, 11 odst. 1, 2 a 4

Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozsudky bylo také

porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené

v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje

zrušení napadených rozhodnutí.

Účastník řízení Krajský soud v Brně ve vyjádřeních ze dne

26. 2. 1996 a 28. 2. 1996 v podstatě poukázal na odůvodnění

napadených rozhodnutí s tím, že tvrzení stěžovatelky, že soud

zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní

ochranu, odmítá jako nepodložené. Zcela nepatřičné je pak, podle

jeho názoru, tvrzení stěžovatelky o tom, že toto právo porušil

tím, že neumožnil stěžovatelce přezkoumání svého rozhodnutí formou

dovolání. Pokud by tak učinil, postupoval by totiž v rozporu se

zákonem. Z uvedených důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní

stížnosti.

Vedlejší účastník Magistrát města Brna - pozemkový úřad - ve

svém vyjádření z 20. 2. 1996 projevil nesouhlas s právním názorem

stěžovatelky, že majetek původního vlastníka nemohl být teprve

následně převzat znárodněním, jestliže byl již předtím konfiskován

podle dekretu č. 12/1945 Sb., a opětovně položil důraz na

skutečnost, že pozemky, jejichž vydání je předmětem ústavní

stížnosti, byly znárodněny podle dekretu č. 100/1945 Sb. mimo tzv.

rozhodné období. Tento svůj názor opírá vedlejší účastník jednak

o znárodňovací výměr z 29. 1. 1948, který deklaroval rozsah

znárodnění, dále o zápisy v pozemkové knize a v neposlední řadě

i o stanovisko právní teorie z uvedené doby. Navíc, podle názoru

vedlejšího účastníka, původní vlastník, jako občan německé

národnosti, pozbyl československé státní občanství účinností

dekretu č. 33/1945 Sb. Z uvedených důvodů navrhl rovněž zamítnutí

ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci, B.c, státní podnik v likvidaci,

a Pozemkový fond ČR v Praze, ve svých vyjádřeních z 29. 2. 1996

a 22. 2. 1996 se v podstatě plně ztotožnili s právním názorem

Krajského soudu v Brně.

V obou napadených rozhodnutích dospěl Krajský soud v Brně

k závěru, že stěžovatelce nelze v tomto restitučním řízení přiznat

postavení oprávněné osoby podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č.

243/1992 Sb., v platném znění, ale ani podle § 4 odst. 2 písm. c)

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V prvém

případě proto, že původní vlastník nemovitostí neztratil majetek

podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani podle

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., v druhém případě

z toho důvodu, že původní vlastník předmětných nemovitostí byl

zbaven majetku znárodněním, ke kterému došlo před datem 25. 2.

1948, a to dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. 1.

1948, čj. NP/1-48791/48. Tímto dílčím výměrem bylo totiž

rozhodnuto na základě § 4 dekretu prezidenta republiky č.

100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,

o vymezení rozsahu znárodnění bývalého podniku Brno - Bohunické

cihlářské závody a továrna na hliněné zboží Armin svobodný pán von

Freyberg se sídlem v Brně - Bohunicích, kteréžto znárodnění bylo

zveřejněno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, č.

409 (Ú. l. ze dne 12. 2. 1946, částka 25) a vyhláškou ministra

průmyslu ze dne 4. 2. 1947, č. 155 (Ú. l. z 15. 2. 1947, částka

23), s určením, které nemovitosti patří do majetkové podstaty

znárodněného podniku.

Z uvedeného dílčího výměru ministerstva průmyslu, založeného

ve spisu Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu -, sp. zn.

3239/92-NRb), však Ústavní soud zjistil, že tento výměr, jímž byl

vymezen rozsah znárodnění, byl sice vydán ministerstvem průmyslu,

nicméně nikoliv ministryní průmyslu, ale někým, jehož podpis je ve

výměru označen jako nečitelný. Dekret prezidenta republiky č.

100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,

na jehož podkladě byl tento dílčí výměr vydán, svěřil však

veškerou rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v uvedeném

oboru výlučně do rukou ministra (§ 1 odst. 3, 4, § 4 odst. 5,

§ 7 odst. 6, § 10 odst. 1). Tomu, že tato výlučná pravomoc

ministra byla dána i při rozhodování o rozsahu znárodnění,

nasvědčuje také pozdější novelizace citovaného dekretu zákonem č.

114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných

podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a jiných

podniků, výslovně stanovícím v článku II sub. 14 (§ 4 odst. 7), že

o rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 rozhoduje ministr

průmyslu. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na stanovisko, jaké

zaujal již ve věci sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, č. 23) a v němž uvedl, že

v posuzované věci podnik právních předchůdců navrhovatelů byl

sice, jako ex lege pod znárodnění spadající, prohlášen za

znárodněný ve shodě se zákonem (článek I § 1 sub. 20 zákona č.

115/1948 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto znárodnění, tedy co do

vlastního vymezení znárodňované majetkové podstaty, stalo se tak

v rozporu s ním. Jinými slovy, znárodňovací proces byl dovršen

také v projednávané věci způsobem zjevně protiústavním, a tedy

v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Posléze uvedený závěr Ústavního soudu vede k tomu, že

posouzení stěžovatelkou uplatněných nároků se posunuje do zcela

jiné roviny, kterou krajský soud odmítl akceptovat, totiž do

oblasti režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé

otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, tedy předpisů, o které stěžovatelka uplatněné

nároky výslovně opírá. V tomto směru zjistil Ústavní soud z výpisu

z pozemkové knihy, knihovní vložky č. 77, 94, 118, 123, 146 a 154

k. ú. Bohunice, že všechny pozemky, o jejichž vydání

v projednávané věci jde, jsou vesměs vyznačeny jako role, a že

u těchto pozemků, stejně jako u dalších nemovitostí, byl podle

nařízení z 29. 1. 1940, č. I C 3-42/40, poznamenán zábor státní

policií. Tento konfiskační akt je sice třeba vzhledem k ustanovení

§ 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých

majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě

majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých

organizací a ústavů, považovat za akt neplatný, nicméně původním

vlastníkům bylo umožněno majetek vrátit pouze zrušením

konfiskačního rozhodnutí podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb.,

o zrušení nebo změně rozhodnutí správních úřadů z doby nesvobody

a o úřadech zřízených v době nesvobody (§ 1 odst. 2 citovaného

dekretu). K takovému vrácení majetku původnímu vlastníku nedošlo,

a ani dojít nemohlo, neboť jeho zemědělský majetek byl konfiskován

podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení

zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel

českého a slovenského národa. Právě zmíněná neplatnost převodu,

vyslovená v § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., jakkoliv neproběhlo

řízení o zrušení konfiskačního rozhodnutí tajné policie, vyvolala

totiž právní účinky v tom směru, že tento majetek bylo třeba

v souvislosti s aplikací dekretu č. 12/1945 Sb. posuzovat právě

podle majitele, jenž pozbyl majetek pod tlakem okupace nebo

národní, rasové nebo politické perzekuce. Byl-li tedy původní

vlastník označen za osobu německé národnosti a nebyla-li u něj

připuštěna výjimka podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., potom

konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhal i jeho majetek.

Přitom není určující, zda se tato konfiskace administrativně

promítla ve vztahu k celému zemědělskému majetku, ale postačuje,

že původní vlastník byl alespoň v některých případech z hlediska

dekretu č. 12/1945 Sb. "kategorizován", jak tomu bylo

i v projednávané věci, kdy u původního vlastníka, jak již bylo

uvedeno, nebyla připuštěna výjimka podle § 1 odst. 2 dekretu.

I v těchto případech, vzhledem k zmíněné "kategorizaci", byl totiž

dán průchod účinkům přechodu veškerého majetku podléhajícího

konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to přímo ze zákona, bez

ohledu na intabulační princip /(§ 1 odst. 1 dekretu), (obdobně viz

IV. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, usn. č. 20)/.

K uvedenému navíc třeba dodat, že zásah do majetku původního

vlastníka podle dekretu č. 12/1945 Sb. časově předcházel

znárodnění, provedenému dekretem č. 100/1945 Sb., o znárodnění

dolů a některých průmyslových podniků, a nejen to, že tento zásah

byl svými právními účinky mnohem závažnější a drastičtější.

Protože krajský soud opomenul právní aspekty v tomto nálezu

zvažované, porušil tím stěžovatelčino právo na soudní ochranu,

zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

jakož i článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící, že soudce je při

rozhodování vázán zákonem. Projednávanou věc navíc nelze, podle

názoru Ústavního soudu, považovat za jednoduchý případ,

opravňující soud k tomu, aby rozhodl bez jednání. Tím spíše měl

krajský soud respektovat princip veřejného jednání ve smyslu

článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Protože tedy v projednávané věci došlo k porušení ústavně

zaručených práv, uvedených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy

ČR, vyhověl Ústavní soud podaným ústavním stížnostem a napadená

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. dubna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru