Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 258/96Nález ÚS ze dne 15.01.1997K pojmu náhradního užívání a implikacím pro příslušná ustanovení zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkpravomoc
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/7 SbNU 53
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.258.96
Datum podání25.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 22 odst.1, § 22 odst.2, § 22 odst.2, § 22 odst.1

47/1955 Sb., § 15, § 3, § 6 odst.2 písm.c, § 9 odst.2, § 15, § 3, § 6 odst.2 písm.c, § 9 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 258/96 ze dne 15. 1. 1997

N 7/7 SbNU 53

K pojmu náhradního užívání a implikacím pro příslušná ustanovení zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti H. K. proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16 Co 332/95-61,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, čj. 16

Co 332/95-61, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Okresního

soudu v Kladně ze dne 29. 3. 1995, čj. 7 C 377/93-20, jímž byla

zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaným bylo uloženo

vykliditi a vyklizené stěžovatelce odevzdat, ve výroku tohoto

rozsudku blíže označené, nemovitosti, stěžovatelka vytýká obecným

soudům porušení jejích ústavně zaručených práv. Tuto

protiústavnost spatřuje v porušení ochrany vlastnického práva

zakotvené v článku 11 odst. 4 a též v porušení principu rovnosti

ve smyslu článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Navrhuje proto z těchto důvodů, aby uvedená

rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

Krajský soud v Praze se k podané ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Vedlejší účastníci uvedli ve svém vyjádření ze dne 10. 12.

1996, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, není ani nemohlo být okamžité odstranění veškerých

majetkových křivd a obnovení vlastnických práv v plném rozsahu.

Zákonodárce při schvalování zákona sledoval nejen účel zmírnit

některé křivdy, ale stejnou měrou i účel nezpůsobit v důsledku

aplikace zákona křivdy další, nové. Z těchto důvodů je v zákoně

uvedeno ustanovení § 22 odst. 2, vztahující se nejen na spornou

věc, ale na celou řadu případů obdobných. Citované ustanovení není

v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny, neboť umožňuje obnovení

vlastnického práva na základě zákona č. 229/1991 Sb. s posunutím

přechodu užívacích práv na dobu do vyřešení pozemkových úprav,

jejichž základním účelem je právě předejít křivdám novým. Ze všech

uvedených důvodů navrhují proto vedlejší účastníci zamítnutí

ústavní stížnosti.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud

zjistil z obsahu spisu 7 C 377/93 Okresního soudu v Kladně, že

tento soud shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky, aby

žalovaným byla uložena povinnost vykliditi a vyklizené

stěžovatelce odevzdati p. č. 106/2 - sad o výměře 3 360 m2 a p. č.

155 - stavební plocha o výměře 23 m2 v obci a k. ú. P. Ú.

V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal Okresní soud v Kladně na

ustanovení § 9 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních

v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, upravující institut

tzv. náhradního užívání přidělených pozemků. Vznik tohoto

náhradního užívání dovodil Okresní soud v Kladně z výměru

o náhradním užívání ze dne 26. 6. 1957 vydaného radou Místního

národního výboru v Pleteném Újezdě pod čj. 157/Zem/57. Jak dále

konstatoval okresní soud, stěžovatelka sice prokázala vlastnictví

k předmětným nemovitostem, nemůže se však vzhledem k uvedenému

institutu náhradního užívání v současné době s úspěchem domáhat

jejich vyklizení. Citované vládní nařízení sice již bylo zrušeno,

vzhledem k ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, zaniká totiž právo náhradního

užívání teprve dnem schválení návrhu pozemkové úpravy, k němuž

doposud nedošlo. Krajský soud v Praze se v podstatě ztotožnil

s uvedenými závěry Okresního soudu v Kladně, když konstatoval, že

právo náhradního užívání sporných pozemků příslušející žalovaným

doposud trvá.

Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy při svém rozhodování

ponechaly zcela stranou, v projednávané věci určující, aspekt, že

totiž vznik práva náhradního užívání podle vládního nařízení č.

47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav

pozemků, byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu

pozemkových úprav. Tento projekt schvaloval, šlo-li o pozemkové

úpravy prováděné na návrh zemědělského závodu socialistického

sektoru zemědělský odbor rady okresního národního výboru za účasti

zástupce místního národního výboru, šlo-li pak o pozemkové úpravy

prováděné z moci úřední, zemědělská správa rady krajského

národního výboru po vyjádření výkonného orgánu místního národního

výboru a zemědělského odboru rady okresního národního výboru.

Kompetence místního národního výboru jsou v citovaném vládním

nařízení vymezeny v ustanovení § 3, § 6 odst. 2 písm. c) a § 15,

žádné z těchto ustanovení neupravuje však jejich rozhodovací

pravomoc v těchto věcech. Důkazní materiál, který měly obecné

soudy k dispozici, neopravňoval je tedy v žádném směru k závěru,

že stěžovatelčiny pozemky jsou vskutku zatíženy existencí práva

náhradního užívání, opravňujícího náhradního uživatele k užívání

pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku tohoto

náhradního pozemku a trvale spojeného s vlastnictvím pozemku, za

nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání (§ 9 odst. 2

citovaného vládního nařízení). To, mimo jiné, dále znamená, že

ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, nemělo být v projednávané věci vůbec

aplikováno, neboť toto ustanovení předpokládá existenci práva

náhradního užívání, které z obsahu spisu nelze dovodit. Z tohoto

důvodu není dána ani skutková podstata uvedená v ustanovení § 74

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňující spolu

s ústavní stížností podat i návrh na zrušení zákona nebo jiného

právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž

uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti. Ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, je totiž za daného stavu věci pro

posouzení ústavní stížnosti zcela irelevantní.

Tím, že zcela nedbaly podmínek kladených na vznik náhradního

užívání přidělených pozemků, porušily obecné soudy článek 95 odst.

1 Ústavy ČR, jakož i stěžovatelčino ústavně zaručené právo na

soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto

z těchto důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 80 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené rozhodnutí Krajskéhosoudu v Praze podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru