Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2577/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2577.15.1
Datum podání24.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2577/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Tomáše Honzíka a 2) Ing. arch. Milana Honzíka, obou zastoupených Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem Praha, Jakubská 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2013 č. j. 15 C 114/2012-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 13 Co 536/2013-158 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5197/2014-223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, aby žalovaná - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti - zaplatila stěžovateli 1) částku ve výši 3 411 333,- Kč a stěžovateli 2) částku ve výši 7 324 333,- Kč. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě stěžovatelů na náhradu škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státu - Krajského soudu v Českých Budějovicích - spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V dané věci měli stěžovatelé pohledávku za dlužníkem M. K., přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2010 č. j. 13 Cm 209/98-62, vydaným ve směnečném řízení. Směnečné řízení bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 2. 7. 1997 a trvalo 13 let a 5 měsíců. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve směnečném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, přesahující 13 let.

Soudy se dále zabývaly skutečností, zdali tento odpovědnostní titul, tj. nesprávný úřední postup, je v příčinné souvislosti se stěžovateli tvrzenou škodou. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že provedenými důkazy stěžovatelé neprokázali, že i kdyby směnečné řízení trvalo přiměřenou dobu, tj. zhruba 2 až 3 roky, domohli by se úspěšně po prvotním dlužníkovi zaplacení příslušných částek. Podle závěru soudů stěžovatelé neprokázali, že jejich dlužník měl v letech 1999 až 2000 majetek v hodnotě přes 10 000 000,- Kč, kterým by jejich nárok přiznaný ve směnečném řízení uspokojil. Soudy tak neshledaly příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích a tím, že se pohledávka stěžovatelů stala nedobytnou.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud k tomu uvedl, že otázkou procesního práva, kterou stěžovatelé vymezili ve svém dovolání, tj. zda je možné, aby stěžovatelům bylo přičítáno k tíži neunesení důkazního břemene, když toto bylo způsobeno nečinností České republiky, stěžovatelé směřují k uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. S odkazem na svou judikaturu dovolací soud konstatoval, že závěr o neprokázání vzniku škody, tedy neunesení důkazního břemene, není závěrem právním, ale skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelé v dovolání přehlížejí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení (podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Přípustnost dovolání nemohla podle dovolacího soudu založit ani druhá otázka stěžovatelů, tj. zda je možné, aby obecný soud nepřihlédl ke svědecké výpovědi osoby, která byla s dlužníkem v blízkém podnikatelském vztahu. Nejvyšší soud konstatoval, že soud nemá zákonnou povinnost provést všechny důkazy, které strany navrhly. Soud prvního stupně navíc navrhovanou svědkyni vyslechl a k její výpovědi přihlédl, nicméně učinil závěr, že z její výpovědi nevyplývalo, že povinný by měl dostatečný majetek, aby stěžovatelům mohl zaplatit uložené částky. Stěžovatelé tak namítají nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů, které obdobně jako skutková zjištění dovoláním úspěšně napadnout nelze.

Se stejnou argumentací se stěžovatelé obrátili i na Ústavní soud. Nesouhlasí se závěry soudů, týkajícími se unesení důkazního břemena a hodnocení důkazů soudy, a to především ohledně svědecké výpovědi osoby blízké dlužníkovi. Stěžovatelé se domnívají, že celkovým postupem soudů a všech zúčastněných státních orgánů je jim odepírána možnost domoci se jejich práva, když tímto postupem došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry civilních soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v dovolacím řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti ostatních soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95).

Podle přesvědčení Ústavního soudu civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily. Odvolací i dovolací soud se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní a neshledal tak důvod k přistoupení ke kasačnímu zásahu. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru