Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2575/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Vyvlastnění
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2575.07.1
Datum podání02.10.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2575/07 ze dne 24. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) L. Z., 2) Ing. F. K. a 3) Dr. F. K., všech zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, čj. 28 Cdo 1837/2007-162, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2006, čj. 56 Co 451/2005-128, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, čj. 12 C 28/2005-79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 1. 10. 2007 se L. Z., Ing. F. K. a Dr. F. K. (dále též "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem byla porušena jejich základní práva dle článků 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1 a 4 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy, a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 28/2005, vyplývají následující skutečnosti.

Žalobou podanou u soudu dne 18. 2. 2005 se žalobci domáhali proti žalovanému Olomouckému kraji určení jednak svého podílového spoluvlastnictví, jednak stanovení povinnosti strpět zápis do katastru nemovitostí s odůvodněním, že žalobkyně a R. Z. byli účastni rehabilitace, kterou byly zrušeny výroky o trestu propadnutí majetku s platností ex tunc, a došlo tak k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

Dne 27. 7. 2005 Okresní soud v Olomouci návrhy na určení podílového spoluvlastnictví a na strpění zápisu do katastru nemovitostí zamítl (výroky I. a II.), rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).

Dne 28. 8. 2006 Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nepřipustil změnu žaloby přednesenou u odvolacího jednání dne 28. 8. 2006 (výrok I.), rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. vyjma odstavce III. výroku, potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dne 27. 6. 2007 poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů se v této právní věci zabývaly pro spor základní právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu [ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského zákoníku] ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud připomněl, že k této právní otázce se již vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení § 126 obč.zák.), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (anebo tento nárok i bezúspěšně uplatnila).

Dále Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (sdělení č. 477/2005 Sb.), dle něhož "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství". Podle naposled citovaného stanoviska nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, jestliže zvláštní právní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy, která vznikla za okolností, na které pamatuje restituční předpis. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal majetkovými opatřeními v období do konce roku 1989, podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k obecným předpisům. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které takto zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že s poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž vycházel i v daném případě, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání žalobců, řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu, jimiž jsou obecné soudy vázány).

III.

V části I. odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva dle článků 90 a 95 Ústavy, článku 11 odst. 1 a 4 a článku 36 Listiny, článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy. V části II. zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení.

V části III. odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé předestřeli svoji ústavněprávní argumentaci. Vycházeli z předpokladu, že své vlastnické právo k nemovitostem nikdy nepozbyli; stát proto nemohl být jejich vlastníkem a ochrana vlastnického práva svědčila jim. Judikatura soudů "konzervuje" absurdní právní stav, kdy neumožňuje osobě, která je de iure stále vlastníkem nemovitostí, domoci se v řízení před soudem svého vlastnictví. Stát se vlastníkem věcí nemohl stát "uzurpací". Obecné soudy tak zjevně v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny vytváří zvláštní právní konstrukci, kdy na jedné straně připouští, že k přechodu (zániku) vlastnictví konkrétní osoby nedošlo, přesto je jako oprávněný držitel (se všemi právy vlastníka) označen stát. Právní ochrana je tak poskytována státu jako osobě, která vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nenabyla. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí rovněž porušují zásadu nepromlčitelnosti základního práva vlastnit majetek.

IV.

Okresní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za "neodůvodněnou".

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.

Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že napadenými rozsudky došlo k porušení článků 90 a 95 Ústavy. Citovaná ustanovení totiž sama o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6); nález IV. ÚS 403/03, Sb.n.u., sv. 40, str. 75 (79)].

Obdobně ani článek 2 odst. 2 Listiny, resp. jemu obsahově odpovídající článek 2 odst. 3 Ústavy, zakotvující tzv. princip legální licence, tj. omezení státní moci zákonem, subjektivní samostatné veřejná ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. srov. nález IV. ÚS 690/01, Sb.n.u., sv. 29, str. 417; nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)].

Stejně tak Ústavní soud neakceptoval tvrzené porušení článku 2 odst. 4 Ústavy (jemuž odpovídá článek 2 odst. 3 Listiny), postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Uvedené články garantují autonomii vůle a svobodného individuálního jednání, jak podrobněji rozvedl Ústavní soud v odst. 23. a násl. svého nálezu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 (uveřejněno ve volně přístupné databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://www.judikatura.cz).

Ústavní soud proto ústavní stížnost posuzoval pouze z hlediska namítaného porušení článků 11 a 36 Listiny.

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat.

Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení stěžovatelů je především zjištění, že majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv. 1, str. 41 (45)].

Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 může být buď "existující majetek", nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002).

Za legitimní naději nelze však dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníků, že v řízení o určení vlastnického práva za účelem změny zápisu vlastníků v katastru nemovitostí, bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.

Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny zjevně neopodstatněným.

Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje v nesouhlasu s právním posouzení jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na své stanovisko ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.". Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a mj. se promítlo i do nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 ve věci sp. zn. II. ÚS 14/04 (Sb.n.u., sv. 40, str. 169).

Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319; publikováno na www.judikatura.cz).

Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory vyjádřené v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru