Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 257/2000Nález ÚS ze dne 25.01.2001Koluzní vazba podmíňená aktivním jednáním obviňeného, princip subsidiarity při aplikaci zajišťovacích procesních úkonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/21 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.257.2000
Datum vyhlášení25.01.2001
Datum podání21.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 257/2000 ze dne 25. 1. 2001

N 18/21 SbNU 159

Koluzní vazba podmíňená aktivním jednáním obviňeného, princip subsidiarity při aplikaci zajišťovacích procesních úkonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

, rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatelky P. V., proti usnesení Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, č.j. 3 To

336/2000-19 a proti usnesení Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.

4. 2000, č.j. 3 To 336/2000-19 a usnesení Okresního soudu

v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9, se

zrušují.

Odůvodnění:

Dne 21. 4. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 20. 4. 2000, jímž stěžovatelka P. V., napadá usnesení obecných

soudů uvedených ve výrokové části tohoto nálezu.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími

byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 1 Ústavy

České republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále

jen "Ústava", jakož i v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a následující

Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 S., ve znění

pozdějších předpisů, dále jen "Listina". Zároveň bylo takto:

porušeno základní právo zaručené v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy

o ochraně lidských práva a základních svobod, č. 209/1992, č.

243/1998 Sb., dále jen "Úmluva".

I.

Proti navrhovatelce je vedeno trestní stíhání pro trestný čin

zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák." Jako

proti spoluobviněnému z téhož trestného činu je vedeno

v procesním režimu řízení proti uprchlému i řízení proti manželovi

navrhovatelky.

Na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství

v Českých Budějovicích rozhodl soudce Okresního soudu tamtéž

o vazbě stěžovatelky, a to z důvodů koluzních, uvedených v § 67

odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř.", po

konstatování, že jsou splněny i předpoklady vyžadované v § 67

odst. 2 tr. ř.

Koluzní důvod spatřoval soudce především v tom, že by při

propuštění stěžovatelky na svobodu mohla působit na svého manžela.

Usnesení o vzetí do vazby napadla stěžovatelka stížností. Krajský

soud, jakožto soud stížnostní, pak ve svém zamítavém rozhodnutí

dospěl k přesvědčení, že koluzní důvody jsou dány, protože je

třeba vyslechnout, případně převyslechnout svědky. Uvedený soud

podle názoru stěžovatelky nerespektoval ten fakt, že konkrétní

skutečnosti odůvodňující její vazbu musí být spojeny s nějakou

předpokládanou aktivní činností obviněné, směřující k maření

okolností závažných pro trestní stíhání. Koluzním důvodem vazby

totiž nemůže být jen určitá důkazní či procesní situace (např.

složitost dokazování), nýbrž musí zde být dány konkrétní

skutečnosti nasvědčující obavě z koluzních záměrů obviněné,

zjištěné postupem podle trestního řádu. Ani okresním, ani krajským

soudem nebyly konkrétní skutečnosti zkoumány, když odůvodnění

rozhodnutí krajského soudu je pouhým konstatováním důkazní

situace. Obviněná, takto stěžovatelka, žádné osoby ani

nekontaktovala, svůj obchodní podíl v listopadu 1999 prodala,

možné osoby, které bude třeba vyslechnout či převyslechnout k ní

nemají v současné době vztah podřízenosti, veškeré účetní doklady

byly předány, takže stěžovatelka ani nezná jména zákazníků, tudíž

žádná konkrétní skutečnost ani existovat nemůže.

S odvoláním na nález III. ÚS 271/96, in: ÚS, sv. 7, s. 153,

stěžovatelka konstatuje, že ústavní stížností napadená usnesení

obecných soudů trpí jak nedostatečností, tak i nekonkrétností

odůvodnění.

Proto se domnívá, že bude nutno ze shora uvedených důvodů

předmětná rozhodnutí zrušit, pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy,

čl. 8 odst. 5 a čl. 36 a následující Listiny, jakož i s čl. 5

odst. 1 písm. c) Úmluvy.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích,

jakožto zástupce účastníka, ve svém vyjádření především odkazuje

na odůvodnění ústavní stížností napadeného svého usnesení. Zde se

opíral o nález sp. zn. II. ÚS 138/93 (Sb. n. u. ÚS: sv. 2, s. 47,

aniž jej výslovně citoval), nakolik se dovolával tzv. "objektivní

konstelace", dostačující k závěru o existenci koluzního důvodu

vazby. Ve vlastním vyjádření potom dodává, že důkazní situace

v době rozhodování o vazbě stěžovatelky vytvářela objektivní rámec

pro reálné podezření, že obviněná se svou aktivní činností pokusí

naklonit svědky ve svůj prospěch. Nevyslechnutí svědci přitom

mohli zásadním způsobem vypovídat i k otázce věrohodnosti

jednotlivých tvrzení obviněné. Vazbou podle § 67 odst. 1 písm. b)

tr. ř. bylo třeba zabránit tomu, aby k ovlivnění svědků došlo.

Dále má za to, že napadeným rozhodnutím nebyla ve vytýkaných

směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatelky, a proto

navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná

podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnuta.

Předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, coby

zástupce dalšího účastníka, rovněž odkazuje na důvody ústavní

stížností napadeného svého usnesení. Dodává, že zásadním důvodem

pro uvalení koluzní vazby na stěžovatelku byl neznámý pobyt jejího

manžela, rovněž podezřelého v téže trestní věci, na něhož by mohla

působit. Podle přesvědčení účastníka k porušení trestního řádu

nedošlo, zvláště pak pokud v písemném vyhotovení předmětného

usnesení byly orgány činné v trestním řízení upozorněny, že jejich

povinností bude vyvinout maximální úsilí směřující k zajištění

osoby manžela stěžovatelky.

Přes veškerou snahu těchto orgánů se však nepodařilo

spoluobviněného zajistit, na což reagoval krajský státní zástupce

propuštěním stěžovatelky z vazby, svým usnesením ze dne 5. 5.

2000, sp. zn. KZv 36/2000 (č.j. 4 Nt 186/2000-28).

V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že ač přípravné řízení

zdaleka není u konce a budou vyslýchány další osoby, lze již nyní

konstatovat, že v dosavadním průběhu byli vyslechnuti ti svědci,

zejména stran kterých byla obava, že na ně bude obviněná působit.

Dosud sice nebyl vyslechnut spoluobviněný, který se ukrývá na

neznámém místě a je proti němu vedeno řízení proti uprchlému,

avšak tato skutečnost, kdy doba jeho výslechu je nejistou, nemůže

být jediným důvodem pro další trvání vazby obviněné

(stěžovatelky).

Krajský státní zástupce v Českých Budějovicích, jako vedlejší

účastník, využil oprávnění, jež mu dává § 28 odst. 2 zákona,

a uvedeného procesního postavení se vzdal.

Replika stěžovatelky došla Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2000.

V ní zaujímá následující stanovisko:

Z vyjádření účastníků jednoznačně vyplývá, že jsou přívrženci

obligatorní vazby, což odporuje trestnímu řádu. V konkrétním

případě vazba stěžovatelky měla jednak nahradit neschopnost orgánů

činných v trestním řízení zajistit jejího manžela a jednak tohoto

donutit, aby se těmto orgánům přihlásil. Podle přesvědčení

stěžovatelky tedy rozhodování v dané věci bylo ovlivněno jinými

pohnutkami a motivy, než předpokládá zákonodárce.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spisy (ČVS: KVJC-

22/20-2000, sp. zn. 4 Nt 186/2000) a dospěl k následujícím

závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví

zákon. Speciální ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že

nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou

zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu (§ 67 a násl. tr. ř.).

Soudce činný v přípravném řízení opřel své rozhodnutí o vazbě

stěžovatelky o skutečnosti jednak dílem konkrétní (uprchlý

spoluobviněný), zároveň však dílem jen obecné povahy (blíže

nespecifikovaný okruh svědků, které bude zapotřebí vyslechnout),

z nichž však bez dalšího neplynula obava, že obviněná má koluzní

záměr.

Skutečnost, že je důležitý spoluobviněný na útěku, sama

o sobě ještě takovýto záměr stěžovatelky nedokládá, jak plyne

i z usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství

o propuštění stěžovatelky na svobodu (č.j. 4 Nt 186/2000-29), viz

též sp. zn. IV. ÚS 226/96 (Sb. n. u. ÚS: sv. 6, s. 383 a násl.).

Na věci ničeho nemění ani to, že se jedná o jejího manžela, neboť

v opačném případě by se ve stejné procesní situaci, v jiných

trestních řízeních, jen vzhledem k příbuzenskému poměru dovozovala

koluzní vazba automaticky, v rozporu s návětím § 67 odst. 1 tr. ř.

V napadených rozhodnutích chybí konkrétní analýza okolností,

svědčících o možnosti působení stěžovatelky na dosud nevyslechnuté

svědky nebo o jiném maření objasňování skutečností závažných pro

trestní stíhání z její strany. Pouhé domněnky a obavy pro uložení

vazby podle § 67 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. nestačí (srov.

III. ÚS 188/99, Sb. n. u. ÚS: sv. 16, s. 158).

V žádném případě pak nelze v této souvislosti operovat

s potřebou opětovného výslechu svědků, jak se objevuje tento údaj

v usnesení stížnostního soudu, neboť zákonným důvodem koluze může

být pouze jako jedna z podmínek "svědek dosud nevyslechnutý".

Kromě toho zde v dané věci přistupuje další fakt spočívající

v tom, že obavu z koluze ve vztahu ke spoluobviněnému, ale

i k dalším svědkům, velmi problematizovala konkrétní důkazní

situace, popsaná níže.

Z protokolu, sepsaného v průběhu výslechu stěžovatelky před

soudcem přípravného řízení ( č.l. 4 a násl. sp. zn. 4 Nt

186/2000), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se na základě

telefonické výzvy dobrovolně dostavila před svým zadržením

policejním orgánem k výslechu, po němž došlo k omezení její osobní

svobody. K dotazu soudce se vyjádřila k okolnostem, které

souvisely především se zadržením jejího manžela, nikoliv s osobou

stěžovatelky. Sama se dostala do kontaktu s policejními orgány

jako osoba podezřelá poprvé.

Z kopie vyšetřovacího spisu, obsahující listinný materiál

k datu omezení osobní svobody stěžovatelky vazbou, čítajícího tři

svazky (celkem 1442 listů) vyplývá, že již dne 6. 3. 2000, tedy

zhruba jeden měsíc před sdělením obvinění stěžovatelce (č.l. 1,

sv. I.), byly vyšetřovateli protokolárně podle § 78 odst. 1, 3 tr.

ř. vydány věci (listiny) dokumentující stíhanou trestnou činnost

(č.l. 27 až 103). Stejně tak jsou ve spise založeny doklady

o bankovním spojení firmy, zastoupené stěžovatelkou (č.l. 114 až

116, 282 a násl.). Stejnou cestou byly zajištěny další věci, jako

firemní počítač dne 28. 3 2000 (č.l. 117), jiné věci a písemnosti

dne 4. 4. 2000 (č.l. 118). O domovních prohlídkách, provedených

následujícího dne po sdělení obvinění stěžovatelce hovoří

protokoly na č.l. 126 a násl., kdy z posledního z nich plyne, jaké

věcné důkazy byly zajištěny (č.l. 128 p.v). Totéž potvrzují

protokoly o prohlídkách jiných prostor (č.l. 143 a násl.) aj.

Ve světle těchto zjištění se argumentace obhájce, o niž

opíral svůj návrh na propuštění stěžovatelky ze zadržení (č.l. 6

4 Nt 186/2000), jeví jako důvodná.

Koluzní vazbu nelze zdůvodnit potřebou výslechu jen obecně

vymezeného okruhu svědků, resp. i konkrétního spoluobviněného za

situace, kdy jiné, tj. listinné a další věcné důkazní materiály

jsou shromážděny v takovém rozsahu, že případným změnám výpovědí

těchto osob, které by mohly být důsledkem navíc jen hypotetického

nikoliv reálně hrozícího ovlivnění stěžovatelkou, lze bránit jinak

než vazbou obviněné, tedy následným postupem podle § 101 odst. 3,

§ 211 odst. 2 písm. b), popř. podle § 92 odst. 3, § 207 odst. 2

tr. ř.

Potřeba slyšet tyto blíže nespecifikované svědky též

k věrohodnosti osoby stěžovatelky, jak dovozuje ve svém vyjádření

jeden z účastníků (č.l. 22 sp. zn. I. ÚS 257/2000), sama o sobě

rovněž nemůže ani dílčím způsobem založit konkrétní skutečnost

dokládající koluzní záměr navrhovatelky. K její osobě lze totiž

příslušné svědky vyslýchat kdykoliv a tyto výpovědi, popř.

hypoteticky z uvedeného hlediska ovlivněné stěžovatelkou

verifikovat jinými k tomu zaměřenými standardními důkazy.

Dovolává-li se krajský soud zmíněné "objektivní konstelace",

není to přiléhavé, neboť citovaný nález Ústavního soudu (sp. zn.

II. ÚS 138/93) o ní hovoří za zcela jiné důkazní situace, než jaká

existovala v době rozhodování o vazbě stěžovatelky.

V daném případě použitá vazba je v rozporu nejen s citovaným

§ 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž i s trestněprocesním principem

zdrženlivosti, plynoucím z § 2 odst. 4 tr. ř. za středníkem, jenž

orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat

trestní věci s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou,

tzn. při aplikaci zajišťovacích procesních úkonů se důsledně držet

požadavku jejich subsidiarity. Na věci nic nemění ani ta

skutečnost, že podle dodatečného vyjádření státního zástupce

krajského státního zastupitelství (č.l. 34 sp. zn. IV. ÚS

257/2000) byla stěžovatelka z vazby propuštěna den poté, co byl

vyslechnut poslední svědek "ohrožený" koluzí z její strany.

Podstata je totiž v tom, že sama napadená koluzní vazba byla od

počátku, co do jejích důvodů, nezákonná.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.

sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či

čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost

či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To

však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda

napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod.

Ústavním soudem zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů,

jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle

jeho názoru do ústavní roviny.

V prvé řadě kolidují s ústavním principem zdrženlivosti ve smyslu

čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle něj při používání ustanovení o mezích

základních práv a svobod, kam ustanovení o vazbě nepochybně

spadají, musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení

nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla

stanovena.

Dotčeno bylo i ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces

ve smyslu čl. 8 odst. 2, 5 Listiny a čl. 90 Ústavy, spočívající

v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů, které

stanoví zákon, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů

stanovených zákonem, přičemž soudy o tom rozhodující jsou povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Zákonnost procesu tu byla porušena i způsobem

předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu

než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2000, č.j.

3 To 336/2000-19, jakož i usnesení Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 6. 4. 2000, č.j. 4 Nt 186/2000-9 zrušit.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 25. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru