Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2567/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
Věcný rejstříkVydědění
Závěť
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2567.11.1
Datum podání29.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 469a

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2567/11 ze dne 20. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) J. M. a 2) V. M., obou zastoupených Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 čj. 21 Cdo 2829/2010-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 čj. 62 Co 283/2008-247 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 1. 2008 čj. 4 C 216/2003-221 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 29. 8. 2011 a doplněným dne 21. 10. 2011 se J. M. a V. M. (dále jen "žalovaní" nebo "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o určení dědického práva byla porušena základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 C 216/2003 vyplývají mj. následující skutečnosti.

RNDr. T. H. (dále jen "žalobce") se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je dědicem zemřelého otce (dále jen "zůstavitele"); dědické řízení totiž bylo přerušeno k vyřešení otázky, zda došlo k platnému vydědění žalobce zůstavitelem listinou o vydědění ze dne 11. 1. 1989, která zároveň obsahovala závěť, jíž zůstavitel závětními dědici určil žalované. Ve věci rozhodoval vícekrát nalézací soud i Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud").

Dne 9. 1. 2008 nalézací soud žalobě vyhověl a rozsudkem určil, že žalobce je dědicem zůstavitele (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 5. 11. 2008 odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 18. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované (tj. stěžovatelky) odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že k vydědění žalobce došlo po právu a proto se nestal dědicem zůstavitele. Soudní rozhodnutí, která dospěla k opačnému závěru, byla v rozporu s ústavním pořádkem garantovanými právy. Postupem obecných soudů byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny a články 1 a 2 Ústavy České republiky.

Stěžovatelé opakovali své přesvědčení, že určením neplatnosti vydědění došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv, a to zejména práva vlastnického a práva nakládat se svým majetkem ve smyslu čl. 11 Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny; došlo též k zásahu do práva zůstavitele nakládat se svým majetkem, a též k porušení a částečnému vyloučení jejich vlastnického práva nabytého z důvodu universální sukcese.

Nalézacímu soudu stěžovatelé vytkli řadu pochybení při výkladu a aplikaci zákonných ustanovení a při dokazování; tvrdili též, že jeho rozhodnutí bylo překvapivé, v důsledku čehož jim byl upřen dostatečný prostor k hájení svých práv a byla porušena procesní rovnost stran. Nalézací soud se "neřídil svými povinnostmi a dostatečně nedbal hmotných ani procesních práv účastníka řízení, čímž porušil princip právní jistoty účastníků daný čl. 2 Listiny základních práv a svobod a princip garance procesních a hmotných práv, ... ," uvedli výslovně stěžovatelé.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah spisu s tím, že nemá, co by "více uvedl nad rámec rozhodnutí soudu I. stupně."

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je třeba odmítnout jako návrh podaný opožděně a ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.

Dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Účastníci řízení musejí a mohou za běžných okolností počítat s tím, že tato pravidla budou uplatňována.

Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je její podání ve lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož relevantní část zní takto: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; ... ."

V projednávaném případě je zřejmé, že nepodal-li stěžovatel dovolání, rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval a od jehož doručení plynula výše uvedená 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti, byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2008 doručený jeho právnímu zástupci dne 9. 1. 2009. Jelikož ústavní stížnost byla podána osobně až dne 29. 8. 2011, jednalo se evidentně o návrh podaný opožděně.

Pokud jde o včas podanou ústavní stížnost stěžovatelky, Ústavní soud úvodem připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 1. 2008 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž byl založen a nelze ho v žádném případě považovat za projev libovůle v rozhodování.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces "překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že jeho ustálená judikatura obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníku nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (srov. např. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2254/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz; nález ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 35/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 469). V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil ze shodných skutkových a právních důvodů, jako soud nalézací, což zřetelně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 3.

Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.

Důvody, pro něž stěžovatelé žádají zrušit naříkané usnesení Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti seznatelné výslovně nejsou; je však patrno, že stěžovatelé, shledávající ze svého pohledu protiústavními rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, mají za nepochybné, že odmítnutím dovolání neměl Nejvyšší soud tato rozhodnutí aprobovat, takže již proto dovolací rozhodnutí též trpí deficitem ústavnosti. Neshledal-li však Ústavní soud výhrady stěžovatelky vůči rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu z pohledu ústavněprávního relevantními, musil vyhodnotit ústavní stížnost - při nenalezení žádné ústavní vady v postupu a rozhodnutí dovolacího soudu - i ve vztahu ke kasačnímu požadavku vážícímu se k poslednímu ve věci učiněnému rozhodnutí jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru