Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2566/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
ÚŘAD PRÁCE - Liberec
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnut... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
odůvodnění
poplatek/osvobození
sociální dávky
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2566.18.1
Datum podání27.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 35 odst.9, § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2566/18 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Zuzanou Hrušovou, advokátkou, sídlem Jablonecká 7/22, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2018 č. j. 7 As 181/2018-14 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2018 č. j. 59 Ad 3/2018-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Liberci, sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníku domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka spočívajícím v nevyplacení dávek doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí. V řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I) a že návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá (výrok II).

4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že rozhodujícím faktorem v projednávaném případě stále zůstává právě stěžovatelova schopnost účinně bránit svá práva, která, jak již ostatně konstatoval krajský soud a Nejvyšší správní soud (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 As 75/2018), je více než adekvátní. Stěžovatel tuto skutečnost ostatně opět potvrdil formulací kasační stížnosti, která podle soudu svou kvalitou předčí i některá podání sepsaná advokáty. Je jistě paradoxní, že čím lépe stěžovatel argumentuje ve prospěch vyhovění své žádosti, tím více se vyhovění této žádosti vzdaluje. To je však pouze důsledkem toho, že účelem ustanovení zástupce je především zajištění efektivní ochrany práv účastníka řízení, a proto pokud je účastník schopen si tuto ochranu zajistit sám (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004 č. j. 4 As 21/2004-64 a ze dne 19. 10. 2006 č. j. 6 Azs 306/2005-66), a nevylučují-li to jiné okolnosti, jako například přílišná emoční účast ve sporu, vyhovění návrhu na přiznání zástupce z řad advokátu není potřeba. Právě o takovou situaci se jedná v případě stěžovatele, krajský soud proto nepochybil, pokud stěžovateli zástupce neustanovil.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 10 As 75/2018-17, v obdobné věci téhož stěžovatele, použil Nejvyšší správní soud argumentaci Evropského soudního dvora při posuzování porušení práva na bezplatnou právní pomoc. Evropský soudní dvůr se opírá o souhrnné posouzení okolností daného případu, přičemž jako rozhodná kritéria uvádí např. dlouhodobou finanční situaci stěžovatele, zastoupení druhé strany sporu, obtížnost procesních postupů u konkrétního soudu, obtížnost právních otázek, složitost dokazování, emoční účast stěžovatele ve sporu vylučující efektivní obhajobu, vzdělání a zkušenosti stěžovatele. Jak již bylo uvedeno v obou napadených rozhodnutích, osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli přiznáno vzhledem k jeho dlouhodobě špatné finanční situaci. Jedná se zde o spor pro stěžovatele existenčně důležitý, neboť se dotýká práva na pomoc v hmotné nouzi, přičemž dávky pomoci v hmotné nouzi jsou jediným příjmem stěžovatele. S tím je samozřejmě propojena emoční účast na celé věci, která může v některých okamžicích způsobit neefektivnost obhajoby své osoby. Co se týče vzdělání a zkušeností, stěžovatel již při podání kasační stížnosti poměrně široce odůvodnil nezbytnost potřeby právního zastoupení. Pro podporu svých tvrzení využil judikatury Nejvyššího správního soudu, a rovněž Ústavního soudu. Dále argumentoval tím, že není přípustné, aby mu byla k tíži jeho částečná znalost právních předpisů, což připustil i Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku. Uvedené myšlenky v napadených rozhodnutích dle stěžovatele odporují rovněž současnému trendu zvyšování právní gramotnosti ve společnosti. Základní právní gramotnost by měla být součástí obecného přehledu a nemělo by tedy být stěžovateli k tíži, když tento standard splňuje na rozdíl od ostatních. Vzhledem k tomu, že právo na právní pomoc v řízení před soudy je dle judikatury vykládáno poměrně široce, a např. dle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/2006 náleží i osobám s právnickým vzděláním, odporují obě napadená rozhodnutí ustálené judikatuře a došlo tedy k porušení ústavně zaručeného práva na právní pomoc.

6. Dalším posuzovaným kritériem při ustanovení právního zástupce je obtížnost procesních postupů a obtížnost právních otázek. Je dle stěžovatele nepochybné, že oblast práva sociálního zabezpečení je velmi široká, a tudíž i složitá, v některých případech matoucí. V systému pomoci v hmotné nouzi jsou poskytovány celkem tři dávky, příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Při nároku na tyto dávky je nutné posoudit rozhodné skutečnosti, které ale nemusí být ve všech případech stejné. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2016 č. j. 6 As 84/2016-12, nelze z toho, že v některých měsících byl schopen stěžovatel hájit svá práva sám nebo s podporou právního zástupce, dovozovat, že tomu tak bude i v měsících jiných. Jedním z dílčích práv vyplývajícího z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je také rovnost účastníků před soudem, ze kterého dále vyplývá rovnost zbraní. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v napadeném rozsudku, že nehraje příliš podstatnou roli ani skutečnost, že druhou stranou sporu je správní orgán s odborným personálem. Tento názor odporuje výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla.

10. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu či soudního řádu správního ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K tomuto však v projednávané věci nedošlo.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost stěžovatele v obdobné věci proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 10 As 75/2018-17, na nějž ostatně odkazuje stěžovatel i v nyní podané ústavní stížnosti, odmítl svým usnesením ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 2133/18 jako návrh zjevně neopodstatněný, a od důvodů, na kterých postavil svůj závěr III. senát Ústavního soudu v citované věci, se ani IV. senát v nyní projednávané věci odchylovat nehodlá.

12. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy (zvláště pak Nejvyšší správní soud) již naprosto dostatečně vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí, Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti věci při posouzení návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval spornou otázku (srov. body 6 až 9 napadeného rozsudku) zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004 č. j. 4 As 21/2004-64 a ze dne 19. 10. 2006 č. j. 6 Azs 306/2005-66).

13. Při posouzení klíčového argumentu správních soudů, tak jak je shrnut v bodě 4 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že i v ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě ve své argumentaci nevěnuje jedinou větu tomu, proč - při jeho zkušenostech - nemůže daný spor vést bez právního zastoupení. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nejsou postavena na tom, že by právní zastoupení účastníka řízení s prokazatelnou orientací v právu a otázkách řízení před soudy byla a priori vyloučena, ale na tom, že zde za takové situace musí existovat další okolnosti, proč účastník řízení přes svoje znalosti a schopnosti nemůže dostatečně hájit svá práva sám. Takové okolnosti však stěžovatel ani v ústavní stížnosti dostatečně neuvádí.

14. Odkazuje-li přitom stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397), týkající se - zjednodušeně řečeno - důvodnosti nákladů právního zastoupení advokáta zastoupeného jiným advokátem, pak přehlíží, že v dané věci nešlo o ustanoveného právního zástupce, nešlo tedy o východisko, zda je právní zastoupení třeba k ochraně práva, ale o otázku účelnosti právního zastoupení advokáta jiným advokátem. Čtvrtý senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem, že nelze bez dalšího hodnotit právní zastoupení advokáta jiným advokátem jako neúčelné (pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Nicméně ve stěžovatelově postavení je situace odlišná; podle Ústavního soudu je přitom spravedlivé, aby náklady právního zastoupení za účastníka řízení nesl stát jen tehdy, je-li to k ochraně jeho práv třeba. Jak přitom bylo uvedeno shora, stěžovatel ale takové okolnosti v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí.

15. Ústavní soud tedy uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatele zaručená ústavním pořádkem, a proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru