Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2566/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - Hlavní město Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
konkurzní podstata
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2566.14.1
Datum podání04.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1988 Sb.

172/1991 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2566/14 ze dne 23. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 1768/2012-225, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vyloučení v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Mototechna, s.p. Její žalobě bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011, č. j. 194 Cm 16/2010-158, vyhověno, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že úpadce nebyl v době prohlášení konkurzu vlastníkem sporných nemovitostí a právo vlastnické v době rozhodování soudu svědčí stěžovatelce, přičemž tyto skutečnosti vylučují zpeněžení sporných nemovitostí v konkurzu.

3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-193, změněno tak, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka není k podání vylučovací žaloby aktivně legitimována, neboť jí nesvědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem, když na stěžovatelku toto právo na základě ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), nepřešlo. To proto, že pro přechod vlastnického práva dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyla dle názoru odvolacího soudu v případě sporných pozemků splněna jedna ze tří kumulativně stanovených podmínek, a sice podmínka faktické realizace práva hospodaření s předmětnými nemovitostmi ke dni účinnosti zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991), když předmětné pozemky byly součástí oploceného areálu úpadce, který je užíval ke své činnosti (a to již od roku 1976, kdy právní předchůdce úpadce uvedl do provozu skladový soubor Mototechna - Stodůlky, který se nacházel mj. i na sporných nemovitostech). Jelikož právní předchůdci stěžovatelky (ani sama stěžovatelka) právo hospodaření ke sporným nemovitostem nevykonávali, nebyly dle odvolacího soudu splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k nim na stěžovatelku a stěžovatelka se tak nestala jejich vlastníkem.

4. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 1768/2012-225, zamítnuto.

III.

5. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že na ni na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tedy že v řízení prokázala, že jí svědčí právo, které vylučuje zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce. Soudu odvolacímu i dovolacímu pak vytkla, že tyto interpretovaly výše zmíněné ustanovení způsobem, který je v extrémním rozporu s jeho textem, v důsledku čehož rozhodly v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Uvedla, že jí je známa stávající judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k předmětnému ustanovení, s touto se však neztotožňuje, když naopak sdílí názory Ministerstva financí vyjádřené v jeho stanovisku, jehož obsah stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle cituje.

IV.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor.

8. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dostatečně zřetelně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou i případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [viz nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].

9. Taková situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zrušit stěžovatelkou napadená rozhodnutí, však v projednávané věci nenastala.

10. Z argumentace stěžovatelky předestřené Ústavnímu soudu v rámci ústavní stížnosti je zřejmé, že podstatou této stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s dosavadní interpretací ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., kdy stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem zastávaným Nejvyšším soudem i Ústavním soudem stran výkladu pojmu "hospodaření" obsaženého v právě uvedeném ustanovení, přičemž na tomto výkladu závisí řešení otázky, zda na stěžovatelku přešlo vlastnické právo ke sporným pozemkům, jejichž vyloučení ze soupisu konkurzní podstaty úpadce se stěžovatelka svou žalobou před obecnými soudy domáhala, či nikoli.

11. V této souvislosti je třeba připomenout, že výkladem výše specifikovaného ustanovení se Ústavní soud zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461) Ústavní soud vyslovil názor, že pro přechod vlastnictví dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ze státu na obce musí být kumulativně splněny tři podmínky: musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni měl k němu právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také fakticky hospodařil (tedy že právo hospodaření bylo také realizováno). Stejné závěry pak Ústavní soud vyslovil i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 600/11 ze dne 9. 7. 2013 (N 116/70 SbNU 33), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1105/07 ze dne 27. 6. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 96/11 ze dne 27. 12. 2011 či usnesení sp. zn. III. ÚS 330/14 ze dne 15. 5. 2014, jehož obsah je stěžovatelce znám, neboť jím bylo rozhodnuto o její ústavní stížnosti, v jejímž rámci stěžovatelka Ústavnímu soudu předestřela zcela stejnou argumentaci jako v nyní souzené věci.

12. K posledně uvedené podmínce pro přechod vlastnického práva na obec dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 uvedl následující: "Pojem ‚právo hospodaření' je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem ‚správa'. Proto i pojem ‚hospodaření', který není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá povinnost hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany."

13. Pojem "hospodaření" uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze tedy chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. Tato podmínka pro přechod vlastnického práva na stěžovatelku však v nyní souzené věci splněna nebyla, přičemž stěžovatelka v této souvislosti ani netvrdila, že by sporné nemovitosti fakticky využívala, když mezi stranami nebylo sporu o tom, že předmětné pozemky byly součástí uzavřeného areálu úpadce, v němž úpadce vykonával svou hospodářskou činnost. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by soudy pochybily, pokud uzavřely, že na stěžovatelku z důvodu nenaplnění všech zákonem kumulativně stanovených podmínek vlastnické právo ke sporným nemovitostem nepřešlo.

15. Ústavní soud je povinován dohledem nad dodržováním ústavnosti, což v předmětných souvislostech znamená sledovat, aby byl respektován princip právního státu, jehož významnou složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud při svém rozhodování jeho porušení dopouštět, musí respektovat vlastní rozhodnutí, která může překonat následnou judikaturou jen za určitých podmínek [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)], jmenovitě postupem podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Čtvrtý senát však (stejně jako třetí senát ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 330/14) neshledal žádný důvod k výše uvedenému postupu, přičemž na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelkou použité odkazy na jí široce citované stanovisko Ministerstva financí či jiné dokumenty.

V.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru