Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2565/09 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2565.09.1
Datum podání30.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2565/09 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 o ústavní stížnosti společnosti ZEVETA Bojkovice, a. s., se sídlem Tovární 532, 687 71 Bojkovice, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 90/2006-93 a Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 19 Co 189/2009-108 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi byl porušen článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že se stěžovatelka žalobou domáhala, aby jí Česká republika - Ministerstvo financí zaplatila částku 483.500 Kč coby škodu, která jí vznikla nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tuto částku představovala odměna daňového poradce, který stěžovatelku zastupoval v odvolacím řízení, v němž byly Finančním ředitelstvím v Brně pro nezákonnost zrušeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Bojkovicích. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 90/2006-93 žalobu zamítl. Uvedl, že v daňovém řízení se nerozhoduje o nákladech řízení ve vztahu mezi daňovým subjektem a správcem daně; pokud takové náklady vznikly, lze je uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, je-li dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V projednávané věci však tato podmínka splněna nebyla, neboť zrušené platební výměry nebyly pravomocné (srov. ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a rovněž se nejednalo o rozhodnutí vykonatelná bez ohledu na právní moc (srov. ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 č. j. 19 Co 189/2009-108 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování čtením rozhodnutí o posečkání daně, jimiž byla splatnost vyměřených daní stanovena do patnácti dnů od doručení rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům, a dovodil, že dodatečné platební výměry pozbyly charakter rozhodnutí předběžně vykonatelných ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v důsledku čehož zde nejsou rozhodnutí, ohledně kterých se stěžovatelka může úspěšně domáhat náhrady škody, a odpovědnost státu tak nelze dovodit.

Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy účinném znění, je aplikovatelné na její věc, neboť dodatečné platební výměry jsou rozhodnutími vykonatelnými bez ohledu na právní moc, a to proto, že se musí jednat o vykonatelnost právní a nikoli faktickou. Rozhodnutí o posečkání způsobila odklad vykonatelnosti jen zdánlivě, poněvadž došlo jen k odkladu platby, přičemž případný stěžovatelčin přeplatek na jiné dani bude použit na úhradu posečkané daně, z čehož je patrno, že posečkaná daň se chová jako dlužná daň a nikoli jako daň, u níž byla odložena vykonatelnost. Pokud jde o náklady řízení, smyslem zákona č. 82/1998 Sb. je i úhrada nákladů vzniklých v řízeních, v nichž se o nich nerozhoduje; kdyby tomu tak nebylo, jednalo by se o odmítnutí spravedlnosti. K výši nákladů řízení (odměny daňového poradce) pak stěžovatelka uvádí, že v rozhodné době nebyla omezena advokátním tarifem. Konečně stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť doplnil dokazování o rozhodnutí o posečkání daně, aniž by tyto důkazy předtím posuzoval nalézací soud, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 765/02 a II. ÚS 523/02).

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda je podaná ústavní stížnost přípustná k projednání.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.

Ze sdělení nalézacího soudu datovaného dnem 18. 1. 2011 (č. l. 11 spisu Ústavního soudu) zjistil Ústavní soud, že v projednávané věci podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností dovolání. Nahlédnutím do spisu dovolacího soudu bylo následně ověřeno, že o tomto mimořádném opravném prostředku dosud Nejvyšší soud nerozhodl. Jedná se o tzv. nenárokové dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka není povinna takového dovolání využít, avšak jestliže tak učinila, je třeba jej považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva, jenž je nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti, a proto nezbývá, než ústavní stížnost hodnotit jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.

Na doplnění Ústavní soud dodává, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ani Ústavní soud nemůže předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat (srov. usnesení IV. ÚS 434/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustného z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Nynějším odmítnutím ústavní stížnosti se proto stěžovatelce nezavírá (definitivně) cesta k podání ústavní stížnosti.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenařídil k jejímu projednání ústní jednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru