Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2562/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkinterpretace
daň/daňová povinnost
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2562.10.1
Datum podání01.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148 odst.2, § 65, § 148 odst.3 písm.c

372/1992 Sb., § 55a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2562/10 ze dne 30. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. N., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 2a, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2008, č.j. 48 T 3/2005-2281, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2009, č.j. 4 To 5/2009-2596, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, č.j. 11 Tdo 1192/2009-2639, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces, zakotvená rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2006, č.j. 48 T 3/2005-1968 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 a 3 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti dle živnostenského listu tj. rekonstrukce energetických zařízení, výroba ocelových hal a budov v trvání pěti let. K odvolání stěžovatele i státního zástupce byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č.j. 4 To 36/2007-2090. Následně byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně stěžovatel znovu shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 a 3 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 2.000.000,- Kč a pro případ nevykonání peněžitého trestu, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti dle živnostenského listu tj. rekonstrukce energetických zařízení, výroba ocelových hal a budov v trvání pěti let. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl napadený rozsudek z podnětu stěžovatele i státního zástupce zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 a 3 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženém na zkušební dobu pěti let při současném vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000,- Kč a pro případ nevykonání peněžitého trestu, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti opravy, rekonstrukce energetických zařízení, výroba ocelových hal a budov na tři léta. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl jako neopodstatněné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl shledán vinným a odsouzen pro jednání, které bylo možné posuzovat dvojím způsobem, přičemž soudy zvolily hodnocení pro stěžovatele nepříznivé. Nesprávně přitom interpretovaly rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 23 a 24. května 2007, č.j. 49/110028/2006-491, 49/110029/2006-491 a 39/106847/2006-392. První dvě sice nejsou odůvodněna, ve třetím je však uvedeno, že stěžovatel nemusí splácet daň, jelikož mu nelze přičítat k tíži možný rozdílný výklad zákona. Přesto na základě shodných faktů dospěly trestní soudy k závěru o naplnění skutkové podstaty zkrácení daně a stěžovatele odsoudily. Soudy přitom nepoužily ani ustanovení § 65 trestního zákona o zániku trestnosti jednání s ohledem na zánik společenské nebezpečnosti. Pokud ústřední orgán státní správy dospěl k závěru o možném dvojím výkladu zákona, nemůže taková skutečnost mít soudy deklarovanou společenskou nebezpečnost.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 3/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Přitom hlavní zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že ačkoliv mu Ministerstvo financí České republiky prominulo uhrazení jeho dluhu vůči státu, pro jednání, jímž tento dluh vznikl, byl v trestním řízení odsouzen.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je ze spisu nalézacího soudu, jakož i z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel svým jednáním zkrátil stát neoprávněným zaúčtováním fiktivních faktur na dani z příjmu fyzických osob, a dále neoprávněným nárokováním DPH, o částku v celkové výši 12.495.241,- Kč. Samotný fakt, že Ministerstvo financí České republiky stěžovateli prominulo uhrazení dlužné částky, neeliminuje fakt, že stěžovatel se dopustil závažné trestné činnosti. Uvedeným prominutím byl moderován dopad jednání stěžovatele, s ohledem na tuto skutečnost byl původní trest stěžovatele snížen a změněn na podmíněný, jeho jednání však nepozbylo charakter nepřijatelného jednání, jež je v souladu s čl. 39 Listiny deklarováno zákonem jako trestné jednání, za které přísluší trest. Stěžovatel v řízení ve věci samé, zejména pak v dovolání a následně v ústavní stížnosti, argumentoval rozhodnutím ministerstva, které, zcela v souladu s § 55a zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků může "...prominout z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů..." daň, a to bez odůvodnění. V napadených rozhodnutích však soudy prokázaly, že stěžovatel zúčtovával fiktivní faktury, resp. na základě fiktivních faktur uplatňoval nadměrný odpočet DPH. Za takového stavu věci proto Ústavní soud nemůže akceptovat přesvědčení stěžovatele, že citovaná rozhodnutí Ministerstva financí České republiky jsou způsobilá negovat charakter jednání, pro které byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen. Pokud obecné soudy dospěly k takovým závěrům za výše popsaných okolností případu, neshledal Ústavní soud v jejich postupu pochybení či zásah zaručených práv stěžovatele. Obdobně se, z trestně právního hlediska, k věci vyjádřil i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí o dovolání.

Ústavní soud proto uzavírá, že nad námitky, které předkládal již v průběhu řízení před obecnými soudy, stěžovatel neuvedl v ústavní stížnosti žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že v řízení před soudy došlo k zásahu do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru