Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 256/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodškodnění
legitimace/pasivní
Bolestné
konkurzní podstata
konkurz a vyrovnání/přihláška
konkurzní podstata/správce
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.256.15.1
Datum podání27.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

123/1974 Sb., § 3 odst.2

168/1999 Sb., § 24 odst.2 písm.a

328/1991 Sb., § 20, § 31 odst.2 písm.h

40/1964 Sb., § 427


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 256/15 ze dne 23. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Fujery, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Svatojánské nám. 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3213/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 423/2013 ze dne 5. 3. 2014, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 29 C 95/2011, jímž nebylo vyhověno žalobě stěžovatele o zaplacení částky 1 315 500 Kč.

Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění, které mu mělo vzniknout následkem poškození na zdraví, k němuž došlo při dopravní nehodě dne 7. 12. 1983. Stěžovatel se těchto nároků domáhal již žalobou ze dne 2. 10. 2000. V průběhu řízení byl dne 24. 9. 2003 na žalovaného ČSAD, s. p. Hradec Králové prohlášen konkurz. Stěžovatel podle poučení soudu prvního stupně opravil označení žalovaného tak, že žalovaným je pouze správce konkurzní podstaty úpadce. Tento spor, vedený u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 282/2000, skončil zamítavým rozsudkem ze dne 26. 11. 2009 č. j. 5 C 282/2000-328 se závěrem, že žalovaný správce konkurzní podstaty s odkazem na § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu") není ve sporu legitimován. Spornou pohledávku bylo třeba podle § 20 odst. 1 zákona o konkurzu přihlásit do konkurzu, což stěžovatel neučinil. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 11. 2010-353 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tato rozhodnutí nebyla napadena ústavní stížností.

Stěžovatel svůj nárok uplatnil znovu, a to žalobou ze dne 11. 4. 2011, kdy jako žalovaného označil Českou státní automobilovou dopravu, státní podnik Hradec Králové, jednající správcem konkurzní podstaty. Nalézací i odvolací soud v řízení, které je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, opět dospěly k závěru, že pohledávka stěžovatele byla pohledávkou, kterou bylo nutno přihlásit do konkurzu, protože by se uspokojovala z konkurzní podstaty žalovaného úpadce.

Nárokované odškodnění za zdravotní následky dopravní nehody ze dne 7. 12. 1983, které se projevily až v létech 1990 až 2002, nejsou kryty odškodňovacím předpisem, který je nutné použít, neboť nemohou být pojistnou událostí. Pojistnou událostí je podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Českou státní pojišťovnou, ve znění platném do 30. 4. 1990 (dále jen "vyhl. č. 123/1974 Sb."), skutečnost, kterou byla škoda způsobena, tj. dopravní nehoda, při níž byl zraněn stěžovatel. Za následky této dopravní nehody projevivší se za 17 a více let poté tedy sice žalovaný odpovídá (§ 427 a násl. obč. zák.), ale tyto následky nemohou být odškodněny z pojištění podle vyhl. č. 123/1974 Sb. Protože konkurz na majetek žalovaného dosud trvá, nelze proti němu podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu vést řízení ohledně nároků, které by se měly uspokojovat z konkurzní podstaty. Postup podle ustanovení § 23 a § 24 zákona o konkurzu nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel pohledávku nepřihlásil do konkurzního řízení. Nejde ani o pohledávku za podstatou podle § 31 odst. 2. písm. h) zákona o konkurzu, který odkazuje na § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, jenž v době vzniku pojistné události neexistoval a týká se jen neznámého škůdce. Žaloba proto musela být zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, neboť stěžovatel podal žalobu po prohlášení konkurzu na majetek žalovaného a uplatnil nárok, který měl být uspokojen z majetku náležejícího do konkurzní podstaty. Soud konstatoval, že tímto rozsudkem není vytvořena překážka rei iudicatae v případě, že žalobce tentýž nárok uplatní vůči žalovanému po zrušení konkurzu na jeho majetek.

Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť neobsahovalo všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Otázku přípustnosti v dovolání stěžovatel vůbec nezmínil a naplněním některého předpokladu přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. se nezabýval. Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nezakládá. K tvrzení stěžovatele, že v praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, "zda lze v řízení pokračovat, pokud je plnění úpadce kryto pojištěním, to je není plněno z konkursní podstaty", Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení takto formulované otázky.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že jeho nároky jsou kryty pojištěním, proto nemohou být uspokojeny z konkurzní podstaty a měly být řádně soudem projednány. Stěžovatel zdůrazňuje, že otázka pasivní legitimace je řešena soudy 15 let. Nyní je v situaci, kdy své nároky, alespoň po dobu trvání konkurzu, nemůže uplatnit. Právní argumentací stěžovatele o tom, proč nejde o nárok, který by měl být uspokojen z konkurzu, se soudy zabývaly okrajově, ačkoliv jde nepochybně o zásadní otázku. Stěžovatel s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 338/97, namítá, že povinností obecných soudů je neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatou práva na soudní ochranu a nalézat individuální spravedlnost. V otázce věcné legitimace nelze uplatňovat konstantní judikaturu rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i obsah připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se v souladu s petitem ústavní stížnosti, kterým je vázán, zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Tento závěr přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl, z jakých důvodů posoudil dovolání stěžovatele jako dovolání, které nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti a trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Proti uvedenému závěru přitom stěžovatel, vyjma tvrzení o jeho formálnosti, konkrétní námitky nevznáší. Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod, aby řádně odůvodněné rozhodnutí dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.

Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla - aby Ústavní soud nebyl podezírán z přepjatého formalismu - podrobena ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího, neboť argumentace v ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím směřuje. Ústavnímu soudu nicméně nezbývá než vycházet ze své ustálené judikatury, ze které vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací i odvolací soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž stěžovatelem uplatněné nároky nejsou kryty pojištěním podle vyhl. č. 123/1974 Sb., a proto jako nároky, které nelze likvidovat mimo konkurzní podstatu, měly být přihlášeny do konkurzu.

Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle nějž se soudy zabývaly otázkou možného uspokojení nároku mimo konkurzní řízení jen okrajově. Podle přesvědčení Ústavního soudu soudy dostatečně objasnily, že žalovaný sice podle § 427 a násl. obč. zák. odpovídá i za následky dopravní nehody, které se projevily až po 17 letech, ale tyto následky nejsou - s ohledem na tehdy platné znění ustanovení § 3 odst. 2 vyhl. č. 123/1974 Sb. - kryty pojištěním podle této vyhlášky. V tomto směru stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně dovozuje následky z textu uvedeného ustanovení ve znění účinném až od 1. 5. 1990. Soudy rovněž dostatečně objasnily, že nejde ani o pohledávku za podstatou podle § 31 odst. 2 písm. h) zákona o konkurzu, který odkazuje na § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

Ústavní soud dále podotýká, že důvodem nevyhovění návrhu v nyní projednávané věci nebylo nesprávné označení žalovaného, které by mohlo být napraveno splněním poučovací povinnosti soudu, ale skutečnost, že za trvání konkurzu na majetek žalovaného proti němu nelze vést řízení ohledně nároků, které mají být uspokojeny z konkurzní podstaty. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 338/97 proto není případný.

K námitce stěžovatele, že otázka pasivní legitimace je řešena soudy 15 let Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nenamítá průtahy v řízení, které je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu spisu je pak zřejmé, že se stěžovatel vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhá náhrady škody za průtahy předchozího řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 282/2000.

Ústavní soud si uvědomuje nepříznivou situaci, ve které se stěžovatel nachází, nicméně jeho kompetence neumožňují její nápravu mimo právní rámec. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, a to i za procesně složité situace. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru