Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 256/03Usnesení ÚS ze dne 11.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.256.03
Datum podání06.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 256/03 ze dne 11. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 256/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. R. Z., advokátem, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2002, sp. zn. 3 To 75/2002, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, když tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti, jakož i z připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 6/99, Ústavní soud zjistil následující.

Stěžovatel byl společně se Z. M. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2002, č. j. 10 T 6/99-581, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a za to byl stěžovatel odsouzen tímto soudem k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, s vyslovením dohledu nad stěžovatelem a s trestem zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu vykonávat ve společnostech dle obchodního zákoníku činnost s předmětem podnikání: "Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje", a to na dobu 7 roků.

Tohoto trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že jednak společně s obžalovaným Z. M. jménem společnosti J., s. r. o., (dále jen "J."), po předložení hromadného příkazu k úhradě u Komerční banky, a. s., pobočka Znojmo, ze dne 19. 3. 1997, o němž věděli, že nebude realizován, neboť na účtu neměli dostatek finančních prostředků, vylákali dne 21. 3. 1997 od společnosti H. ČR, s. r. o., Praha 6, Komornická 27, (dále jen "H."), vozidlo Accord, 2.0 I LS SHHCE 8560, v hodnotě 593 694,- Kč, kdy vozidlo již dne 7. 3. 1997 prodali společnosti S-M., s. r. o., (dále jen "S-Morava"), za částku 677 500,- Kč. Obdržené peníze použili na zaplacení předchozích dluhů. Dále se tohoto trestného činu měl stěžovatel dopustit tím, že 18. 3. 1997 jako jednatel společnosti Textilní závody, s. r. o., Brno, (dále jen "Textilní závody"), uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou společností S-Morava, jejímž předmětem bylo motorové vozidlo H. Prelude 2.2 JHMBB 81500, s tím, že toto vozidlo odebere od prodejce spol. J., ve které byl rovněž jednatelem, v úmyslu vylákat od spol. S-Morava uhrazení částky 693 735,- Kč ve prospěch účtu spol. J., přičemž následně tyto peníze z tohoto účtu vybral a použil na zaplacení dluhu společnosti H., přičemž věděl, že společnost J. nemá prostředky na zaplacení objednaného vozidla, a způsobil tak S-Morava škodu ve výši 693 735,- Kč.

Tento rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán poté, co byl původní rozsudek téhož soudu ze dne 3. 9. 2001, č. j. 10 T 6/99-513, zrušen k odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2001, č. j. 3 To 205/2001-551. Důvodem zrušení rozsudku a vrácení věci bylo to, že jednak nebyly prvostupňovým soudem provedeny listinné důkazy, na něž se v odůvodnění rozsudku odvolával, a dále se prvostupňový soud zcela nevypořádal s částí, ohledně níž byli obžalovaní zproštěni obžaloby.

Prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v jednání stěžovatele a obžalovaného Z. M.neshledává, tak jako obžaloba, trestný čin zpronevěry, neboť z dealerské smlouvy vyvodil, že převzetím vozidel obžalovanými, společnost H. přestala být jejich vlastníkem. Proto vztah společnosti H. se společností J., jejímiž jsou stěžovatel a Z.M. společníky a jednateli, a který se týkal jiných než shora uvedených vozidel, označil prvostupňový soud za obchodněprávní, jehož následky je nutné řešit obchodněprávní cestou.

V případě vozidla H. Accord LS jednali obžalovaní podvodným způsobem, poněvadž toto vozidlo odebrali na základě nepravdivé informace o jeho zaplacení na účet H., přestože jim bylo známo, že společnost J. finanční prostředky na účtu, vedeném u Komerční banky, a. s., nemá, a peníze z hromadného příkazu na účet společnosti H. vyplaceny být nemohou. Pokud se obžalovaní hájili tím, že jejich dohoda se společností H. o zaplacení starých dluhů se týkala pouze vozidel, uvedených v dohodě, která byla k důkazu čtena, a nikoliv všech odebraných vozidel, jeví se tato obhajoba jako nelogická a ryze účelová. Obžalovaní totiž uhradili na dluzích částku 3 123 148,- Kč za odebraná a nezaplacená vozidla, následně však odebrali a nezaplatili společnosti H. za další 4 vozidla a počítali s odběrem dalšího vozidla. Měli tedy odebrat vozidla v celkové hodnotě 3 125 041,- Kč.

V případě vozidla H. Prelude 2.2 dospěl soud k závěru, že to byl stěžovatel, kdo jako jediný jednatel společnosti Textilní závody uzavřel se společností S-Morava leasingovou smlouvu na toto vozidlo, přestože vozidlo neměl v držení a věděl, že s ohledem na smlouvy se společností H. toto vozidlo nebude schopen získat. Stěžovatel tak podle názoru prvostupňového soudu jednal v úmyslu, vylákat od společnosti S-Morava částku 693 735,- Kč v úmyslu tyto peníze použít na zaplacení starých dluhů. Pokud se týká obhajoby obžalovaného, že neměl v úmyslu podvádět a vycházel z dohod se společností H. tak, jak na ně poukazoval i ve vztahu k jiným vozidlům, jeví se prvostupňovému soudu tato jeho obhajoba jako ryze účelová. Stěžovatel znal finanční situaci společnosti J. a bylo mu známo, že nebude schopen zaplatit již odebrané vozy, natož další vůz, který objednával na Textilní závody. Záminkou této objednávky bylo právě vylákání uvedené finanční částky od společnosti S-Morava, kterou pak použil na zaplacení starých dluhů. Tímto podvodným jednáním, kdy mu muselo být známo, že vozidlo H. Prelude 2.2 nebude společnosti J. dodáno, nehledě na špatně vypsané výrobní číslo karoserie.

Proti tomuto rozsudku se odvolal jak stěžovatel, tak státní zástupce, i Z.M..

Stěžovatel ve svém odvolání uváděl, že prvoinstanční soud neprokázal jeho úmysl obohatit sebe. Uváděl, že v době, kdy bance předkládali se Z. M. hromadný příkaz k úhradě (na jehož základě mělo být společnosti H. předáno vozidlo H. Accord, 2.0 I LS SHHCE 8560), nemohli vědět, že tento nebude proplacen. Praxe všech bank vychází z toho, že příkaz k úhradě je po několik dnů v bance uložen a je uhrazen okamžitě po připsání dalších finančních prostředků na účet klienta. Tímto způsobem bylo postupováno při proplácení i všech předchozích vozidel. Jednatelé společnosti J. vzhledem k neustálému pohybu finančních prostředků na účtu nemohli vědět, zda v potřebné době na účet bude připsána potřebná částka.

Rovněž v případě druhého skutku nebyl prokázán úmysl. Vozidlo Prelude 2 si objednaly Textilní závody, které na zaplacení vozidla měly prokazatelně dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu nemohlo jít o úmyslné vylákání finančních prostředků k vlastnímu obohacení. Navíc veškeré finanční prostředky byly použity na úhradu dluhů vůči společnosti H., přičemž se jednalo o dluhy, které v převážné většině vznikly ještě před příchodem M. M. do firmy J.. Prvoinstanční soud se rovněž vůbec nezabýval skutečnou výší vzniklé škody, neboť leasingová společnost předmětné automobily prodala zpět firmě H.. Prvoinstanční soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazu a výslechu svědků, které by nepochybně prokázaly jeho nevinu (jednalo se zřejmě o návrh stěžovatele na výslech Mgr. A., která měla potvrdit, že stěžovatel měl v březnu 1997 k dispozici částku 2 760 000,- Kč, učiněný v hlavním líčení konaném 29. ledna 2002, a dále o Z. M. v tomtéž hlavním líčení dodané dodací listy, z 21. 3., 26. 3., 3. 4., a 9. 4. 1997, a návrh posledně uvedeného na opětovný výslech svědka H., k otázce, kdy obdržel fax s hromadným příkazem k úhradě, a svědkyně V. k finanční situaci společnosti J., které byly soudem zamítnuty). Dále stěžovatel zpochybnil počet vozidel odebraných společností J. od společnosti H..

Stěžovatel dále v doplnění svého odvolání uvedl, že jak obžaloba, tak rozsudek prvostupňového soudu jsou účelovým vytrháváním dílčího problému z kontextu sledu událostí tak, jak je podal ve své výpovědi. Uváděl, že dne 19. března 1997 po podání příkazu k úhradě byla na základě urgentního požadavku společnosti H. požadovaná částka vybrána a dne 20. března 1997 byla stěžovatelem, jeho společníkem a paní V.vou přivezena na jednání do Prahy, kde byla složena v hotovosti ve prospěch účtu H.na základě dohody, vzniklé z tohoto jednání. Tato změna byla jediným důvodem, proč nebyl příkaz k úhradě realizován, když nejprve se H. spokojila s příkazem k úhradě a poté trvala na úhradě osobně v hotovosti. Dále odkazoval na účetní doklady s tím, že společnost J. měla koncem března dostatek prostředků na zaplacení zálohy. Dále, že k vyjasnění těchto skutečností navrhovali opětovně vyslechnout Petra H. a Věru V., což soud nepřipustil. Dále uváděl, že přes složení 30% zálohy na nákup vozidla H. Prelude, zaplacené přes společnost J. společností S-Morava, nebylo toto vozidlo společnosti Textilní závody nikdy dodáno.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. července 2002, č. j. 3 To 75/2002-645, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2002, č. j. 10 T 6/99-581, a zároveň ve věci rozhodl shodně s napadeným rozsudkem, kdy kromě tam uvedených výroků obsahuje i výrok o zproštění stěžovatele a Z. M. obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit 7. dubna 1997 tím, že odebrali jménem společnosti J. od společnosti C+A Ltd, s. r. o., Pekařská 58, Opava, po složení zálohy 66 000,- Kč, motorové vozidlo H. Civic 3 D-JHMEJ 9330, v hodnotě 342 762,- Kč, s tím, že zbylou částku za toto vozidlo 276 762,- Kč uhradí společnosti H.. Předmětné vozidlo prodali Ing. Karolu K.za částku 354 900,- Kč, tyto peníze si ponechali pro vlastní potřebu a způsobili tak společnosti C+A Ltd, s. r. o., Opava, Pekařská 58, škodu ve výši 138 381,- Kč, a společnosti H. škodu ve výši 138 381,- Kč, čímž měli spáchat jeden z útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 4 trestního zákona formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Dále byla poškozená společnost C+A Ltd, s. r. o., Opava, Pekařská 58, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud dospěl k závěru, že prvostupňový soud dostál své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S ohledem na neexistenci dalších, zejména listinných důkazů, ohledně jednání, konajících se v měsíci březnu mezi obžalovanými a spol. H., je třeba považovat do té míry za objasněné důkazy, které nalézací soud provedl, že o skutkových zjištěních tohoto soudu důvodné pochybnosti nevznikají. Prvostupňový soud vyložil, jak přistoupil k obhajobě a kterými důkazy ji má za vyvrácenou. Podstatou obhajoby obžalovaných je nejen popření úmyslu jednat způsobem předvídaným státním zastupitelstvím, ale i naplnění stránky objektivní. V odůvodnění napadeného rozsudku prvostupňový soud vyložil, které skutečnosti vyvracejí jimi uplatněnou obhajobu a které důkazy prokazují spolupachatelství obžalovaných na činu, s čímž se soud druhého stupně ztotožnil.

Dále odvolací soud konstatoval a znovu podrobně rozebral v řízení provedené relevantní důkazy, a to dealerskou smlouvu, výpověď svědka M., dohodu mezi společností J. a společností H. ČR z 28. 2. 1997, výpověď svědka H., hromadný příkaz k úhradě podaný 19. 3. 1997, výpisy z účtu společnosti J., faktury vystavené společností J. na předmětná vozidla spol. S-Morava, a konečně výpovědi svědků H., D., V., N. Odvolací soud uzavřel, že se ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, že v případě vozidla H. Accord LS, jednali obžalovaní s podvodným úmyslem, když toto vozidlo odebrali na základě nepravdivé informace o jeho zaplacení na účet H., přestože jim bylo známo, že společnost J. finanční prostředky na účtu, vedeném u Komerční banky, a. s., nemá, a peníze z hromadného příkazu na účet společnosti H. vyplaceny být nemohou. Nalézací soud správně ustálil výši způsobené škody na v bodě I. výroku napadeného rozsudku, a to na částku 593 694,- Kč (jedná se o nákladovou cenu dealera).

Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že se stěžovatel dopustil trestného činu uvedeného ve výroku II., když uzavřel s leasingovou společností S-Morava leasingovou smlouvu na vozidlo H. Prelude 2.2, přestože vozidlo neměl v držení a věděl, že s ohledem na smlouvy se společností H. toto vozidlo nebude schopen získat. Stěžovatel tak jednal v úmyslu vylákat od společnosti S-Morava částku 693 735,- Kč s úmyslem tyto finanční prostředky použít na zaplacení starých dluhů. Takto obdrženou částku od společnosti S-Morava totiž zaplatil společnosti H. na úhradu staršího dluhu, k čemuž se zavázala společnost J. smlouvou z 28. 2. 1997. Soud druhého stupně shodně se soudem prvého stupně neuvěřil obhajobě stěžovatele, že neměl úmysl nikoho podvést, když mu byla známa finanční situace společnosti J.. Odvolací soud dále nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že Textilní závody měly dostatek finančních prostředků k zaplacení vozidla, a proto v omyl nikoho neuvedl.

Závěrem odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 418/99, podle kterého je k rozhodnutí o vině třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Proto odvolací soud shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru o stěžovatelově vině ve výroku I. pouze u vozidla přesně specifikovaného, když u ostatních vozidel uvedených v obžalobě postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud dovodil, že v omyl byla ve výroku I. uvedena společnost H. a to tím, že byla ubezpečena hromadným příkazem k úhradě o zaplacení vozidla H. Accord 2.0 LS. Obhajobu stěžovatele o zaplacení tohoto vozidla na základě dohody z 20. 3. 1997 považuje odvolací soud za vyvrácenou jednak výpovědí svědka M. a samotným hromadným příkazem k úhradě, a dále i tím, že obžalovaní předstírali, že vozidlo přebírají na vystavení na prodejnu (showroom), a nikoli, že vozidlo již dne 3. 3. 1997 prodali Josefu M.a vyfakturovali společnosti S-Morava, od které již příslušné plnění obdrželi, a použili je na úhradu starších dluhů vůči společnosti H. Obžalovaní tedy věděli, že pokud již vozidlo prodali a převzali za ně peníze, je jejich povinností uhradit cenu vozidla společnosti H.. Je nepochybné, že obžalovaní svým jednáním poškodili společnost H..

V bodě II. stěžovatel uvedl v omyl společnost S-Morava tím, že jako jednatel společnosti Textilní závody, uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou společností S-Morava, jejímž předmětem bylo vozidlo H. Prelude 2,2 JHMBB81500, s tím, že toto vozidlo odebere od spol. J., poté, co částka 693 735,- Kč za toto vozidlo byla uhrazena ve prospěch účtu spol. J., vybral je a společně s dalšími finančními prostředky je použil na úhradu vozidel, k čemuž se oba obžalovaní zavázali v dohodě ze dne 28. 2. 1997 pod bodem 2. Stěžovateli bylo známo, že spol. J., jejímž byl jednatelem, nebude schopna zaplatit již za odebrané vozy, uvedené v bodě I/1 výroku obžaloby, natož další vůz, který objednal na Textilní závody.

Proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle stěžovatele soudy na základě nepřesvědčivých důkazů dospěly k nedostatečně odůvodněným závěrům, a skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán, byl nesprávně právně posouzen. Dále uváděl, že pokud byly stěžovatelem nebo dalším spoluobviněným další důkazní prostředky navrhovány, soud je neprovedl, přestože mohly změnit náhled soudu na vytýkané jednání a v konečném důsledku i neprovedení těchto důkazních prostředků vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Stěžovatel zopakoval svoje stanovisko, podle kterého v bodě I/1 obžaloby byl hromadný příkaz k úhradě vozidel, vymezených obžalobou, podán 19. 3. 1997 a na základě následného požadavku H. byla požadovaná částka ještě téhož dne stěžovatelem z účtu J. vybrána a 20. 3. 1997 osobně dovezena "námi" a paní V. k jednání s H. do Prahy, kde byla také složena ve prospěch účtu H., a to dle pokynů jejich zástupců za účelem úhrady vozidel odebraných dříve s tím, že po této platbě obdrží technické průkazy na nová vozidla. To se stalo v pozdních odpoledních až večerních hodinách. Zástupci H. dodali variabilní symboly k prováděným platbám v hotovosti v Praze v CITY BANK, přičemž tyto variabilní symboly tvořila čísla karoserií placených vozidel, která samozřejmě na místě v Praze nemohl znát, ale zjistit je mohl pouze od zástupců H. - tedy jednal přesně podle jejich pokynů. H. tak sama měnila dispozice, kdy původně trvala na úhradě nových vozidel, následně sama rozhodla o tom, že chce uhradit vozidla odebraná dříve, a to okamžitě v hotovosti. Tato změna ve stanovisku byla jediným důvodem, proč nebyl hromadný příkaz k úhradě realizován, neboť nejdříve se H. s příkazem spokojila a následně trvala na úhradě osobně v hotovosti. Proto stěžovatel po zadání příkazu bance požadovanou hotovost z účtu vybral a po částečném doplnění penězi z pokladny je vezl následující den do Prahy na H. Stěžovatel uváděl, že opakovaně byl navrhován výslech svědka H. k tomu, že tento svědek byl vyslán pro vozidlo H. Accord 2,0 I LS s technickým průkazem, a bylo mu sděleno, že dohoda neplatí a technické průkazy nedostane. Rovněž k této části byl navrhován obhajobou výslech svědkyně V. přičemž potřeba jejich výslechu vyvstala až po změně stanoviska státní zástupkyně předneseného až v rámci závěrečné řeči před rozhodnutím soudu prvého stupně. Samotný fax hromadného příkazu k úhradě měl sloužit pouze pro svědka H. ke ztotožnění jednotlivých technických průkazů.

Dále poukazoval na skutečnost, že H. v následujících dnech vydala J. další vozidla, přestože neobdržela údajně dohodnuté platby. Z toho stěžovatel uzavírá, že hromadný příkaz nebyl podmínkou vydání osobního automobilu H. Accord, a rozebírá časové souvislosti doručení faxu a předání vozidla H. Accord.

Dále stěžovatel polemizoval se závěry soudů o tom, že J. nedisponoval dostatečnými prostředky s tím, že k prokázání toho, že J. měl dostatečné prostředky, navrhoval vyslechnout svědkyni V.

Konečně stěžovatel nesouhlasil ani s výrokem II. napadeného rozsudku, s tím, že vždy si zákazník objednává vozidlo dříve, než je konkrétní vozidlo v prodejně. Teprve v důsledku dalších kroků zákazníka dochází k objednání vozidla a k potvrzení této objednávky. To má potvrzovat i ve spise založená kopie faxové zprávy. Stěžovatel dovozuje, že provedením platby se společnost S-Morava stala vlastníkem vozidla H. Prelude, a proto je pochybné, zda jí někdy vůbec vznikla škoda. K tomu je potřeba prokazovat, zda toto vozidlo existuje. Proto stěžovatel uzavírá, že neměl v úmyslu vylákat od společnosti S-Morava nějakou částku při vědomí, že vozidlo neexistuje nebo nebude předáno nájemci nebo alespoň prodejci.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. února 2003, sp. zn. 6 Tdo 203/2003, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvádí, že dovolací námitky směřují výlučně proti zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž z údajných procesních nedostatků až následně stěžovatel dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení, však nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat. Stěžovatel nenamítal, že by skutek, uvedený pod body I. a II. výroku o vině v dovoláním napadeném rozsudku, byl nesprávně posouzen jako trestný čin podvodu, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proto Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě jde ze strany stěžovatele výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a nelze je podřadit ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod.

Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti jsou v převážném rozsahu uplatněny námitky, které již byly vzneseny stěžovatelem v jeho řádném opravném prostředku, k nimž se z hlediska zákonnosti soud vyslovil v ústavní stížností napadeném rozsudku. Proto soud odkázal na napadený rozsudek a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vrchní státní zastupitelství se jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ústavní soud konstatuje, že i když byla ústavní stížnost podána až po vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 6 Tdo 203/2003, považuje se lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podle sdělení Ústavního soudu, zveřejněného pod č. 32/2003 Sb., za zachovanou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto rozsudkem soud na základě nepřesvědčivých důkazů dospěl k nesprávným závěrům. Stěžovatel se domnívá, že k posouzení vytýkaného jednání, jako trestného činu podvodu neměl soud dostatek přesvědčivých důkazů, a pokud byly stěžovatelem nebo spoluobviněným další důkazní prostředky navrhovány, soud je neprovedl, přestože mohly změnit náhled soudu na celé jednání. Neprovedení těchto důkazních prostředků vedlo k nesprávnému posouzení skutku a ke zkrácení stěžovatelova práva na obhajobu.

Stěžovatel tvrdí, že žádným důkazem nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Vyhodnocení soudu se mu jeví jako účelové, neboť vyčlenění osudu jednoho vozidla od vozidel ostatních považuje za neoprávněné vytržení z kontextu celého jednání, přičemž při nakládání s ostatními vozidly jednání stěžovatele jako trestněprávní vyhodnoceno nebylo. Dále pak stěžovatel uvádí své stanovisko shodně tak, jak je uváděl již v dovolání.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné, není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, a to i kdyby s konkrétním vyhodnocením nesouhlasil, neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Argumenty, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho práv, vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uváděl již ve svém odvolání. Sama okolnost, že odvolací soud neakceptoval jím vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.

K námitkám stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy, obsažené v ústavním pořádku, nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí detailně a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 a násl. Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily.

Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nepřesvědčivých důkazů a soudy tak dospívají k nesprávným závěrům, když byl skutek spáchaný stěžovatelem vytržen z kontextu celého jednání a zároveň nesprávně posouzen. Ústavní soud shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění prvoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Druhoinstanční soud odkázal při zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí na argumentaci soudu prvého stupně, s níž se ztotožnil, a dále tuto argumentaci rozvedl. Pokud stěžovatel proti argumentaci soudů dále, a v podstatě shodně, brojí, jedná se pouze o nesouhlas s odlišným vyhodnocením a neúspěchem ve sporu.

Pokud se týká námitky stěžovatele, že byl krácen na svém právu obhajoby tím, že nebyly soudem provedeny další jím a spoluobviněným navržené důkazní prostředky, ani tato námitka není důvodná. Opakovaně navržení svědci H. a V. byli v průběhu řízení soudem prvého stupně řádně vyslechnuti a jejich výpovědi je pro potřeby rozhodnutí v této věci možné považovat za vyčerpávající. Stěžovatel měl možnost klást těmto svědkům otázky a k jejich výpovědi se vyjádřit. Pokud je namítáno, že potřeba dalšího výslechu těchto svědků vyvstala až po změně stanoviska státní zástupkyně, předneseného v rámci závěrečné řeči před rozhodnutím soudu prvého stupně, ani tato námitka není důvodná. Státní zástupkyně v této závěrečné řeči totiž pouze stručně shrnula, že provedenými důkazy byla podaná obžaloba prokázána, a navrhla uznat oba obžalované vinnými z trestného činu podvodu. Takováto právní kvalifikace přitom vyplynula již z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001, č. j. 10 T 6/99-513, který byl Vrchním soudem v Olomouci předtím zrušen. Proto se nejednalo o závěrečný návrh, který by byl neočekávaný, nebo který by neodrážel dosavadní nazírání orgánů činných v trestním řízení na posuzovanou věc.

Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru