Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2552/17 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Bezdůvodné obohacení
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2552.17.1
Datum podání13.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 137

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2552/17 ze dne 26. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Mgr. Olgy Zlámalové a b) Dity Zlámalové, zastoupených Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 28 Cdo 790/2016-559 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 12 Co 377/2015-526, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení a A) Martina Dlabaji, B) Petra Dlabaji a C) Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelky (dále rovněž "žalované", resp. "dovolatelky") se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, která, podle jejich názoru, porušila jejich ústavní práva a svobody, konkrétně pak právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Porušeny měly být také články 4 a 90 Ústavy České republiky.

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a z obsahu projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci ve věci žalobců Martina Dlabaji a Petra Dlabaji (dále rovněž "žalobci") proti stěžovatelkám, jako žalovaným ad 2) a ad 3) a Ing. Jiřímu Zlámalovi, jako žalovanému ad 1), v řízení o zaplacení částky 63 246,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalovaným ad 2) a ad 3) uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně žalovanou částku s příslušným úrokem z prodlení; ve vztahu k žalovanému ad 1) byla žaloba zamítnuta.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně jsou žalované spolu se žalobci podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. X pro kat. území Olomouc-město, obec O., u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc (dále jen "předmětná nemovitost"), přičemž mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o správě nemovitosti. Žalobci proto mají právo v případě nutných nákladů na odstranění havarijního stavu na zaplacení toho, co plnili, a to v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů. Celkem se jednalo o zaplacení částky 131 395,- Kč. Po odpočtu částek 233,- Kč a 1 391,- Kč, které neposoudil jako nutné náklady, soud žalobě ve zbytku vyhověl. Ve vztahu k žalovanému ad 1) soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento žalovaný není pasivně legitimován, neboť není spoluvlastníkem předmětné nemovitosti.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, II a V potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV a VI ohledně žalovaného ad 1) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok III) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV, V a VI).

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v předmětné věci je nutné odlišit vynaložené náklady jako investice technického zhodnocení, ale bez vlivu na zhodnocení předmětné nemovitosti, od nákladů, které představovaly nutné opravy a opravy havarijního stavu. Pokud jde o částku 62 144,69 Kč jako vyčísleného nároku nájemného, pak tato částka byla kompenzována v rámci celkových nákladů, které žalobci v žalobě vyčíslili na částku 232 606,- Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž důkazy správně a ve vzájemných souvislostech hodnotil a vyvodil z nich i odpovídající správný právní závěr.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 790/2016-559 dovolání žalovaných odmítl, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nebylo možné pro tento nedostatek pokračovat. Dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, neboť v něm dovolatelky pouze uvedly, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně však nevymezily žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se tak mělo stát, ani nekonkretizovaly, od které "ustálené rozhodovací praxe" se odvolací soud měl odchýlit. Podle názoru odvolacího soudu tak dovolatelky pouze zpochybnily výlučně skutkové závěry odvolacího soudu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jejich práva na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí a zákaz libovůle ze strany soudů. Odvolací a dovolací soud se svými rozhodnutími odchýlily od dosavadní judikatury bez toho, že by svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Stěžovatelky oponují závěru dovolacího soudu, že svým dovoláním zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu; naopak prý v dovolání tvrdily, že odvolací soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil.

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelky namítají, že z částky 232 586,- Kč byla částka 110 971,- Kč vynaložena na investice, protože však stěžovatelky tyto investice neodsouhlasily a podle zpracovaného znaleckého posudku nedošlo ani ke zhodnocení jejich podílů, tak z celkových nákladů měla být tato částka odečtena, neboť investující spoluvlastníci - žalobci, nemohou po žalovaných tyto částky spravedlivě požadovat.

Podle názoru stěžovatelek se jak odvolací soud, tak i soud dovolací odchýlily od zákona a judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1644/2005) při výkladu pojmu bezdůvodného obohacení z titulu neodsouhlasených nákladů na opravu nemovitosti na základě principu majorizace. Takové "odchýlení se od interpretačních pravidel právního státu obecné soudy ani nevysvětlily".

IV.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu, vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou zde dostatečným způsobem vyloženy. Ústavní soud neshledal skutková zjištění excesivními, tedy takovými, jež by byla v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 451 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák") o bezdůvodném obohacení v návaznosti na ustanovení § 137 odst. 2 a § 138 odst. 1 obč. zák., která upravují spoluvlastnické vztahy. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně na projednávanou věc aplikoval výše citovaná ustanovení obč. zák. Ke vzniku bezdůvodného obohacení u stěžovatelek došlo tím, že žalobci za stěžovatelky platili náklady za nutné opravy a opravy havarijního stavu za situace, v níž při existenci spoluvlastnických vztahů k předmětné nemovitosti nebyl nutný předchozí souhlas ostatních spoluvlastníků. Náprava havarijního stavu zabraňuje znehodnocení stavby a tedy, vyjádřeno v ekonomických parametrech, brání snížení její hodnoty. Obecné soudy důsledně odlišily náklady investičního charakteru, které však žalobci v projednávané věci nepožadovali a další tzv. technické investice, které však hodnotu předmětné nemovitosti nezvýšily. Jestliže se stěžovatelky nepodílely na nákladech, které byly nezbytné pro uchování dobrého stavu předmětné nemovitosti v rozsahu svých spoluvlastnických podílů, vzniklo na jejich straně jako spoluvlastníků předmětné nemovitosti, bezdůvodné obohacení.

Jestliže stěžovatelky namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s platnou judikaturou, neuvádí žádný konkrétní důvod, který by takový závěr dokládal. Jejich poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 je nepřiléhavý, neboť tento rozsudek vychází z jiné skutkové situace, v níž bylo žalováno na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti za současného zvažování výše vypořádacího podílu, při zápočtu vložených investic jednotlivých spoluvlastníků do nemovitosti.

Stěžovatelky ani v nyní projednávané ústavní stížnosti neuvedly, od jakého rozhodnutí obecného soudu, resp. dovolacího soudu ve skutkově shodné věci se podle jejich názoru, rozhodnutí odvolacího soudu při projednávání odvolání odchýlilo, případně je s ním v přímém rozporu. Jejich námitky jsou tak jen velmi obecné a nekonkrétní i ve vztahu k tvrzení o údajné "libovůli v rozhodování", či k tvrzení "o nepředvídatelnosti rozhodnutí" napadených projednávanou ústavní stížností.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelek. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru