Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2550/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
výzva
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2550.17.1
Datum podání11.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142a, § 142, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2550/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Dagmar Urbanové Kalinové, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 12, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2017, č. j. 17 Co 56/2017-495, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 8 C 78/2015-426, vedlejšímu účastníkovi MVDr. Ivanu Urbanovi povinnost platit stěžovatelce (manželce) za dobu od 22. 12. 2014 do 21. 7. 2015 výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 22. 7. 2015 ve výši 20 000 Kč měsíčně (výrok I.). Dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit dlužné výživné za období od 22. 7. 2015 do 30. 11. 2016 ve výši 181 659 Kč (výrok II.), nahradit stěžovatelce náklady řízení 220 939 Kč (výrok III.), zaplatit soudní poplatek 12 000 Kč (výrok IV.) a nahradit státu náklady řízení ve výši 2 474 Kč (výrok V.).

Okresní soud postupoval podle § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který upravuje vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely, a rozsudek o výživném odůvodnil tím, že oba účastníci řízení měli vysoký životní standard během společného odpovídající nepochybně vysokým příjmům vedlejšího účastníka. Dospěl k závěru, že příjmy obou manželů byly vždy výrazně odlišné, přitom stěžovatelce podstatně klesla životní úroveň poté, co vedlejší účastník opustil společnou domácnost. Výživné mezi manžely okresní soud stanovil tak, aby oba manželé měli zajištěnou stejnou hmotnou a kulturní úroveň.

Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí věcně potvrdil rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 17 Co 56/2017-495, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu zjistil okresní soud náležitě skutkový stav věci, na jehož základě učinil správné právní závěry. Odvolací soud pouze změnil výrok III. okresního soudu o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit stěžovatelce náklady řízení tak, že žádnému z účastníků řízení právo na jejich náhradu nepřiznal, a to ani pro řízení odvolací (výroky II. a IV.). Podle odvolacího soudu totiž stěžovatelka neprokázala zaslání předžalobní výzvy k plnění podle § 142a odst. 1 o. s. ř., a dále byla v odvolacím řízení částečně neúspěšná, neboť trvala na zaplacení výživného bez ohledu na plnění, které jí vedlejší účastník poskytl dobrovolně.

Proti napadeným výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy posoudily věc příliš formalisticky, je přesvědčena, že vedlejší účastník si byl vědom výše a důvodu svého dluhu. Stěžovatelka tvrdí, že byla v řízení plně úspěšná a nebyly tak splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení; namítá, že žádná část žaloby nebyla soudem zamítnuta a rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení považuje za libovolné.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do činnosti obecných soudů proto zasahuje jen v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze výroky o nákladech řízení. Do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o jejich náhradu, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující přijetí závěru o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení získá ústavněprávní dimenzi až v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících řízení v důsledku závažného pochybení soudu. Výrok o nákladech řízení musí být založen na věrohodné a logické úvaze soudu, která je řádně odůvodněna, a má oporu v průběhu řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06.

Odvolací soud výše uvedené požadavky naplnil, neboť výroky o nákladech řízení měly oporu v průběhu řízení a byly náležitě odůvodněny. Odvolací soud výslovně v odůvodnění uvedl: "Stěžovatelka neprokázala zaslání výzvy k plnění vedlejšímu účastníkovi, to ani netvrdila a neprokázala ani to, že by vedlejšího účastníka k plnění vyzvala ústně (...) Krajský soud vzal v úvahu jistou formu částečného neúspěchu stěžovatelky, která na žalobě bez ohledu na plnění přijaté od vedlejšího účastníka v plném rozsahu setrvala."

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nevznesla žádné zásadní argumenty, které by svědčily o porušení ústavních práv, ve své podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů, které však postupovaly v souladu s procesními právy stěžovatelky a do ústavně chráněných práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím nezasáhly.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru