Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 255/2000Nález ÚS ze dne 02.01.2001Rozhodování bez jednání, označení žalovaného v o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkprocesní postup
žaloba/náležitosti
správní žaloba
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/21 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.255.2000
Datum vyhlášení15.01.2001
Datum podání21.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f, § 43


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 255/2000 ze dne 2. 1. 2001

N 1/21 SbNU 3

Rozhodování bez jednání, označení žalovaného v o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

M. Č., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna

2000, sp. zn. 15 C 144/99, za účasti Městského soudu v Brně,

jakožto účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp.

zn. 15 C 144/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 21. dubna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání

označené jako ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 lit.

a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon"), proti shora uvedenému rozsudku, pro

porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že

napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti správnímu

rozhodnutí a byl potvrzen výrok o přestupku, a to z důvodu

nesprávného označení pasivně legitimovaného subjektu. Pokud by se

skutečně jednalo o podstatnou vadu žaloby, bylo by na místě, aby

soud postupoval podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř.

a v takovém případě měl řízení zastavit. To, že tak neučinil,

svědčí o rozpoznání odpůrce a o tom, že se nejednalo o podstatnou

vadu žaloby.

Soud pak ve věci rozhodl bez jednání, v nepřítomnosti

stěžovatelky, aniž by se žalobou zabýval v plné jurisdikci.

Potvrdil tím navíc správní rozhodnutí, které nebylo, dle názoru

stěžovatelky v právní moci pro nedostatek v doručení. Tím bylo

porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené dle

čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na osobní účast při jednání dle čl.

38 odst. 2 Listiny.

Na žádost Ústavního soudu, dle ustanovení § 42 odst. 3

zákona, se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně

prostřednictvím předsedkyně senátu 15 C. Ta ve svém vyjádření plně

odkázala na napadený rozsudek a na obsah spisu, který zaslala.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z předloženého spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka formou

obsáhlých podání vyjadřovala nesouhlas se závěry správního orgánu

a že její žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního

orgánu. Bylo však také zjištěno, že Dopravní inspektorát Policie

ČR se k uvedeným podáním soudu vyjadřoval jako strana sporu. Proto

se Ústavní soud ztotožnil s argumentem stěžovatelky, že obecný

soud s Dopravním inspektorátem Policie ČR jednal, a že mu tedy

tento subjekt byl znám, aniž by o něm měl obecný soud jakékoliv

pochybnosti. Rozhodnutí soudu se tak opíralo jen o formální

nepřesnost, spočívající v označení žalovaného subjektu, když

v čele označení byla uvedena Česká republika. Obecný soud však

jednal se správným subjektem, který byl, dle ustanovení § 250

odst. 4 o.s.ř., pasivně legitimován, tento se v rámci přípravného

řízení k věci samé vyjadřoval, a jako účastník řízení se po celou

dobu řízení také choval. Pouze u ústního jednání, u kterého však

stěžovatelka nebyly přítomna, správnost svého označení zpochybnil.

Pokud soud považoval nepřesnost v označení za překážku řízení, měl

postupovat dle ustanovení § 43 o.s.ř.

Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní

stížnosti vyhověl, však byla skutečnost, že obecný soud, jak je

zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, aplikoval ustanovení §

250f o.s.ř., ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. září

1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněným pod č. 269/1996 Sb., ke

dni 1. května 1997, zrušil. To, že Městský soud v Brně tuto

skutečnost nezaznamenal, je natolik závažným pochybením, že

nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a napadené

rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními

stěžovatelky. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy bylo

porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36

Listiny, resp. práva na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl.

37 odst. 3 Listiny.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 2. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru