Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2549/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříksprávní delikt
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2549.08.1
Datum podání13.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 231/2001 Sb.; o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů; § 32/1/g, § 60/3/d

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

231/2001 Sb., § 60 odst.3 písm.d § 32 odst.1 , § 59


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2549/08 ze dne 11. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21 spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 38/2007-122 ze dne 10. července 2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, takto:

Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích subjektivních veřejných základních práv zaručených v čl. 17 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a v záhlaví citovaných zákonných ustanovení.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložené přílohy a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 326/2006 Ústavní soud zjistil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") rozhodnutím sp. zn. Rpo/148/05, č. j. 5879/06 ze dne 21. prosince 2005 (dále jen "rozhodnutí Rady"), vyslovila, že stěžovatelka dne 3. října 2005 odvysílala na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 17.15 do 18.10 hodin díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace vulgarita, hrubost, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu (včetně opilosti) některých soutěžících s tím, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění rozhodnutí (výrok I.), dále vyslovila, že tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené ustanovením § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel televizního vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (výrok II.) a za porušení povinnosti uvedené ve výroku II. výše uvedeným způsobem uložila stěžovatelce podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu ve výši 1.000.000,- Kč. Proti rozhodnutí Rady podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze a navrhla jeho zrušení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 Ca 326/2006-61 ze dne 18. ledna 2007 (dále jen "rozhodnutí Městského soudu v Praze") rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 As 38/2007-122 ze dne 10. července 2008 (dále jen "napadené rozhodnutí") zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).

Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvádí, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. a je podle ní otázkou, zda za situace, kdy ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. obsahuje krajně neurčité pojmy, bylo možno se dostatečně vypořádat. Stěžovatelka uvádí, že nebylo správně interpretováno ustanovení § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., a tím došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 39 Listiny. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla na porušení zákona upozorněna a že jí byla stanovena lhůta k nápravě a ustanovení § 59 zákona č. 231/2001 Sb interpretoval protiústavním způsobem. Vedle uvedených i dalších námitek proti napadenému rozhodnutí uvádí stěžovatelka též četné námitky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a rozhodnutí Rady. Tyto námitky jsou obsaženy již v kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a v žalobě proti rozhodnutí Rady. Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto námitky znovu opakovat. Stěžovatelka ve své stížnosti konečně předkládá též námitky proti napadeným ustanovením zákona č. 231/2001 Sb. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti a již tím nevyhnutelně i o akcesorickém návrhu na zrušení v záhlaví citovaných zákonných ustanovení není třeba tyto námitky stěžovatelky rekapitulovat.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech stěžovatelkou předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a naprosto podrobně odůvodnil, přičemž se bez jakýchkoli pochyb dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.

Námitky stěžovatelky uváděné v její stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi námitkami stěžovatelky, resp. námitkami naprosto obdobnými, se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud a s většinou z nich též již Městský soud v Praze a Rada, dovolí si Ústavní soud pro stručnost na tomto místě na tato rozhodnutí odkázat s tím, že nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovatelkou uváděného čl. 17 a čl. 39 Listiny.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecného soudu, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nezabýval. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru