Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2543/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pozemek
vlastnické právo/ochrana
restituční titul
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2543.10.1
Datum podání31.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2543/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, AK Mikš & Suk se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009 čj. 24 Co 107/2009-170 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 8. 2010 se hlavní město Praha (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhalo, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí ze dne 3. 12. 2009 vydané v řízení o určení vlastnictví podle zákona o půdě (zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 40 C 25/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 17. 1. 2005 nalézací soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (resp. její procesní předchůdce) domáhala určení, že žalované nejsou vlastnicemi podílů na specifikovaných pozemcích v k. ú. Chodov, a rozhodl o nákladech řízení.

Dne 3. 12. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") poté, co jeho dřívější rozhodnutí ze dne 21. 11. 2005 zrušil dne 16. 12. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud"), rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 17. 1. 2005 ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.). Následné dovolání žalobkyně dovolací odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 22. 6. 2010.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesouhlasila s jeho právními názory odkazujícími na vlastní judikaturu a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. I. ÚS 159/03 a se závěrem, že předmětné pozemky je nutno považovat za pozemky nezastavené a lze je oprávněným osobám vydat, když se navíc na jednom z pozemků v k. ú. Chodov nacházela místní komunikace. Nesouhlasila ani se závěrem obecných soudů o existenci restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Závěrem stěžovatelka uvedla, že dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru a předmětné pozemky oprávněným osobám vydal, neochránil její vlastnické právo, čímž porušil čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

IV.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku.

K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Uvedené články tudíž nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).

Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodoval vícekrát nalézací i odvolací soud; věc posoudil též Nejvyšší soud, který své zrušující rozhodnutí (a stejně tak i rozhodnutí odmítající stěžovatelčino dovolání) náležitě odůvodnil. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné majetkové nároky nejsou důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku, Ústavní soud se k lidskoprávním aspektům restitucí vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 (http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že: Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru