Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2538/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
zdravotní péče
lékař
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.2538.11.1
Datum podání25.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 31

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.2, § 853, § 13 odst.3

99/1963 Sb., § 119a odst.1, § 118a, § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2538/11 ze dne 2. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, společníkem obchodní společnosti ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s., se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Radlická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 2260/2009-257, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 č. j. 1 Co 341/2007-219 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2007 č. j. 36 C 87/2006-113 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným telefaxem dne 25. 8. 2011 a doplněným dne 26. 8. 2011 se Ing. I. S. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu osobnosti a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 36 C 87/2006 vyplývají mj. následující skutečnosti.

Dne 17. 3. 2005 na naléhání žalobce, který si ho sám vyhledal a vyžádal jako operatéra, prof. MUDr. J. M., CSc. uskutečnil na žalobci mezi dny 22. 3. 2005 až 10. 4. 2005, jako soukromá osoba za odměnu 20.000 Kč hrazenou přímo žalobcem, operaci prostaty (transverzikální prostatoktomie) a navíc i neplánované přerušení chámovodů (oboustranná vasoligatura chámovodů). Z toho důvodu Oblastní nemocnice Kladno, ve které byla operace provedena, vykázala příslušné pojišťovně pouze bodové ohodnocení za hospitalizaci, nikoli za operaci. Žalobce postihla pooperační infekce.

Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal proti Oblastní nemocnici Kladno se sídlem v Kladně (první žalovaná) a proti Středočeskému kraji se sídlem v Praze (druhý žalovaný) podle § 13 obč. zák. zadostiučinění v penězích ve výši 180.000 Kč za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti v souvislosti s léčením zdravotních potíží.

Dne 18. 6. 2007 nalézací soud uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 10.000 Kč, a co do částky 170.000 Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobci nepřiznal náklady řízení (výrok II.), žalobci a první žalované uložil povinnost zaplatit nalézacímu soudu náklady řízení (výrok III.), řízení proti druhému žalovanému zastavil a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu k němu (výrok IV.).

Dne 27. 11. 2008 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a první žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 6. 2007 ve vztahu k první žalované ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby první žalovaná zaplatila žalobci 10.000 Kč, a v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek potvrdil (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit státu na účet nalézacího soudu náklady řízení (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě na účet advokáta první žalované náklady řízení před nalézacím soudem (výrok III.) a povinnost nahradit první žalované ve stanovené lhůtě na účet advokáta náklady odvolacího řízení (výrok IV.).

Dne 31. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Poukázal na napadený rozsudek, jímž rozhodoval odvolací soud o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000 Kč, a konstatoval, že tím byla dána nepřípustnost dovolání.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V části III. rekapituloval skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy.

V části IV. stěžovatel tvrdil, že dovolací soud "zcela nesprávně formalisticky odmítl dovolání stěžovatele, neboť v daném případě nebyly splněny podmínky pro jeho odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu" a tento naopak byl povinen dovolání jako meritorně přípustné projednat. Názor dovolacího soudu na nemožnost aplikace závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 117/04 stěžovatel považoval za nesprávný. Podle přesvědčení stěžovatele bylo dovolání přípustné podle § 277 odst. 1 písm. a) a c), přičemž nebyl povinen prokazovat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.

Odvolacímu soudu stěžovatel mj. vytkl, že odlišně od nalézacího soudu nesprávně a formalisticky posoudil otázku pasivní legitimace první žalované "a to navzdory tomu, že provedené důkazy svědčí o zcela opačném závěru", aniž by ho podle ustanovení § 118a o. s. ř. poučil, čímž vydal tzv. překvapivé rozhodnutí; poukázal na nálezy ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04, ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/99 a ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02. Vyslovil přesvědčení, "že odvolací soud postupoval vadně, když k této otázce (aniž účastníky ve smyslu předchozího odstavce jakkoliv poučil) začal provádět dokazování jednak ex officio, ... , jednak nedostatečně", a že z výslechu operatéra prof. M. odvolací soud dovodil jiné skutkové závěry, než soud nalézací, aniž by výslech zopakoval. Odvolací soud v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. neprovedl stěžovatelem na jednání dne 27. 11. 2008 navrhované důkazy. Stěžovatel dále polemizoval s právními názory odvolacího soudu ohledně aplikace § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák.

Pochybení nalézacího soudu dle přesvědčení stěžovatele spočívalo "v nesprávném posouzení zásahů do práv stěžovatele na tělesnou integritu a jejich následků a tím pádem i v nesprávné úvaze o výši náhrady majetkové újmy v penězích, když se soud I. stupně řádně nevypořádal se zákonnými hledisky dle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák.

V části V. stěžovatel shrnul a opakoval svá tvrzení o porušení základních práv a svobod zaručených Listinou a Ústavou.

IV.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že nesdílí závěry odvolacího soudu týkající se otázky pracovní smlouvy a odpovědnosti zdravotnického zařízení za zákroky v tomto zařízení prováděné a opakoval závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 6. 2007.

Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl důvody, pro které rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému změnil.

Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel podal k vyjádřením obecných soudů repliku. Nalézací soud (podobně i soudy odvolací a dovolací) dle jeho přesvědčení jen opakoval své závěry plynoucí z rozsudku ze dne 16. 6. 2007, s nimiž se podrobně vypořádal na str. 5-6 a 15-19 ústavní stížnosti; dále stěžovatel uvedl, resp. opakoval, skutkové okolnosti a své právní závěry ve vztahu k přetětí chámovodů; polemizoval i s právními závěry odvolacího soudu, zejména jeho posouzením pasivní legitimace žalovaného. Dovolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti.

V.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel proti měnícímu výroku (výrok I.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2008 podal nepřípustné dovolání, v důsledku čehož by v této části jeho ústavní stížnost mohla být posouzena jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); v projednávaném případě však přihlédl k obsahu procesního poučení obsaženého ve výše citovaném rozsudku odvolacího soudu a opodstatněnost ústavní stížnosti posoudil i v této části.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

K tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají; jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně.

K posouzení tak zůstává tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. celou její hlavou pátou), základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a základního práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny.

Ústavní soud dále připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska nedostatečného poučení k otázce, kdo je pasivně legitimovaným účastníkem řízení

Stěžovatel se dovolával především základního práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny [resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.", a v jeho rámci poučovací povinnosti obecných soudů ve vztahu k účastníkům civilního řízení.

K ústavněprávním aspektům poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení, jejíž porušení stěžovatel tvrdil, Ústavní soud obecně uvádí, že právo účastníka civilního řízení být soudy poučován o svých právech není výslovně uvedeno mezi základními procesními právy zaručenými Listinou, resp. Úmluvou. Lze je však v limitovaném rozsahu odvodit ze základního práva na spravedlivý proces (jehož nedílnou součástí je právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu) zaručeného článkem 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Má-li totiž být základní právo na soudní ochranu účinné a má-li být skutečně vykonáváno, jeho formální zakotvení na úrovni zákona v jednotlivých případech nemusí vždy postačovat. Je proto povinností státu přijmout pozitivní opatření zajišťující, aby toto právo mohlo být efektivně vykonáváno. Výrazem plnění této pozitivní povinnosti státu je řada ustanovení občanského soudního řádu, mezi nimiž lze poukázat v dané souvislosti zejména na ustanovení § 5 (obecná poučovací povinnost), § 43 odst. 1 (vady podání) a § 118a (poučovací povinnost při jednání). Tato ustanovení Ústavní soud považuje za ústavně konformní; z ústavní stížnosti však nevyplývá nic, co by naznačovalo jejich porušení.

Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) a nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 286/03 (N 78/37 SbNU 89)], z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. V nálezu ze dne 3. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 56/95 (N 2/5 SbNU 11) Ústavní soud mj. uvedl, že "Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení § 5 o. s. ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, zda má či může být žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky řízení."

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. "Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení)." Za odepření spravedlnosti proto nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není [usnesení ze dne 15. 4. 1994 sp. zn. IV. ÚS 6/94 (U 10/2 SbNU 217)].

Označení žalovaného je tudíž plně v dispozici žalující strany a soudu nepřísluší v tomto směru účastníkům dávat poučení, kdo se má podle hmotného práva řízení účastnit. Poskytnutí takového poučení nevyplývá ani z ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., ale ani z jiných procesních ustanovení, upravujících poučovací povinnost soudu (§ 118a odst. 1 až 3, § 5 o. s. ř.).

Z uvedených zásad vycházel i odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 27. 11. 2008 na str. 4. Jeho rozhodnutí tudíž nelze považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí, resp. za důsledek porušení rovnosti účastníků při dokazování.

Aplikací výše uvedených obecných principů na případ stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy nedostatečným poučením o tom, kdo má být pasivně legitimovaným účastníkem v jím zahájeném řízení, nebylo opodstatněné.

Jako obiter dictum lze uvést, že nalézací soud se s námitkou první žalované o nedostatku její pasivní legitimace ve svém rozsudku ze dne 18. 6. 2007 nijak nevyrovnal, což odvolací soud konstatoval na str. 4 svého rozhodnutí; toto dílčí porušení základního práva první žalované na spravedlivý proces však následně napravil odvolací soud.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů odvolacím soudem a odmítnutím dovolání dovolacím soudem

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů odvolacím soudem na jednání dne 27. 11. 2008 Ústavní soud připomíná, že obecný soud není povinen provést všechny účastníkem navrhované důkazy, je však povinen odůvodnit, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl, což v projednávaném případě odvolací soud neučinil, jak plyne z protokolu o jednání dne 27. 11. 2008 na č. l. 216 a násl. vyžádaného spisu i z napadeného rozsudku. Ústavní soud je však toho názoru, že uvedené opomenutí nemělo podstatný vliv na celkovou spravedlivost řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces odmítnutím dovolání pro nesplnění podmínky jeho přípustnosti stanovené v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (podle právní úpravy účinné v době rozhodování). Ústavní soud názor dovolacího soudu, že v případě stěžovatele se jednalo o věc, ve které dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč, neshledal svévolným či formalistickým ve smyslu výše citovaného nálezu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 117/04. Důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou přehledně a srozumitelně v napadeném usnesení vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, odkazuje.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a základního práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny

Stěžovatel, jak výše uvedeno, tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práv na tělesnou integritu, resp. "k mrzačícímu zásahu do tělesné integrity" provedeného bez jeho souhlasu a vědomí.

K závěru o neoprávněném zásahu do práv žalobce na tělesnou integritu spočívajícím v přerušení chámovodů dospěl i nalézací soud.

Ústavní soud je toho názoru, že uvedená tvrzení stěžovatele o porušení čl. 10 odst. 2 Listiny by bylo možno posoudit i z hlediska článků 3 (zakazujícího mučení) a 8 (zaručujícího mj. právo na respektování soukromého života) Úmluvy.

Ústavní soud připomíná, že nesprávná léčba spadá pod článek 3 Úmluvy pouze pokud dosahuje minimální míry závažnosti. Posouzení tohoto minima je relativní; závisí na celé skupině proměnných daného případu, zejména na délce léčby a jejích fyzických a mentálních účinků, stejně jako mnohdy na pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti. Dovolávání se nesprávné léčby musí být podpořeno relevantními důkazy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 10. 2008 ve věci Bogumil proti Portugalsku, stížnost č. 35228/03; Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2009).

K zárukám plynoucím z článku 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že v nich uvedený výraz "soukromý život" v sobě zahrnuje fyzickou a duševní integritu jednotlivce, v důsledku čehož jakýkoliv lékařský zákrok, byť minimální do lidského těla, lze posoudit jako zásah do práva na respektování soukromého života. Poskytovaná ochrana není absolutní; má-li proto být zásah kvalifikován jako nerozporný se zárukami z citovaných článků plynoucími, musí být "v souladu se zákonem", sledovat některý z legitimních cílů vyjmenovaných v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a dodržovat přiměřenou rovnováhu mezi použitými prostředky a zásahem sledovaným cílem.

Obecné soudy tvrzený zásah do tělesné integrity stěžovatele meritorně neposuzovaly pro nedostatek pasivní legitimace první žalované, z čehož plyne, že Ústavnímu soudu nebyl vytvořen prostor pro posouzení napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení výše uvedených článků Listiny a Úmluvy, včetně článku čl. 31 Listiny. Jinak řečeno, stěžovatel sám svým postupem zapříčinil, že o jeho nárocích z tvrzeného neústavního zásahu do základního práva na ochranu soukromého života (tělesné integrity) nemohlo být obecnými soudy rozhodnuto; v tomto směru shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly obecné soudy všech stupňů. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) musil mít kontradiktorní charakter a musil zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je po celkovém posouzení řízení toho názoru, že v projednávaném případě všem stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") to neumožnil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro zjištěnou zjevnou neodpodstatněnost návrhu nebylo třeba vyzývat stěžovatele, resp. jeho zástupce, k odstranění vad předložené plné moci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru