Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 253/03Nález ÚS ze dne 15.10.2003Rozhodování soudu o dalším trvání vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/limit délky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/31 SbNU 91
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.253.03
Datum vyhlášení23.10.2003
Datum podání05.05.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71, § 192


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003

N 121/31 SbNU 91

Rozhodování soudu o dalším trvání vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 253/03 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti postupu Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze při rozhodování o dalším trvání vazby.

I. Krajský soud v Plzni svou nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu podle § 71 odst. 6, odst. 4 tr. řádu porušil jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. V části požadující, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu, se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadl stěžovatel postup v záhlaví označených obecných soudů s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Níže vyloženou tvrzenou nečinností těchto orgánů veřejné moci mělo podle stěžovatele dojít rovněž k porušení ústavního příkazu zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny, požadujícího uplatnění státní moci jen způsobem, který stanoví zákon.

Co do odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že obžaloba v jeho trestní věci byla podána ke Krajskému soudu v Plzni dne 24. 2. 2003, a proto lhůta k rozhodnutí o ponechání ve vazbě ve smyslu § 71 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. řád") dle jeho názoru trvala do 24. 3. 2003. Stěžovatel se domnívá, že ve vztahu k jeho vazebnímu omezení osobní svobody nebylo takto kvalifikované rozhodnutí označeným soudem ani soudem jemu nadřízeným, tj. Vrchním soudem v Praze (§ 71 odst. 7 tr. řádu) vydáno, a proto se domáhá, aby Ústavní soud ve věci rozhodl nálezem, jímž by vyslovil, že (I.) Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze porušily svou nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání obžalovaného (stěžovatele) ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu podle § 71 odst. 5 tr. řádu po uplynutí lhůty uvedené v tomto ustanovení jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy. V návaznosti na tento výrok dále stěžovatel v petitu svého návrhu požadoval, aby (II.) Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Plzni pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu propustit jej na svobodu.

Za účelem ověření tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv si Ústavní soud vyžádal fotokopie částí trestního spisu vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2003 týkajících se rozhodování o vazbě stěžovatele. Z těch, jakož i z vlastního obsahu ústavní stížnosti a ve věci podaných vyjádření účastníků řízení vyplynulo následující:

Stěžovatel byl dne 23. 5. 2002 usnesením soudce Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 Nt 68/2002 z důvodu vymezeného v § 67 písm. b) tr. řádu vzat do vazby, přičemž toto jeho vazební omezení osobní svobody bylo následně v souladu s § 71 odst. 3 a 4 tr. řádu prodlužováno, když bylo rovněž zjištěno, že se stěžovatel dopustil jednání uvedeného v § 71 odst. 2 větě druhá části za středníkem, tj. jednání koluzního.

Dne 24. 2. 2003 byla podána ke Krajskému soudu v Plzni obžaloba na obžalovaného (stěžovatele) J. Š. (1.) pro trestné činy zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. a (2.) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1 a 4 tr. zák. Usnesením ze dne 27. 2. 2003 č j. 4 T 3/2003-3563 rozhodl Krajský soud v Plzni pod bodem 1. výroku, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Ve vztahu k tomuto výroku bylo citované usnesení ke stížnosti státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 3 To 36/2003 zrušeno a Krajskému soudu v Plzni uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Pod bodem 2. výroku uvedeného usnesení krajský soud rozhodl, že "podle § 192 tr. ř. se obžalovaný J. Š., nar. 12. 4. 1959, ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby uvedený v ust. § 67 písm.b) tr. ř. nadále trvá". Předmětné usnesení nabylo v označeném výroku dne 4. března 2003 právní moci. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3585 byla podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu se současným konstatováním, že důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu nadále trvá. Stížnost stěžovatele do tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2003 sp. zn. 3 To 37/03 pro nedůvodnost zamítl. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3634 byla podle § 72 odst. 3 zamítnuta další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Předmětné rozhodnutí nabylo dne 3. 5. 2003 právní moci.

V rámci své ústavněprávní argumentace stěžovatel namítal dotčení ve svých vpředu označených ústavně zaručených základních právech, neboť výše citované usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3563 (bod 2. výroku), vydané na základě § 192 tr. řádu, dle jeho názoru není rozhodnutím ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu o ponechání obžalovaného ve vazbě. Z toho vyvozuje důsledky, dle nichž jej bylo nutno po uplynutí "propadné" lhůty 30 dnů od nápadu zmíněné obžaloby propustit z vazby na svobodu. Stěžovatel se domnívá, že v případě § 192 tr. řádu nejde o samostatné a zvláštní procesní ustanovení, na jehož základě by bylo možno rozhodovat o vazbě obviněného, nýbrž je použitelné toliko s příslušným ustanovením uvedeným v prvním oddíle hlavy čtvrté tr. řádu, v jeho věci konkrétně s ustanovením § 71 odst. 5 tr. řádu, přičemž Krajský soud v Plzni, ani Vrchní soud v Praze této povinnosti nedostály. V průběhu naznačené propadné lhůty sice bylo těmito soudy rozhodováno ve smyslu § 72 odst. 3 tr. řádu o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu, avšak ani v těchto rozhodnutích nebyl obsažen výrok o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.

Z uvedených rekapitulačních momentů dle stěžovatele plyne, že lhůta ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu skončila dne 24. 3. 2003, a tudíž po uplynutí tohoto dne byl protiprávně zadržován ve vazební věznici. V této souvislosti namítá, že pokud by bylo možno nahradit rozhodnutí podle § 71 odst. 5 tr. řádu jiným rozhodnutím soudu, např. ve smyslu § 192 nebo § 72 odst. 3 tr. řádu, došlo by k citelnému snížení právní jistoty jednotlivce, kterým z těchto rozhodnutí byla vazba vlastně prodloužena a kdy bude následně o vazbě znovu rozhodováno, a tím by došlo i ke snížení míry ochrany jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu oproti úpravě předchozí. Přípisem ze dne 17. 6. 2003 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že obdobné výhrady ve vztahu k jeho vazebnímu omezení osobní svobody shledává se zřetelem k absenci rozhodnutí vydaného na základě § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal předseda senátu 4 T Krajského soudu v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž shrnul dosavadní procesní vývoj vazební věci stěžovatele a zdůraznil, že poté, co na něj byla podána obžaloba, vyjádřil k ní své stanovisko rozhodnutím o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a současným rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě. Jeho ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a proto navrhl její zamítnutí. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení prostřednictvím předsedy senátu 3 To Ústavnímu soudu sdělil, že pokud Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 3. 2003 učinil rozhodnutí, jímž podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a konstatoval, že předmětný důvod vazby nadále trvá, rozhodl fakticky současně i o ponechání obviněného ve vazbě a rozhodování podle § 71 odst. 5 tr. řádu by bylo v daném případě nadbytečné. Na podporu svého názoru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 3/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož argumentaci plně přijímá. Má tedy za to, že teprve od právní moci zamítavého rozhodnutí k žádosti o propuštění z vazby na svobodu začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti proto neshledává důvodnými, a proto navrhl její odmítnutí.

Ve věci projednávané ústavní stížnosti bylo dále zjištěno, že výrokem usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2003, č. j. 4 T 3/2003-3940 bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 72 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. řádu propouští z vazby na svobodu. Stížnost státního zástupce do tohoto rozhodnutí následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2003 č. j. 3 To 105/2003-3949 zamítl a stěžovatel byl téhož dne propuštěn z vazby na svobodu.

II.

Ústavní soud po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v intencích své jurisdikce vymezené aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod i nyní projednávaný případ.

Ústavní soud se zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení toho, zda usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3563, jímž tento soud pod bodem 2. výroku rozhodl , že "podle § 192 tr. ř. se obžalovaný J. Š., nar. 12. 4. 1959, ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby uvedený v ust. § 67 písm.b) tr. ř. nadále trvá", je možno považovat za rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu požadavku uvedeného v § 71 odst. 5 tr. řádu se všemi z toho plynoucím právními důsledky. Ústavní soud je přesvědčen o tom, že uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni jemu přikázané povinnosti podle naposled citovaného ustanovení tr. řádu řádně dostál.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu [nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 46, str. 65; nález byla vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.). Uvedený postulát je třeba vztáhnout rovněž na vazební řízení. Na druhé straně Ústavní soud poukazuje na to, že přílišný formalismus odhlížející od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem, není namístě tam, kde je výsledek aplikace práva ve vztahu k jeho důsledkům transparentně a logicky nejen z výroku, ale i odůvodnění rozhodnutí seznatelný. V daném kontextu je třeba chápat jednotlivá ustanovení právního předpisu v jejich vzájemné souvislosti, vycházeje z předpokladu rozumného zákonodárce, který jejich vztahu připisuje vzájemnou souvztažnost, a tedy i logické propojení. Podle § 192 tr. řádu je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby. Podle § 71 odst. 5 tr. řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Není tedy pochyb o tom, že pokud soud ve lhůtě posléze uvedené rozhodne při předběžném projednání obžaloby o dalším trvání vazby, je toto rozhodnutí vyúsťující ve výrok o ponechání obviněného (obžalovaného) ve vazbě způsobilé plnohodnotně nahradit rozhodnutí, resp. je i přímo rozhodnutím vydaným se zřetelem k požadavku vyjádřenému v § 71 odst. 5 tr. řádu, neboť jej v sobě materiálně obsahuje. Řečeno poněkud jiným způsobem, tato ustanovení si, co se týče zkoumání jimi předpokládaných podmínek, korespondují, a je-li na jejich základě rozhodováno ve vymezené lhůtě 30 dnů od podání obžaloby, nelze, byť by i chyběl výslovný poukaz na současné (v podstatě implicitní) použití § 71 odst. 5 tr. řádu, následně dovozovat absenci rozhodnutí o ponechání ve vazbě podle jeho dikce.

Citovaným usnesením Krajský soud v Plzni rozhodl o tom, že se stěžovatel ve vazbě ponechává, a to fakticky za obsahového splnění subsumpčních podmínek rozhodných z pohledu § 71 odst. 5 tr. řádu. Ve výroku reflektujícím tyto rozhodovací důvody odkazuje toliko na též z povahy věci aplikovaný § 192 tr. řádu. Bylo by však projevem přehnaného právního formalismu tomuto rozhodnutí upřít důsledky rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu, ačkoliv i výslovný odkaz na toto ustanovení ve výroku rozhodnutí by byl vhodnější, aby o právní kvalitě předmětného rozhodnutí nebylo jakýchkoliv pochyb. Zmíněnému usnesení, jak již bylo řečeno, lze podle přesvědčení Ústavního soudu přisoudit funkci rozhodnutí plnohodnotně suplujícího rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Soud totiž v daném případě zkoumal, zda je dán ve věci stěžovatele, který se již koluzního jednání dopustil (§ 71 odst. 2 věta druhá část za středníkem tr. řádu), vazební důvod dle podmínek předvídaných v § 67 písm. b) tr. řádu, přičemž dospěl k závěru o jeho existenci. Z hlediska obsahového zkoumal zcela shodné podmínky jak z pohledu § 192 tr. řádu, tak i § 71 odst. 5 tr. řádu. Přitom, což je v dané věci s přihlédnutím k běhu ex lege stanovených periodických lhůt vymezených pro další rozhodování o vazbě obviněného podstatné, konstatování o ponechání stěžovatele ve vazbě vyjádřil i ve výroku předmětného usnesení. Pokud rozhodoval po nápadu obžaloby, a to v zákonné lhůtě 30 dnů, což se v projednávaném případě stalo, je se zřetelem k logice a povaze věci zřejmé, že se jedná o rozhodnutí, jež má na mysli § 71 odst. 5 tr. řádu.

S ohledem na takto vyložené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3563 bylo rozhodnuto právně relevantním způsobem o ponechání stěžovatele ve vazbě s důsledky plynoucími z § 71 odst. 5 tr. řádu. V této části tedy ústavní stížnosti nepřisvědčil.

Naopak se nelze ztotožnit s vyjádřením Vrchního soud v Praze, že rozhodnutí podle § 71 odst. 5 tr. řádu bylo plnohodnotně nahrazeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3585 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003 sp. zn. 3 To 37/03, jimiž byla podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se současným konstatováním, že důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu nadále trvá.

Ústavní soud má za to, že ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby, se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí, mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci. Ztotožnění různých typů rozhodnutí bez tohoto výroku (roz. zde rozhodnutí podle § 72 odst. 3 a § 71 odst. 5 tr. řádu), a to i v situaci, kdy jejich odůvodnění co do esenciálních obsahových náležitostí vytváří "průnik množin", totiž nezanedbatelným způsobem narušuje princip právní jistoty, neboť není vůbec zřejmé, s ohledem na přísné vymezení lhůt, v nichž je rozhodováno v návaznosti na novelu tr. řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (pravidelně) o ponechání obviněného ve vazbě, od kterého okamžiku počíná běh lhůty, od níž se odvíjí rovněž konečný časový moment, do kterého je nutno právně relevantně rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu nebo o jeho ponechání ve vazbě. Podle § 72 odst. 3 tr. řádu, byla-li žádost (o propuštění z vazby na svobodu) zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Je tak evidentní, že v praxi nelze vyloučit případy, kdy by nebylo zřejmé, kterým rozhodnutím o takové žádosti vlastně došlo k ponechání stěžovatele ve vazbě, a tudíž by bylo možno v konečném důsledku dospět k nepřijatelnému konstatování, že není ani jisto, od kdy začíná běžet lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě obviněného. Takový stav nejistoty, nadto se zřetelem k ústavně zaručenému právu na osobní svobodu, zcela očividně není možno v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana připustit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Závěry výše vyvozené však neznamenají, že by k žádosti o propuštění z vazby na svobodu obecný soud nemohl současně rozhodovat, a to především z důvodů procesní ekonomie, o ponechání obviněného ve vazbě kvalifikovaného rámcem ustanovení § 71 odst. 5 tr. řádu. Nicméně uvedené rozhodování musí být z této procesní činnosti, jakož i jejího konečného výsledku, zřejmé nejen z odůvodnění, nýbrž i z vlastního výroku rozhodnutí soudu. Za těchto podmínek potom může jít obsahově o jedno rozhodnutí o trvání vazby.

Z výše vyložených úvah tedy vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3585 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2003 sp. zn. 3 To 37/03 nemohlo "suplovat" co do své kvality rozhodnutí vydané na základě § 71 odst. 5 tr. řádu.

Od právní moci pod bodem 2. výroku již opakovaně citovaného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3563, tj. dnem 4. 3. 2003, počala tedy plynout lhůta pro další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě předvídané v ustanovení § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. V návaznosti na to Ústavní soud s odkazem na to, co bylo řečeno, konstatuje, že posléze vydané usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3634, jímž byla podle § 72 odst. 3 zamítnuta další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nemůže nahradit rozhodnutí podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu, a to - s poukazem na argumentaci výše předloženou - nejen s ohledem na výrokovou část předmětného usnesení, nýbrž i požadované obsahové subsumpční podmínky.

V rámci rozhodování k žádosti o propuštění obviněného z vazby na svobodu totižsoud "pouze" zkoumá, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, zda u obviněného nacházejícího se ve výkonu vazby vazební důvody stále trvají. Subsumpční kritéria uvedená v § 71 odst. 4 tr. řádu však vyžadují k rozhodování stran ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru odůvodňujícího další detenci vazebně stíhané osoby. První z těchto dalších kumulativně konstruovaných podmínek pro možnost podřazení skutkových okolností pod hypotézu citovaného ustanovení je zjištění, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě (roz. nejpozději ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí učiněného ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu) skončit, a druhou pak stav, dle něhož propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Výchozí podmínka ohledně obecných důvodů vazby ve smyslu § 67 tr. řádu včetně naplnění některé z alternativ vyjmenovaných pod písm. a), b) nebo c) je tedy při daném rozhodování k učinění zákonu a ústavnímu pořádku (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) odpovídajících závěrů vedoucích k ponechání obviněného ve vazbě podmínkou nutnou, nikoliv však dostatečnou. Přitom dalšími dvěma citovanými podmínkami současně požadovanými pro možnost ponechání obviněného ve vazbě se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, a proto nelze učinit závěr, že by citované usnesení mohlo co do svého obsahu nahradit rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Na termín "obdobně" formulovaný v § 71 odst. 6 tr. řádu a odkazující na použití odstavce 4 téhož ustanovení potom rozhodně nelze ve vztahu k jeho výkladu nahlížet způsobem vykazujícím prvky libovůle, tj. tak, že by na rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nebylo nutné vztáhnout vyšší požadavky (§ 71 odst. 4 tr. řádu) než na rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu (shodně i nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 157/03 ze dne 24. 9. 2003, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 112).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecnýchsoudů) je nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a seznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých náležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ).

Ve vztahu k právním následkům marného uplynutí lhůty podle § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu bez vydání rozhodnutí splňujícího rozebírané požadavky, nejsou-li tyto právní následky zákonem expressis verbis pro uvažovanou situaci formulovány, Ústavnísoud vychází při posuzování charakteru lhůty uvedené v § 71 odst. 4 tr. řádu z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení soudu či jeho nečinnost by bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v ustanovení § 71 tr. řádu nepřijatelné a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná interpretaci ústavně konformní, podle níž je třeba tuto lhůtu považovat za lhůtu, jejímž marným uplynutím ztrácí vazba zákonného podkladu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 17).

Pakliže v posuzované věci usnesení Krajskéhosoudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003 č. j. 4 T 3/2003-3563 nabylo dnem 4. 3. 2003 právní moci, je třeba odvíjet od něj i lhůtu pro další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě předvídané v ustanovení § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu. Je-li potom vymezena časovým údobím tří měsíců, je evidentní, že uplynutím 4. 6. 2003 byl stěžovatel držen ve vazbě bez právního důvodu, a to až do okamžiku svého faktického propuštění na svobodu. Krajský soud v Plzni tak nevydáním rozhodnutí předvídaným v § 71 odst. 6 a 4 tr. řádu, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele chráněných čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Přitom ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu se jedná o zásah aktuální v tom směru, že toto konstatování se může projevit v právní sféře stěžovatele (obdobně nález ve věci sp. zn. I. ÚS 131/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 98, str. 121 a násl.). Ústavní soud však nemohl abstrahovat od toho, že v důsledku toho, že stěžovatel byl již propuštěn z vazby na svobodu, pominula skutková opora pro výrok podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť nelze přirozeně uložit povinnost, jejíž realizace již není možná. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnosti zčásti vyhověl (tak jak je ve výroku I. tohoto rozhodnutí uvedeno) a ve zbývající části ji zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru