Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2529/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
Poučovací povinnost
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2529.11.1
Datum podání24.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31, § 13

99/1963 Sb., § 132, § 202 odst.2, § 157 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2529/11 ze dne 31. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. května 2011 č. j. 50 C 89/2010-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. srpna 2011, domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina") a práva zakotvená v čl. 6 a čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 89/2010 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že žalobou podanou k Městskému soudu v Brně se stěžovatel domáhal zaplacení částky 3 904,- Kč s přísl. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra z titulu náhrady škody dle ustanovení § 13 a § 31 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, kterou stěžovatel měl vynaložit za zastoupení advokátem v důsledku nesprávného úředního postupu žalované. Městský soud nárok stěžovatele neuznal, žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 216,50 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dle jeho názoru Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování v postavení povinného orgánu nepostupovala v případě jeho žádosti o poskytnutí informací v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť jeho žádost byla odmítnuta. Stejně tak městský soud nepostupoval dle mínění stěžovatele nestranným a nezávislým způsobem a stěžovateli neposkytl ochranu jeho základním právům. Stěžovatel tvrdil, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť nalézací soud bez jakéhokoliv zdůvodnění neprovedl stěžovatelem navržený důkaz prostřednictvím spisového materiálu vedeného Ministerstvem vnitra a k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem nebyly navrženy žádné relevantní důkazy. Takový postup dle názoru stěžovatele nese znak libovůle soudního rozhodování.

Ústavní soud doručil ústavní stížnost městskému soudu, který ve svém vyjádření ze dne 27. září 2011 uvedl, že stěžovatel byl v průběhu jednání před soudem dne 20. května 2011 řádně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jako důkaz označil pouze listinu - rozhodnutí Ministerstva vnitra, která sama o sobě neprokazuje, že mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem platně vznikl závazkový vztah na základě dohody o zastupování. Městský soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta.

Stěžovatel v podané replice k vyjádření městského soudu, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. října 2011, uvedl, že za situace, kdy městský soud nepovažoval za nesporné zastoupení stěžovatele advokátem, navrhl při jednání před městským soudem provedení důkazu správním spisem Ministerstva vnitra. Městský soud ovšem tento důkaz bez jakéhokoliv zdůvodnění neprovedl a ani v napadeném rozhodnutí či samotném vyjádření se k ústavní stížnosti tento svůj postoj nezdůvodnil. Stěžovatel proto považuje postup městského soudu za přepjatě formalistický, napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a I. ÚS 733/02.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům ani orgánům veřejné moci nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, ve správním řízení i v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí příslušných soudů a orgánů veřejné moci.

Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka ve výši 3 904,- Kč s přísl., což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další in http://nalus.usoud.cz).

V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že městský soud se celou věcí podrobně zabýval. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20. května 2011 (č. listu 34 soudního spisu) plyne, že k poučení soudu právního zástupce stěžovatele, za kterého jednala na základě substituční plné moci advokátní koncipientka, k označení důkazů ke skutkovým tvrzením a důkazů, že úkony právní služby byly vykonány, uvedla: "že to, že výkony právní služby (byly učiněny) vyplývá z rozhodnutí Ministerstva vnitra. Jiným způsobem na poučení reagovat nebude". Poté zástupkyně stěžovatele navrhla k prokázání tvrzení ohledně jednotlivých úkonů právní služby spis žalovaného Ministerstva vnitra. K tomu soud poučil účastníky dle ustanovení § 118b o. s. ř. o koncentraci řízení a účastníkům sdělil, že další důkazy provádět nebude. Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo postupováno zcela v souladu s ustanovením § 118b odst. 1 o. s. ř. Napadené rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., dle jehož dikce v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecného soudu způsobem, který by měl

nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů Ústavní soud žádný náznak svévole neshledal, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).

Závěry učiněné městským soudem pak nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatel odkázal, neboť na nyní projednávaný případ stěžovatele, který vykazuje zcela zásadní odlišnosti, nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)

V Brně dne 31. října 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru