Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2523/08 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
žaloba/na určení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2523.08.1
Datum podání09.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

128/1984 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2523/08 ze dne 10. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 116/2003 ze dne 21. 4. 2005, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 16/2006 ze dne 31. 8. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 581/2007 ze dne 30. 6. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí byla, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojených shora označených rozhodnutí, vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky na určení, že je vlastníkem pozemku v žalobě označeného (jehož vlastnictví nabyla dědictvím po otci ke dni jeho úmrtí dne 24. 12. 1984). Tvrdila, že v daném případě je dán její restituční nárok k nemovitosti z důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť byla nucena ohledně ní dne 1. 7. 1986 uzavřít kupní smlouvu v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek v souvislosti s nátlakem, který na ni vyvíjela kupující strana. Nápadně nevýhodné podmínky spatřovala v podstatě v tom, že zahrada, jež byla předmětem sporu a která byla též předmětem kupní smlouvy, byla před prodejem bez souhlasu vlastníka zavezena zeminou a tím došlo ke zničení množství porostů, které pak nebyly zahrnuty do znaleckých posudků a jejich hodnota, stejně jako hodnota plotů a venkovních úprav, nebyla zahrnuta do kupní ceny.

Obvodní soud pro Prahu 3 po provedení obsáhlého dokazování a jeho zhodnocení žalobu stěžovatelky shora označeným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19. 8. 1986 nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Městský soud v Praze, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatelky zabýval, vyšel ze zjištění učiněných soudem I. stupně a vzal za prokázáno, že stěžovatelka uzavřela dne 19. 8. 1986 (podle žaloby dne 1. 7. 1986) kupní smlouvu s OPBH v Praze 3, jejímž předmětem byl rodinný dům č. p. 2188 s parcelou č. 3528 a sporná zahrada p. č. 3532 v k. ú. Žižkov, to vše za kupní cenu 226.466,- Kč, stanovenou podle znaleckého posudku a vyčíslenou podle vyhlášky č. 128/1984 Sb., přitom fakticky obdržela 150.000,- Kč a dva náhradní byty. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu I. stupně zaujal názor, že stav tísně v daném případě naplněn byl, neboť vyhrůžky vyvlastněním pozemku neměly právní opodstatnění a před uzavřením kupní smlouvy byl předmětný pozemek v důsledku zavezení zeminou skutečně znehodnocen, avšak ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek, neboť byla-li předmětná smlouva uzavřena dne 1. 7. 1986, na pozemku se nacházely již pouze ty porosty, které byly vyjmenovány ve znaleckých posudcích a cena již neexistujících porostů (znehodnocených navezenou zeminou na jaře 1984, tj. v době, kdy stěžovatelka ještě nebyla vlastnicí předmětného pozemku) tedy do kupní ceny nemohla být zařazena. Stejně jako soud I. stupně poukázal na to, že pokud byla původnímu vlastníku navezením zeminy způsobena škoda, mohl se i cestou soudní domáhat náhrady škody. Odvolací soud pak učinil závěr, že pro opodstatněnost restitučního nároku podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě v okamžiku uzavření kupní smlouvy stěžovatelkou nebyly splněny nápadně nevýhodné podmínky na její straně a proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Jak je patrno z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, shodně s odvolacím soudem shledal, že shora zjištěný skutkový stav nenaplňuje pojmové znaky restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť v daném případě nebyla splněna podmínka existence nápadně nevýhodných podmínek v okamžiku uzavření kupní smlouvy a odvolací soud tedy podle závěru dovolacího soudu při hmotněprávním posouzení věci nepochybil, jeho závěry i podle dovolacího soudu odpovídají konstantní soudní judikatuře, a proto stěžovatelce nepřisvědčil v tom, že by přípustnost dovolání byla založena posouzením otázky zásadního právního významu.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv shora označených spatřuje v podstatě v tom, že soudy správně nezhodnotily předložené důkazy. Zcela pominuly, že v celém soudním řízení se jednalo jen o menší část majetku prodávaného kupní smlouvou a argumentace celkovou náhradou z kupní smlouvy je právně irelevantní, nevzaly v úvahu, že fakticky stát svým postupem, kdy nechal zavést zeminou předmětný pozemek, zdevastoval vlastnictví stěžovatelky a vytvořil si tak podmínky pro nápadně výhodné snížení kupní ceny a tím nápadně nevýhodné podmínky pro stěžovatelku; přitom šlo o dlouhodobý proces, jehož podmínky trvaly i v době uzavření kupní smlouvy. V této souvislosti se dovolává i nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 621/2000. Obecným soudům dále vytýká, že se nezabývaly také její tíživou životní situací, kterou dále rozvádí, a nepostupovaly v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v její věci, se zhodnocením dokazování ve věci provedeným a následným právním posouzením, přičemž opakuje své námitky uplatňované v odvolacím i dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatelky bylo podrobně reagováno již v řízení před soudem I. stupně - neboť tomuto řízení předcházelo také řízení před Pozemkovým úřadem, jehož rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatelka není vlastnicí předmětné nemovitosti - i soudem odvolacím. Na odůvodnění těchto rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Také Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost, vysvětlil, že odkaz stěžovatelky na jí označený nález Ústavního soudu je v dané věci nepřípadný a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky posoudil jako nepřípustné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za rozhodnutí věcí stěžovatelky se podrobně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2008

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru