Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 252/95Nález ÚS ze dne 25.11.1996K právu na spravedlivý proces a k zásadní nepřípustnosti rozhodnout bez jednání v daňových věcech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/6 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.252.95
Datum podání19.10.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.5, § 31 odst.9

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 252/95 ze dne 25. 11. 1996

N 125/6 SbNU 401

K právu na spravedlivý proces a k zásadní nepřípustnosti rozhodnout bez jednání v daňových věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v ústavní stížnosti

J. M., zastoupeného JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu

v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního

ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 393/94-24, ze dne 7.

8. 1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Dne 19. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost J. M., zastoupeného JUDr. P. K. Stěžovatel se domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, č. j.

29 Ca 393/94-24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v B. č. j. FŘ 3171/230/94, ze

dne 18. 10. 1994. Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím

Finančního úřadu ve Z., mu byla vyměřena daň podle pomůcek, a to

ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s touto stížností

byl podán návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 9 cit. zákona,

a to v části vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem

daně v průběhu daňového řízení vyzván". O tomto návrhu rozhodlo

plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/95 z 24. 4.

1996, a to tak, že návrh zamítlo.

V průběhu řízení o vlastní ústavní stížnosti, které

následovalo po výše uvedeném rozhodnutí pléna Ústavního soudu,

dospěl IV. senát k názoru, že ustanovení § 250f o.s.ř., jehož

aplikací nastaly některé skutečnosti, které jsou předmětem ústavní

stížnosti, je neústavní. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne

13. 6. 1996 proto řízení přerušil a návrh na zrušení § 250f

o.s.ř. předložil k rozhodnutí plénu. Plénum Ústavního soudu pak

svým nálezem Pl. ÚS 18/96, ze dne 24. 9. 1996 rozhodlo, že se toto

ustanovení zrušuje dnem 1. května l997.

II.

Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, je třeba konstatovat,

že její argumentace v mnoha bodech směšuje výhrady proti samotnému

textu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, konkrétně

proti ustanovení § 31 odst. 9 tohoto zákona, o jehož ústavnosti

již bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto, s výhradami proti

samotnému správnímu rozhodnutí, resp. rozsudku soudu. Odhlédnuto

od výhrad proti právnímu předpisu, vytýká ústavní stížnost

správnímu orgánu, tedy správci daně, že tím, že požadoval

prokázání "obsahové náležitosti dokladu č. FP 46/94/P ze dne 9.

3. 1994", žádal něco, co nemá oporu v zákoně. Nevyhovění této

výzvě pak vedlo k tomu, že mu daň byla stanovena za použití

pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Takový

postup správce daně považuje za účelový, diskriminující a ve své

podstatě rozporný s citovaným zákonem. Dále pak považuje za

rozporné se zákonem, je-li mu ukládána povinnost zkoumat, popř. si

nechat dokladovat skutečnost, zda výstavce daňového dokladu je

plátcem DPH či nikoliv. Vzhledem k tomu, že podle § 5 zákona č.

588/1992 Sb. jsou plátci daně z přidané hodnoty ze zákona osoby,

jejichž obrat za nejbližší tři předcházející měsíce překročí

částku Kč 750.000,- , a jestliže se v daném případě jednalo

o obchod s plněním přesahujícím Kč 33 milionů, pak právem byl jako

daňový subjekt v dobré víře, že jedná s plátcem DPH. Je tedy toho

názoru, že mu vznikl nárok na odpočet daně podle § 19 odst. 1 cit.

zákona o DPH, neboť se nemohlo jednat o případ podle § 19 odst.

3 tohoto zákona. Měl tedy nárok na vrácení nadměrného odpočtu

podle § 23 cit. zákona, který mu však správce daně odepřel.

Odvolacímu orgánu - Finančnímu ředitelství v B. - pak ústavní

stížnost vytýká, že aniž by zkoumal řádně skutkový stav, jakož

i zákonnost postupu správce daně, rozhodl podle § 50 odst. 5

zákona č. 337/1992 Sb., zatím co při dodržení zákona měl

postupovat podle § 50 odst. 3 citovaného právního předpisu.

Krajskému soudu v B., u kterého podal stěžovatel žalobu

o přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí, která byla

zamítnuta, je ústavní stížností vytýkáno, že zcela pominul

skutečnosti namítané stěžovatelem ve správním řízení a řešil

toliko činnost odvolacího orgánu. Přitom se soud vůbec nezabýval

otázkou, zda byl dán podklad k tomu, aby správní orgány

postupovaly podle § 50 odst. 5 zákona 337/1992 Sb. Podle § 246c o.

s. ř. měl soud při řešení věci postupovat přiměřeně dle části

I. a III. o.s.ř., když podle § 250f o.s.ř. platí, že soud nenařídí

jednání, jen je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení

právní otázky. Stěžovateli tímto postupem, jako účastníkovi

soudního řízení, nebyla tedy dána možnost, aby se k věci vyjádřil

a obhájil své stanovisko. Při jednání před Ústavním soudem dne

13. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatele uplatněné argumenty

doplnil v tom směru, že v daňových věcech, které jsou již svojí

podstatou velmi složité a náročné a u kterých výklad některých

ustanovení daňových předpisů činí problémy nejen podnikatelům jako

laikům, ale i finančním orgánům, je většinou již z podstaty věci

vyloučeno, aby soud považoval věc za jednoduchou a skutkově

natolik jasnou, aby s použitím § 250f o.s.ř. rozhodl bez jednání.

Považuje za nesprávné, jestliže je námitky možné uplatnit až

v řízení před Ústavním soudem, před který takové věci nepatří.

Stěžovatel zastává názor, že v jeho případě došlo k vydání celé

řady rozhodnutí, která jsou nezákonná a jejichž nezákonnost mohla

být objasněna a obhájena v soudním řízení, pokud by bylo nařízeno.

Právní názor Krajského soudu v B. ve věci rozsahu přezkumné

činnosti soudu by neměl do budoucna obstát, neboť pokud by soud

nemohl přezkoumávat správnost aplikace hmotněprávního předpisu

správcem daně, ztratil by institut správního soudnictví smysl.

V případě stěžovatele se např. žádné z rozhodnutí nevypořádalo

odpovědným způsobem s výkladem ustanovení § 12 odst. 2 zákona

o DPH ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků. Má-li soud

rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu,

nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů. V daném

případě šlo nepochybně o složitou záležitost, při jejímž řešení

nelze postupovat bez účasti těch, kterých se věc týká.

Z výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že

napadenými správními rozhodnutími a rozsudkem krajského soudu byla

porušena základní práva stěžovatele, když neadekvátní aplikací

ustanovení § 250f o.s.ř. byl porušen čl. 90 Ústavy, jakož i jeho

právo na to, aby věc byla soudem projednána bez zbytečných

průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod). Proto navrhuje rozsudek Krajského soudu v B. č. j. 29

Ca 393/94-24, ze dne 7. 8. 1995, zrušit.

III.

Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Krajský soud

v B., zastoupený předsedou senátu 29 Ca JUDr. R. M., se uvádí, že

krajský soud zásadně odmítá tvrzení stěžovatele, že soud zasáhl do

jeho ústavně zaručených základních práv. Přitom soud odkazuje na

podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména pokud jde

o skutkový a právní základ věci. Připomíná, že jde o řízení

o správní žalobě, tedy o přezkum zákonnosti správního aktu, při

kterém je rozhodování soudu založeno na principu kasačním. Nejedná

se tedy v žádném případě o řízení nalézací, z čehož také vyplývá,

že za splnění předpokladů uvedených v § 250f o.s.ř. je možno

rozhodnout, aniž soud nařídí jednání. Rozhodnout, zda jsou splněny

předpoklady pro postup podle tohoto ustanovení, je výlučně

v pravomoci soudu a není rozhodující úvaha účastníků přezkumného

řízení. Tento postup není podle názoru soudu v rozporu s ústavně

zaručeným právem stěžovatele, když podle článku 96 odst. 2 Ústavy

České republiky je jednání před soudem ústní a veřejné, přičemž

výjimky stanoví zákon. Za takovou výjimku považuje soud též

ustanovení § 250f o.s.ř., přičemž poukazuje též na nález Ústavního

soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 82/95. Při jednání dne 13. 6. 1996 dále

poukázal předseda senátu na to, že obdobné vyloučení ústnosti

a veřejnosti obsahují i jiná ustanovení o.s.ř., např. § 243a,

který upravuje řízení o dovolání. Poukázal též na ustanovení §

250i o.s.ř., podle kterého se ve správním soudnictví dokazování

neprovádí. Ze všech uvedených důvodů navrhuje Krajský soud v B.,

jako účastník řízení, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka - Finančního ředitelství

v B. se uvádí, že stěžovatel si vykládá ustanovení čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90

Ústavy zjednodušeně. Vedlejší účastník je toho názoru, že

k porušení práva na řádný soudní proces dojít nemohlo, a to

zejména proto, že část pátá o.s.ř. o správním soudnictví,

konkrétně pak § 250f, stanoví, kdy a za jakých podmínek může soud

rozhodnout bez jednání. Kromě toho § 250i o.s.ř. stanoví, že pro

soud je v tomto řízení rozhodující skutkový stav, který tu byl

v době vydání napadeného rozhodnutí a že dokazování se neprovádí.

Přezkumné řízení ve správním soudnictví podle hlavy druhé části

páté o.s.ř. nemá tedy charakter nalézacího řízení. Proto znění

poslední části věty čl. 38 Listiny "....aby se mohl vyjádřit ke

všem důkazům" nelze vztáhnout na řízení podle uvedené části

o.s.ř. K dalším bodům ústavní stížnosti pak vedlejší účastník

uvádí, že tvrzení stěžovatele považuje za jednostranné

a zavádějící, neboť zákon o dani z přidané hodnoty jasně stanoví

jako podmínku pro uznání nároku na odpočet daně předložení

daňového dokladu a současně stanoví v § 12, jaké náležitosti musí

takový doklad splňovat. V podrobnostech k tomuto bodu odkazuje

vedlejší účastník na své vyjádření k žalobě a na text odůvodnění

svého rozhodnutí o odvolání č.j. FŘ 3171/230/94 ze dne 18. 10.

1994. Vedlejší účastník je přesvědčen, že v daňovém řízení bylo

nezvratně prokázáno, že daňový doklad, na základě kterého uplatnil

stěžovatel odpočet daně, nemohl být nikdy daňovým dokladem.

Vzhledem k tomu, že správce daně není vázán pouze návrhy daňových

subjektů, provedl v této věci další šetření, jehož výsledkem bylo

zjištění skutečností, které jednoznačně vyvrátily věrohodnost,

průkaznost a správnost důkazů, které stěžovatel předložil. Je tedy

zcela evidentní, že v daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní

břemeno. Z těchto důvodů vedlejší účastník odmítá tvrzení

stěžovatele, že správní orgány jednaly účelově, diskriminačně

a nezákonně. Ke svému vyjádření připojil vedlejší účastník

kompletní spis, který ve věci vedl. Při jednání dne 13. 6. 1996 se

zástupkyně vedlejšího účastníka v podstatě odvolala na argumenty

uvedené v písemném vyjádření a doplnila, že námitky stěžovatele se

spíše vztahují k právní úpravě nežli k problémům aplikace práva.

Vzhledem k tomu, že postup správce daně byl v souladu se zákonem,

navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si kromě vyjádření výše uvedených stran vyžádal

dále předložení spisu Krajského soudu v B. sp. zn. 29 Ca 393/94.

IV.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností a důkazů dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem

stížnosti je argumentace, která se v řízení před Ústavním soudem

objevuje opakovaně, tj. že soudy v tzv. správním soudnictví

aplikovaly ustanovení § 250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve

věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily

jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před

nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně

vysvětlil námitky týkající se správnosti či přesnosti zjištění

skutkového stavu správními orgány. Ústavní soud pak v celé řadě

případů těmto stížnostem vyhověl, když se v podstatě ztotožnil

s argumenty stěžovatelů. Stanoviska Ústavního soudu v těchto

věcech lze obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení

prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení,

která je jednou ze základních zásad spravedlivého procesu, a že

právo být soudem slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka

a občana (nálezy I. ÚS 57/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94, IV. ÚS

113/94 a řada dalších). Toto stanovisko, spolu s dalšími důvody,

vedlo nakonec plénum ÚS ČR ke zrušení ustanovení § 250f o.s.ř.

Výše uvedené argumenty se bezezbytku vztahují i na

projednávanou věc, ve které je třeba přisvědčit ústavní stížnosti

v té části, že v daňových věcech, které jsou již svojí podstatou

zpravidla velmi složité a náročné, je většinou již předem

vyloučeno, aby je soud považoval za věc jednoduchou a skutkově

natolik jasnou, aby s použitím § 250f o.s.ř. rozhodl bez jednání.

Má-li soud rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného skutkového

stavu, nemůže se spokojit pouze s formálním hodnocením důkazů.

V daném případě šlo nepochybně o záležitost složitou a nemělo být

při jejím řešení postupováno bez účasti těch, kterých se týká.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla

porušena ústavní práva stěžovatele na spravedlivý proces,

zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. Zrušil proto napadený rozsudek, a to bez

ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání

vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu). Z tohoto důvodu již Ústavní soud nepovažoval za nutné

zabývat se dalšími argumenty ústavní stížnosti, neboť není jeho

úkolem spekulovat nad tím, jaký by byl výsledek řízení, kdyby

nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné

rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro všechny

orgány i osoby.

V Brně dne 25. listopadu l996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru