Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2516/10 #2Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
přípravné řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2516.10.2
Datum podání30.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2516/10 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. L. B., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem jr., LL.M, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Ambrožova 6, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 2010 č. j. 5 KZT 37/2010-20 a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 5. 2010 č. j. 2 ZN 2309/2009-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu, práva na nedotknutelnost osoby a soukromí, garantovaného čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí Krajského a Městského státního zastupitelství v Brně.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 7. 2010 č. j. 5 KZT 37/2010-20 byla zamítnuta jeho stížnost jako poškozeného proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 5. 2010 č. j. 2 ZN 2309/2009-63, jímž byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu.

3. Stěžovatel podal dne 26. 6. 2009 trestní oznámení na jednání Ing. M. B. A. S., jehož důvodem byla skutečnost, že Ing. S. neoprávněně zadržuje jeho osobní a podnikatelské věci i věci dalších osob s tvrzením, že má vůči stěžovateli splatnou pohledávku. K použití zajišťovacího práva však nebyl podle názoru stěžovatele Ing. S. oprávněn, neboť vůči němu žádnou splatnou pohledávku neměl, a i kdyby měl, tak měl vždy po přijetí určité části plnění vydat poměrnou část zadržovaných věcí. Ing. S. zasáhl taktéž do stěžovatelovy integrity tím, že výhružkami a násilím nutil stěžovatele k podpisu směnky a tím, že si pod pohrůžkou vynutil bezdůvodné plnění prostřednictvím stěžovatelovy matky. Všechny tyto skutečnosti byly podle názoru stěžovatele v rámci šetření Policie České republiky prokázány, avšak státní zastupitelství na tyto skutečnosti nebraly ve svých rozhodnutích zřetel a věc odložily. Stěžovatel s ohledem na shora uvedené skutečnosti v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí Krajského a Městského státního zastupitelství v Brně.

II.

4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu Obvodního oddělení policie Brno-střed, Územního odboru vnější služby Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Policie České republiky sp. zn. KRBP-18613-9/TČ-2009-060210 Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podané stížnosti proti napadenému usnesení Městského státního zastupitelství v Brně. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Krajského státního zastupitelství v Brně způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již krajské státní zastupitelství v napadeném rozhodnutí vypořádalo.

6. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.

7. Ústavní soud již dříve judikoval, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu o dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ´satisfakce´ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 5, str. 343 a násl.). Jinými slovy, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.

8. Ústavní soud ověřil, že Městské státní zastupitelství v Brně se podezřením ze spáchání předmětných trestných činů ing. S. zabývalo opakovaně, a to na základě pokynu Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 11. 2009, a i po dalším hlubším zvážení všech okolností věci opětovné konstatovalo důvody pro odložení věci, které podrobně rozvedlo v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Brně se po přezkoumání v pořadí druhého rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně s jeho závěry ztotožnilo a odkázalo na jeho pečlivý rozbor důkazní situace a bezchybně učiněné právní závěry. Ústavní soud v tomto směru při posuzování dané ústavní stížnosti libovůli v postupu městského a krajského státního zastupitelství, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jím namítané skutečnosti byly v rámci šetření Policie České republiky prokázány, avšak státní zastupitelství na tyto skutečnosti nebraly zřetel, pak k tomuto stěžovatelovu tvrzení postačí podle názoru Ústavního soudu pouze odkázat na obsah usnesení Obvodního oddělení policie Brno-střed Územního odboru vnější služby Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Policie České republiky sp. zn. KRBP-18613-9/TČ-2009-060210 ze dne 24. 8. 2009 (č.l. 105-106), kterým bylo předmětné podezření z trestného činu odloženo. Na toto odložení věci pak následně stěžovatel reagoval svým podáním Městskému a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, jejichž rozhodnutí nyní v ústavní stížnosti napadá.

9. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně. Pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz) prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst.1) Listiny". Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit. Takovou argumentaci, mající ústavněprávní přesah, však stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti nepředkládá. Stěžovateli však nebrání nic v tom, aby se, pokud mu byla jednáním konkrétních osob způsobena škoda, domáhal její náhrady podle příslušných předpisů občanskoprávních.

10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím Krajského a Městského státního zastupitelství v Brně nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru