Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2514/16 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2514.16.1
Datum podání28.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2514/16 ze dne 4. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 č. j. 15 Co 263/2016-825, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 1. 2016 č. j. 10 P 55/2012-779 tak, že se návrh otce na změnu výchovy nezletilé dcery zamítá.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nezletilá dcera byla dohodou rodičů, schválenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 14 Nc 255/2011 svěřena do výchovy matky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 1. 2016 bylo vyhověno návrhu otce na změnu výchovy tak, že se nezletilá svěřuje do střídavé výchovy. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením tento rozsudek změnil a návrh otce na změnu výchovy nezletilé dcery zamítl, neboť střídavá péče byla pro nezletilou příliš zatěžující a sama vyjádřila přání ji ukončit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jsou splněna všechna kritéria pro nařízení střídavé péče. O střídavou péči projevuje skutečný a upřímný zájem, a jak na straně nezletilé, tak i na straně otce neexistují překážky, které by bránily řádnému výkonu rodičovské péče stěžovatele o nezletilou. Zrušení střídavé péče naopak představuje ohrožení duševního vývoje nezletilé, kdy je porušeno její výslovné přání být ve styku s oběma rodiči, a je tím porušeno jeho ústavně zaručené rodičovské právo.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jeho konkluzí způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se soud argumentací stěžovatele řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru o nevhodnosti střídavé výchovy. Zejména poukázal na závažný a chronicky konfliktní vztah obou rodičů, jehož je nezletilá obětí. Zdůraznil, že otec odmítá jakékoliv řešení ze strany odborných autorit, jako jsou lékaři, učitelé a soudce, odmítá návštěvy nezletilé u jejího lékaře, ačkoliv jsou důležité pro stabilitu jejího duševního stavu, a také nezletilé bránil v kontaktu s dalšími příbuznými. Otec se na rozdíl od matky odmítá zúčastnit znaleckého zkoumání a svým postojem se vyloučil z možnosti poskytnout soudu podklad pro rozhodnutí, že je schopen poskytnout nezletilé stejné výchovné zázemí jako matka. Znalci se přitom shodli na potřebě vyšetřit otce, a to i s ohledem na jeho chování před soudem, a střídavou výchovu považovali za předčasnou. Opatrovník střídavou výchovu nedoporučil. Nezletilá má sice pozitivní vztah k oběma rodičům, avšak nelze po ní požadovat, aby musela sama řešit kontakty se školou a zdravotnickými zařízeními. Soud však otci navrhl podání návrhu na rozšíření styku, se kterým souhlasí znalci i opatrovník.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí, přijaté v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, není v kolizi se zájmy nezletilé dcery, a z ústavního hlediska mu podle přesvědčení Ústavního soudu není co vytknout. Odvolací soud své rozhodnutí, týkající se svěření nezletilé do výchovy matky, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jeho meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud pro úplnost připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.

Ústavní soud shodně jako odvolací soud apeluje na oba rodiče, aby v zájmu nezletilé, a to i za pomoci odborníků, nezletilé vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a nadále ji netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Jejímu zdravému vývoji především nijak neprospívá dlouhodobý spor nejbližších osob, do něhož je nechtěně zatahována.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru