Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2513/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodin... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2513.15.1
Datum podání14.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915, § 909, § 907

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 85 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2513/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. října 2014 č. j. 39 P 5/2012-1461 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015 č. j. 58 Co 38/2015-1523, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného a styku L. Z.(matka) s nezletilou dcerou L.

2. Stěžovatel v ústavní stížností - stručně řečeno - zpochybnil způsob, jakým soudy rozhodly o úpravě styku s matkou a výši výživného ve vztahu k nezletilé dceři. Byl toho názoru, že soudy své rozhodnutí o určení výše výživného založily na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. že jeho závěry jsou "nepřezkoumatelné a neurčité". Odvolací soud v napadeném rozhodnutí o stanovení výživného placeného matkou v období od 26. 2. 2013 do 30. 9. 2014, tak i v období následném, vydal ve stejné věci dva zcela protichůdné rozsudky. Poukázal na to, že na jedné straně je matka zavázána platit výživné od 26. 2. 2013 do 30. 9. 2014 v částce 2 000 Kč měsíčně a na straně druhé stěžovatel od 17. 8. 2009 do 26. 2. 2013 byl zavázán platit výživné na tu samou nezletilou dceru, kdy nezletilá byla v péči matky, částku 7 000 Kč. Stěžovatel, který je starobním důchodcem tvrdil, že bylo rozhodnuto k jeho tíži a objektivně ani není schopen dostát závazkům stanoveným rozhodnutím orgánu veřejné moci.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto. Závěry obecných soudů v projednávané věci jsou tak mimo jiné i v rozporu s principem legitimního očekávání, kdy v identické věci je rozhodnuto zcela rozdílně. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby nálezem Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, zda nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou výživného stanoveného matce ve vztahu k nezletilé dceři, se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy vyživovací povinnosti, resp. výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti matky a jejího pravidelného styku s nezletilou dcerou, jež byly vymezeny obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

6. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o vyživovací povinnosti matky ve vztahu k nezletilé dceři, Ústavní soud uvádí, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku nebo dříve účinné ustanovení § 85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení § 120 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].

7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou toliko "nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá." Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací (po doplnění dokazování) náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného matce (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezletilých dětí), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Odvolací soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti.

8. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy upravily pravidelný styk matky s nezletilou dcerou, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

9. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte a v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a tam citovanou judikaturu dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravily styk matky s nezletilou dcerou, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilému dítěti, když dle Ústavního soudu při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

11. Ústavní soud v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného, pouze ve formě obiter dicta, nicméně považuje za vhodné připomenout, že výše uvedené aktuální okolnosti a potřeby nezletilého dítěte ovšem do budoucna (jednou pro vždy) nevylučují možnost změny úpravy stávajícího styku matky s nezletilou dcerou či dokonce úpravu jejich výchovných poměrů, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé dcery nevyžadují prohloubení jejího styku s vlastní matkou. To samozřejmě ovšem za situace, kdy předtím nedojde k (obecně žádoucí) vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svému nezletilému dítěti, a to i bez případné ingerence soudu.

12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru